38 C 403/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 40 422 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 23 752 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 16 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 800 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení a z částky 10 870 Kč od 18. 4. 2017 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky č. 1 - částky 14 230 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným po řádném přezkoumání jeho úvěruschopnosti uzavřela dne 24. 5. 2016 smlouvu o půjčce číslo v částce 11 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 540 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč (dále jen„ administrativní úhrada“), nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč (dále jen„ inkasní úhrada“) a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění (dále jen„ poplatek za pojištění“) ve výši 290 Kč v 58 týdenních splátkách po 335 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 7. 2019. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 15. 2. 2019 a celkově žalovaný uhradil 5 200 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částek 10 795,14 Kč na jistině, 3 222,47 Kč na inkasní úhradě a 212,39 Kč na poplatku za pojištění s úroky. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky č. 2 - částky 26 192 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně se žalovaným po řádném přezkoumání jeho úvěruschopnosti uzavřela dne 6. 3. 2016 smlouvu o půjčce číslo v částce 20 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku představující součet kapitalizovaného úroku ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, administrativní odměny ve výši 4 000 Kč, inkasní úhrady ve výši 8 000 Kč a poplatku za pojištění ve výši 522 Kč v 58 týdenních splátkách po 609 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 11. 2018. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 15. 2. 2019 a celkově žalovaný uhradil 9 130 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částek 19 868,95 Kč na jistině a 6 323 Kč na službách s úroky. Smlouvou ze dne 29. 11. 2019 došlo k postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována, do sepisu žaloby však žalovanou nebylo na pohledávky ničeho uhrazeno.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 6. 3. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 800 Kč (úroková sazba 23,72 % ročně), poplatkem (patrně administrativní úhradou) ve výši 4 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 8 000 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life ve výši 522 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 56 434 Kč v 58 týdenních splátkách po 609 Kč. Roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) úvěru činila 204 % a souladu s článkem 5 smluvních podmínek měla právní předchůdkyně žalobkyně v případě prodlení s úhradou splátky včas mj. právo na vyrovnání celé zbývající neuhrazené části jistiny. Ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 24. 5. 2016 soud zjistil, že žalovaném byla poskytnuta částka 11 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s (částky hůře čitelné) kapitalizovaným úrokem ve výši 1 540 Kč (úroková sazba 23,72 %), administrativním úhradou ve výši 2 200 Kč, inkasní úhradou ve výši 4 400 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life ve výši 290 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 19 430 Kč v 58 týdenních splátkách po 335 Kč a poslední splátkou ve výši 731 Kč, RPSN úvěru činila 163,87 %. Z údajů v zákaznických kartách (č.l. 21-24) soud zjistil, že ke dni 6. 3. 2016 požadoval žalovaný úvěr ve výši 20 000 Kč, uváděl příjem 23 871 Kč a měsíční výdaje ve výši 7 700 Kč, k čemuž měl žalovaný doložit výplatní pásky a nájemní smlouvy. Dále ke dni 24. 5. 2016 požadoval žalovaný úvěr ve výši 11 000 Kč, jako příjem uvedl částku 29 112 Kč a výdaje 6 900 Kč. V obou kartách žalovaný uváděl, že je proti němu vedena exekuce. Právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o postoupení pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 s uvedením jejich celkové výše 40 422 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 2. 2021 (č.l. 26) a žalobkyně zaslala žalovaném výzvu ze dne 13. 5. 2021 (č.l. 27), se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávek 79 945,77 Kč.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- právnická osoba GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

8. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 800 Kč, administrativní úhradou ve výši 4 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 8 000 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 522 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 56 434 Kč v 58 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržel, uhradila pouze 9 130 Kč a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Dále právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovanému v hotovosti částku 11 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 540 Kč, administrativním úhradou ve výši 2 200 Kč, inkasní úhradou ve výši 4 400 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 290 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 19 430 Kč Kč v 58 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržel, uhradil pouze 5 200 Kč a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

9. Soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO), což žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a poplatky za životní pojištění, administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek, které jsou fakticky skrytým úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatků odměny s dobrými mravy. Samotná odměna za hotovostní inkaso splátek stanovená ve výši 40 % vypůjčené částky představuje zhodnocení, kterého by právní předchůdkyně žalobkyně nemohla např. uložením částky na úročený bankovní účet či prostřednictvím investičních nástrojů za normálních okolností dosáhnout. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 9 %). Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně též spočívá v tom, že skutečnou úrokovou sazbu svému klientovi (žalovanému) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č. j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 2 200 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté úvěru. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených (nejen) právní předchůdkyní žalobkyně uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 7. 7. 2021 do 29. 11. 2021 byl senátem 38 projednáván celkem v pěti řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady požadované právní předchůdkyní žalobkyně, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě uplatňována vždy. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 137/2021, 38 C 156/2021, 38 C 206/2021, 38 C 297/2021, 38 C 342/2021, 38 C 343/2021, 38 C 344/2021, 38 C 368/2021 a 38 C 372/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o administrativním poplatku a odměně za hotovostní inkaso splátek (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 31 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce jako zápůjčka. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný uhradil celkovou částku 14 330 Kč a následným odečtením této částky od jistin zápůjčky v celkové výši 31 000 Kč soud získal jejich nesplacenou část ve výši 16 670 Kč. Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, uhradil na jistinách zápůjček celkovou částku 14 330 Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku 16 670 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky z 65,7 %) neúspěšná a žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. V odvolání musí být uvedeno, kdo je podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolání musí být podepsáno a datováno. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou vykonatelným rozsudkem, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.