38 C 382/2022

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 361,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 3 343,14 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 017,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 16. 8. 2021 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení 5 113 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela, po prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, na jejímž základě žalovaná využila možnost čerpat finanční služby, žalovanému bylo poskytnuto celkem 9 387,06 Kč. Žalovaný uvedenou částku nevrátil, uhradil pouze částku 1 370 Kč, dostal se do prodlení a pohledávka kromě dlužné jistiny sestává též z poplatků. Žalobkyně tvrdí, že totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy na dálku byla ověřena prostřednictvím kopie občanského průkazu a podpis sms zprávou z telefonního čísla žalovaného. Žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného z informací o příjmech a výdajích, které jí žalovaný poskytl, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a registrů SOLUS. Odkazuje žalobkyně na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru vydaný v roce 2017 a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, z aktuálních rozhodnutí zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp.zn. I. ÚS 1543/21, podle něhož má být dostačující ověření příjmů žadatele o úvěr, nikoli již výdajů. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 ICdo 27/2021.

2. Žalovaný byl k ústnímu jednání obeslán doručenkou do vlastních rukou. Žalovaný se k jednání nedostavil, a soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který byl poučen o následcích nedostavení se k jednání.

3. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že byla mezi žalobkyní a žalovaným v souladu s obchodními podmínkami žalobkyně prostřednictvím internetu uzavřena smlouva k službě [anonymizováno] účet (přiložen žalovaným nepodepsaný výtisk datovaný 12. 8. 2020), na jejímž základě žalovanému bylo umožněno disponovat s [anonymizováno] účtem s finančním limitem 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal řádně a včas hradit poskytnuté finanční prostředky, a to alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, zápůjční úroková sazba a roční procentní sazba nákladů byly uvedeny v obchodních podmínkách žalobkyně a smluvní sankce mohly činit nejvýše 50 % aktuální dlužné částky. Dne 16. 8. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o splátkovém limitu s roční úrokovou sazbou ve výši 42,5% a RPSN 51,9%, podle příloh ke smlouvě činila RPSN 57,83% a 56,32% k částkám 2 199 Kč a 1 699 Kč. Žalovaný nakupovala u obchodníků prostřednictvím webových stránek kfc.cz, jrc.cz a nákupy v celkové výši 4 998,87 Kč hradil prostřednictvím účtu žalobkyně. Žalovanému byly vyúčtovány poplatky z prodlení (150 Kč, 4x 100 Kč a 600 Kč) a smluvní pokuta 3 999,15 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni 1 370 Kč.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životníma existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako faktickou poskytovatelku spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo nijak doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Pokud žalobkyně tvrdí, že u příjmů vycházela pouze z informací žalovaného, je takový její postup v přímém rozporu s výše citovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), žalobkyni musí být zřejmé, že vycházet pouze z prohlášení žadatele o úvěr možné není. Ani rozhodnutí citovaná žalobkyní její argumentaci podpořit nemohou, ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp.zn. I. ÚS 1543/21 vycházel Ústavní soud přece z toho, že poskytovatel úvěru ověřil alespoň příjmy žadatele o úvěr, žalobkyně neučinila ani to. Nepřiléhavý je také odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 ICdo 27/2021, v uvedené věci poskytovala úvěr banka svému klientovi, jemuž vedla běžný účet, z údajů o účtu byla tak banka schopna relevantně posoudit úvěruschopnost žadatele, v takovém postavení ale žalobkyně ve vztahu k žalovanému není a nikdy být nemohla.

11. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované poplatky a smluvní pokuty výši 3 343,14 Kč.

12. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem, resp. jejímu řádnému podpisu by bylo možné mít výhrady s ohledem na znění zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Soud při svém rozhodování v obdobných případech vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. V návaznosti na tento rozsudek Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2010, č.j. II. ÚS 1347/10-2 v odůvodnění uvedl, že pokud má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. V projednávané věci neměl soud k dispozici jakékoliv listiny obsahující elektronický podpis žalované a šlo by tak ve smyslu § 582 odst. 1 o.z. o neplatný úkon (smlouvu o úvěru), v souladu s § 576 a 582 odst. 2 o.z. by se však neplatnost vztahovala pouze na příslušenství pohledávky a smluvní sankce, neboť bylo ze strany původního věřitele plněno a současně by bylo možné neplatné jednání od ostatního obsahu oddělit. Lze jen doplnit, že podpis byl sice autorizován z telefonního čísla, o něm ale žalobkyně neměla žádné spolehlivé informace, že patří právě žalovanému.

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 8 017,06 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalované na nákup zboží a služeb. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má jako ochuzená právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 017,06 Kč (nesplacená část jistiny) ze strany žalovaného. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 8 017,06 Kč a žalobu pro částku 879 Kč (součet poplatků a smluvních pokut) zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky ze 71 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení snížené na 42%. Celkové náklady řízení dosáhly výše 12 174 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za 5 úkonů právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy, sepisu žaloby, účasti u dvou jednáních (5x 1 580 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených s pěti úkony právní služby (5x 300 Kč) a částky ve výši 1 974 Kč odpovídající 21 % DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Náhrada nákladů po snížení činí 5 113 Kč.