38 C 407/2022

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 35 818,16 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 31 214,16 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 4 604 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích domáhala přiznání shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 28. 5. 2019 smlouvu o poskytnutí úvěru na částku 22 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu se zápůjčkou uhradit částku 19 017 Kč (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 29% ročně, odměnu za zpracování a flexibilní splácení a částky za administrativní činnost a komfortní splácení v 60 týdenních splátkách po 684 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná od uzavření smlouvy uhradila celkem 17 396 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze 28. 1. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně kromě neuhrazené jistiny ve výši 13 703,19 Kč požaduje poplatky ve výši 8 014,97 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 11 000 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení 733,04 Kč, sankční poplatky 3 100 Kč.

2. Usnesením ze dne 5. 9. 2022 vyslovil Okresní soudu v Litoměřicích svou místní nepříslušnost. Podáním doručeným Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 13. 10. 2022 navrhla žalobkyně schválení smíru. Dne 30. 11. 2023 byl spis předložen zdejšímu soudu. Dne 2. 1. 2022 soud žalobkyni upozornil, že i při rozhodování o schválení smíru je povinen zjišťovat, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost, vyzval ji k doplnění tvrzení a důkazů.

3. Podáním ze dne 24. 1. 2023 žalobkyně doplnila, že některé soudy nižších stupňů nedostatečně zohledňují evropskou úpravu, kterou ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru implementuje, a její výklad Soudního dvora Evropské unie. Žalobkyně odkazuje na Obecné pokyny pro poskytování a sledování úvěru ze dne 29. 5. 2020, podle žalobkyně závazné. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala informace o žalované, ověřovala informace o žalované z registrů NRKI, BRKI a SOLUS, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, prověřovala příjem žalované, nespolehla se pouze na potvrzení o příjmu (dokladem o rodičovském příspěvku a složenkami) a vycházela i ze statistických informací. Podle žalobkyně jsou jiné požadavky kladeny na spotřebitelský úvěr na nákup nemovitosti a jiné na úvěry ostatní. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp.zn. 33 ICdo 27/2021. Dále žalobkyně odkázala na stanovisko generálního advokáta ve věci vedené u Soudního dvora EU pod sp.zn. C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení]), nikoli na samotné rozhodnutí soudu. Žalobkyně dospěla k závěru, že ze znění směrnice 2008/48/ES ani rozhodovací praxe Soudního dvora EU neplyne, že by poskytovatel úvěru se nemohl spolehnout pouze na údaje o průměrných výdajích nebo záznam o spotřebiteli z úvěrových databází.

4. Usnesením ze dne 30. 8. 2023 soud neschválil smír.

5. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

6. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze zákaznické karty ze dne 28. 5. 2019 (č.l. 37) bylo zjištěno, že v části údaje o zaměstnání je uvedeno„ ČSSZ“, měsíčně výše čistých příjmů: 24 300 Kč, měsíční výše výdajů: externích splátek zápůjček 3 000 Kč, a dalších výdajů 4 000 Kč. Ze výpisu z Centrální evidence exekucí (č.l. 38) bylo zjištěno, že žalovaná k 24. 1. 2023 má 0 záznamů. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 28. 5. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 64) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 19 017 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 3 935 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 6 486 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 41 017 Kč v 60 týdenních splátkách po 684 Kč s poslední splátkou ve výši 661 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 230,58% a výpůjční úroková sazba činila 29% ročně. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 5. 2019 (č.l. 65) bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně informovala žalovaného o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 (ISAS) bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dle zjištění soudu adresovala žalovanému výzvu ze dne 10. 2. 2022 (č.l. 66) a předžalobní výzvu k plnění ze dne 20. 5. 2022 se základním skutkovým a právním rozborem (č.l. 67, potvrzení o podání na č.l. 68).

7. Soud má za zjištěné, že žalované byla dne 28. 5. 2019 právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta v hotovosti částka 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 19 017 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách. Žalovaná poskytnutou částku nevrátila, uhradila právní předchůdkyni žalobkyně pouze 17 396 Kč. Pohledávka za žalovanou byla dne 28. 1. 2022 postoupena na žalobkyni.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť pohledávku nabyla jako postupník ve smyslu ust. § 1879 o.z. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů být žádným překvapením.

14. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, doklad o přiznání dávek státní sociální podpory ani v kartě zákazníka označené výpisy z bankovních účtů žalobkyně k žalobě nepřiložila. Žalobkyně také nepředložila důkazy o zjišťování závazků žalované (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně předložila pouze listinu – výpis z evidence exekucí. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje žalované (zejména náklady na bydlení). Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), neměla k dispozici podklady k příjmům žalované, vůbec žádné k výdajům a závazkům. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, tvrzené měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč nemohla při své odbornosti považovat vůbec za odpovídající realitě roku 2019 a poměrům žalované (osobě na rodičovské dovolené s minimálně jedním dítětem; k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] v . [anonymizováno]). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

15. Pokud jde o argumenty žalobkyně v obsáhlém a propracovaném doplnění žaloby, důkladně a podrobně opatřeném také citacemi, nelze tyto argumenty dle soudu považovat za relevantní, neboť sice relevantní právní úpravu a judikaturu zmiňují a citují, interpretují jí ale zcela zavádějícím způsobem, který vede podle soudu téměř až k sofistikované obhajobě lichevních postupů právní předchůdkyně žalobkyně. Pokud např. žalobkyně cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp.zn. 33 ICdo 27/2021, žalobkyně snad pouze nevědomě pomíjí, že v citované věci byla poskytovatelem úvěru banka dlužnice, u níž měla dlužnice především veden běžný účet, z něhož mohla banka (na rozdíl od nebankovního poskytovatele, který nezná historii, pravidelné příjmy a výdaje nového klienta) získat dostatek informací k posouzení úvěruschopnosti. Když žalobkyně cituje z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení]), necituje závěry rozhodnutí, ale zcela zavádějícím způsobem stanovisko generálního advokáta. Žalobkyně nejen, že ve skutečnosti při své argumentaci nevychází z relevantní národní nebo evropské právní úpravy a judikatury, ale některou dokonce zcela pomíjí (zejména rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] v . [anonymizováno]), jen obtížně by pak při poctivé a vážné interpretaci mohla dospět k tak absurdnímu závěru, že není třeba zajišťovat podklady k posouzení úvěruschopnosti, neboť prý přece nelze dovodit, že by poskytovatel úvěru se nemohl spolehnout pouze na údaje o průměrných výdajích nebo záznam o spotřebiteli z úvěrových databází (navíc ani ty v projednávané věci k důkazu žalobkyně nedoložila). Je tomu právě naopak. Soud také dospěl k závěru, že judikaturou požadované podklady nemůže nahradit výslech zástupkyně poskytovatele, která s velkou pravděpodobností nezpracovává jen jednotky úvěrů měsíčně a nemůže být v jejích silách pamatovat si konkrétní a podrobné údaje klientů, k jejichž ověření navíc ani nezískala potřebné podklady. Výslech [jméno] [příjmení] tak soud považoval za nadbytečný a tento důkazní návrh zamítl.

16. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem, ani smluvní pokuty. V této souvislosti lze odkázat i na závěry ohledně platnosti smluv o půjčce, zápůjčce nebo o úvěru, které nejsou založeny jen na posuzování úvěruschopnosti, a to Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, podle nichž ujednání o odměně za hotovostní inkaso je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany poskytovatele úvěru navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. Podle rozhodnutí krajského soudu argumentace o nákladech spojených s hotovostním inkasem, není případná, neboť právě zapůjčitel ve formulářích tuto možnost nabízel a rovněž stanovil, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedával jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám zapůjčitel zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Soud připomíná, že obdobné pohledávky u něj uplatňuje sama právní předchůdkyně žalobkyně nebo její právní nástupci, jen za období od 1. 2. 2019 byl senátem 38 C projednáván celkem ve 47 řízeních nedoplatek inkasní úhrady, která byla právní předchůdkyní žalobkyně z obdobných smluv dlužníkům v zásadě vždy (s jedinou výjimkou v podobě nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 70/2019) uplatňována. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 3/2018, 38 C 360/2018, 38 C 366/2018, 38 C 367/2018, 38 C 371/2018, 38 C 375/2018, 38 C 378/2018, 38 C 387/2018, 38 C 399/2018, 38 C 400/2018, 38 C 405/2018, 38 C 419/2018, 38 C 426/2018, 38 C 427/2018, 38 C 442/2018, 38 C 443/2018, 38 C 454/2018, 38 C 34/2019, 38 C 41/2019, 38 C 67/2019, 38 C 71/2019, 38 C 101/2019, 38 C 105/2019, 38 C 113/2019, 38 C 119/2019, 38 C 120/2019, 38 C 121/2019, 38 C 122/2019, 38 C 123/2019, 38 C 126/2019, 38 C 135/2019, 38 C 142/2019, 38 C 149/2019, 38 C 150/2019, 38 C 153/2019, 38 C 159/2019, 38 C 182/2019, 38 C 221/2019, 38 C 224/2019, 38 C 234/2019, 38 C 258/2019, 38 C 271/2019, 38 C 272/2019, 38 C 295/2019, 38 C 133/2021, 38 C 161/2021 a 38 C 183/2021. Obdobně jako v nyní projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdně a spotřebiteli nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. V citovaných řízeních dospěl soud k závěru o neplatnosti smluv také pro rozpor s dobrými mravy.

17. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 22 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně, sníženém o částku, kterou žalovaná uhradila ve výši 17 396 Kč, tedy o pohledávce žalobkyně ve výši 4 604 Kč (22 000 – 17 396). Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná se dostala s úhradou dluhu do prodlení, na jistině uhradila 17 396 Kč a zbývá jí tak uhradit 4 604 Kč. Žalobkyně se domáhala celkem 35 818,16 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 4 604 Kč a zamítl ji do částky 31 214,16 Kč s příslušenstvím.

18. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalované však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že náhrada nákladů se nepřiznává žádnému z účastníků. Soud dále upozorňuje žalobkyni, že v budoucnu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlížet k nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I.ÚS 585/17, ve kterém se Ústavní soud zabývá posuzováním účelnosti nákladů řízení v případě zneužití práva na zastupování advokátem. S ohledem na zakotvení institutu účelnosti vynaložených nákladů, jenž slouží jako formální záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení, Ústavní soud ustáleně judikuje, že v případě tzv. inkasních agentur, tedy společností, jejichž předmětem podnikání je toliko vymáhaní pohledávek, by tyto měly disponovat zázemím pro předmět svého podnikání, přičemž toto zázemí je představováno nejen administrativou a potřebným vybavením, ale také odborným personálem (advokáti, koncipienti apod.). Z tohoto důvodu nelze takovýmto společnostem přiznávat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, protože by tak docházelo k účelovému navyšování nákladů s vymáháním pohledávek spojených.