38 C 400/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 24 060,63 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 24 060,63 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 1. 11. 2022 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , číslo, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 30 000 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran na účet žalovaného. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny, žalovaný uzavření Smlouvy potvrdil zejména zasláním verifikační platby. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, dostal se do prodlení s první splátkou, jež byla splatná ke dni 15. 2. 2025. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky, žalovaný na zasílané upomínky nereagoval, žalobkyně proto ke dni 21. 5. 2022 úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného písemně informovala. Žalobkyně uvedla, že žalovaný zaplatil 27 splátek po 1 298 Kč, z toho částka 6 739,37 Kč byla započtena na jistinu.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 1. 11. 2022 (č.l. 32 - 41) zjistil, že žalobkyně jako věřitel se zavázala žalovanému jako dlužníkovi (ve Smlouvě označenému jako spotřebitel) na jeho výslovnou žádost poskytnout na účet č. , č. účtu, částku 30 000 Kč, do pěti pracovních dnů od nabytí účinnosti Smlouvy při splnění všech předcházejících relevantních zákonných i smluvních podmínek. Částka 24 000 Kč měla být vyplacena ve prospěch spotřebitele. Částku 6 000 Kč věřitel započte na náklady specifikované v bodu 4.8 Smlouvy. Žalovaný se dle Smlouvy zavázal úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách ve výši 1 298 Kč, úvěr je splatný ke dni 15. 10. 2028. Z předsmluvních informací (č.l. 20 - 23) má soud za zjištěné, že žalovaný byl seznámen s podmínkami Smlouvy, tak jak je uvedeno výše, úroková sazba roční měla činit 23,81%, RPSN 39,92%. Z výpisů z běžného účtu (č.l. 24 - 26) má soud za prokázané, že žalobkyně dne 6. 11. 2022 převedla na účet žalovaného částku 24 000 Kč (platba pod v.s. , var. symbol, ), dne 5. 9. 2022 byla na účet žalobkyně provedena z účtu žalovaného tzv. verifikační platba ve výši 1 Kč. Z upomínek ze dne 20. 12. 2022 a 5. 1. 2023 (č.l. 26 - 27) bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné splátky ve výši 1 298 Kč. Z podacích lístků (č.l. 31 a 28) bylo zjištěno, že tyto výzvy byly podány k poštovní přepravě. Z listiny označené jako zesplatnění úvěru (č.l. 30) soud zjistil, že žalovaný byl upozorněn na zesplatnění úvěru ke dni 1. 11. 2022 a upozorněn na podání žaloby v případě neuhrazení dlužné částky 30 682,12 Kč.

4. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou z 1. 11. 2022 poskytla žalovanému dne 6. 11. 2022 převodem na jeho účet částku 24 000 Kč. Žalovaný byl povinen úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 35 046 Kč.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, . v. , právnická osoba, . články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud standardně hodnotí, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I, spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

11. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici pouze prohlášení žalovaného. Zjišťováním konkrétních pravidelných nákladů žalovaného se právní žalobkyně nijak nezabývala.. Žalobkyně také nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, spolehla se na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , právnická osoba, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici podklady k příjmům žalovaného, žádné podklady k výdajům, žádné k závazkům. Žalobkyně nemohla postupovat správně ani obsahově, pokud neměla dostatečné prvotní podklady, z nichž by příjmy, výdaje a závazky žalovaného mohla zjistit (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti, bez návrhu, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, a aktuální znění § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto dospěl k závěru, že právní žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

12. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani smluvní pokutu či požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz).

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 24 000 Kč poskytnutém žalovanému žalobkyní na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem 35 046 Kč. Žalovaný tak zaplatil nejen jistinu 24 000 Kč (vydal bezdůvodné obohacení), ale zaplatil i část poplatku a úroků. Žalovaný tak přeplatil to, co hradit měl. Z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

15. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, měla by tak mít nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalované však žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.