38 C 407/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 36 340 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 20 540 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 15 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 700 Kč od 25. 3. 2020 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 3 100 Kč od 18. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky č. 1 - částky 25 240 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou po řádném přezkoumání její úvěruschopnosti uzavřela dne 28. 1. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v částce 15 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč (dále jen„ administrativní úhrada“), nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč (dále jen„ inkasní úhrada“) a poplatkem za doplňkovou službu asistenční služby (dále jen„ poplatek za pojištění“) ve výši 540 Kč v 60 týdenních splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 3. 2020. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, a celkově uhradila 2 300 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částek 15 000 Kč na jistině, 1 250 Kč na úroku, 3 000 Kč na administrativní úhradě, 5 495 Kč na inkasní úhradě a 494,59 Kč na poplatku za pojištění s úrokem v sazbě 19,07 % ročně. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky č. 2 - částky 11 100 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně s žalovanou po řádném přezkoumání její úvěruschopnosti uzavřela dne 22. 9. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v částce 10 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku představující součet kapitalizovaného úroku ve výši 2 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,4 % ročně, administrativní odměny ve výši 2 000 Kč, inkasní úhrady ve výši 4 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 11. 2019. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, celkově žalovaná uhradila 6 900 Kč Smlouvou ze dne 15. 1. 2021 došlo k postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována, do sepisu žaloby však žalovanou nebylo na pohledávky ničeho uhrazeno.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

6. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

7. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě prvé smlouvy o úvěru ze dne 28. 1. 2019 žalované v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázal tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 000 Kč, administrativní úhradou ve výši 3 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 6 000 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 540 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 27 540 Kč v 60 týdenních splátkách, svůj závazek žalovaná nedodržela, uhradila pouze 2 300 Kč a dostala se do prodlení se splácením úvěru. Žalovaná v kartě zákazníka ze dne 28. 1. 2019 uvedla své měsíční příjmy ve výši 19 456 Kč a výdaje ve výši 15 700 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně také poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne 22. 9. 2018 žalované v hotovosti částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 000 Kč, administrativním úhradou ve výši 2 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 4 000 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 18 000 Kč v 60 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržela, uhradila pouze 6 900 Kč a dostala se do prodlení se splácením úvěru. Žalovaná v kartě zákazníka ze dne 22. 9. 2018 uvedla své měsíční příjmy ve výši 22 751 Kč a výdaje ve výši 14 700 Kč. Žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 postoupila pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyni k žalobě nepřiložila žádné listiny prokazující příjmy a výdaje žalované.

8. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, jmenovitě její příjmy (pouze uveden údaj, že se jedná o plat), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky) a exekucí (výslovně potvrzena žalovanou). K předloženým zákaznickým kartám soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (rozhodnutí o přiznání dávek, nájemní smlouva, SIPO), což žalobkyně neučinila. Současně došlo k uzavření dvou úvěrových smluv v rozmezí tří měsíců, kdy první pohledávka nebyla uhrazena a žalovaná tak fakticky získala„ překlenovací úvěr“, který (alespoň z části) použila k úhradě prvního dluhu. Ze zákaznických karet navíc vyplývá, že byla proti žalované vedena exekuce, což značně snižuje důvěryhodnost jejích tvrzení o majetkových poměrech. Lze dospět k závěru, že žalovaná neměla prostředky na úhradu prvního úvěru - dokonce ani nebyla zaměstnána a spoléhala na státní podporu - a právní předchůdkyně žalobkyně jí přesto poskytla další finanční prostředky, ačkoli si musela být vědoma její finanční situace a tedy i nejisté návratnosti dalšího úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

9. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky z úvěru, poplatky za pojištění a administrativní a inkasní úhrady, které jsou fakticky úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem úhrad s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativní a inkasní úhrady několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2017, resp. 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %, resp., 10 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 3 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně (jakož i dalšími věřiteli, od kterých žalobkyně přebírá pohledávky) uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 31. 5. 2021 do 28. 6. 2021 byl senátem 38 projednáván ve dvou řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě vždy uplatňována. Výše této odměny není jednotná a pohybuje se okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 137/2021 a 38 C 156/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o odměně za zpracování a inkasní úhradě (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

10. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 25 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatných smluv o úvěru jako úvěry. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Celkově žalovaná uhradila částku 9 200 Kč a jejím započtením na jistiny úvěrů soud získal jejich nesplacenou část ve výši 15 800 Kč. Žalovaná se dostala se splácením úvěrů do prodlení, na jistiny obou smluv uhradila částku 9 200 Kč, proto soud žalobě vyhověl do částky 15 800 Kč a ve zbytku ji zamítl.

11. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky z 65,7 %) neúspěšná a žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.