38 C 423/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 939 Kč s příslušenstvím 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 22. 9. 2018 smlouvu o zápůjčce číslo (dále jen„ smlouva“) na částku 10 000 Kč, kterou jí předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu se zápůjčkou uhradit poplatek ve výši 6 639 Kč v 45 týdenních splátkách po 370 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na dne 21. 7. 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, celkově žalovaná uhradila částku 13 700 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 22. 9. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem ve výši 1 331 Kč (zápůjční sazba 29% ročně), administrativním poplatkem ve výši 3 683 Kč a odměnou za komfortní splácení (hotovostní inkaso splátek) ve výši 1 625 Kč, tedy celkovou částku 16 639 Kč v 45 týdenních splátkách po 370 Kč s poslední splátkou ve výši 359 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 253,68 %. V zákaznické kartě - žádosti o spotřebitelský úvěr byl kromě osobních údajů žalované zdroj příjmů – dávky úřadu práce a zaškrtnuto, že byly přiloženy výpisy z účtu a výměry podpory, dále byl uveden měsíční čistý příjem 8 800 Kč, ostatní příjmy 6 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti 12 500 Kč a odhadované měsíční výdaje 5 000 Kč a splátky úvěrů 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 18. 12. 2020, o čemž byla žalovaná informována spolu s výši dlužné částky 9 787,10 Kč bez příslušenství v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 a žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě dlužné částky 4 915,24 Kč ve výzvě se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 28. 6. 2021.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- právnická osoba GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, jmenovitě její příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO), což žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a administrativní poplatek s odměnou za hotovostní inkaso splátek, které jsou fakticky skrytým úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku a odměny s dobrými mravy. Samotná odměna za hotovostní inkaso splátek a administrativní činnost stanovená ve výši přesahující 50 % vypůjčené částky představuje zhodnocení, kterého by právní předchůdkyně žalobkyně nemohla např. uložením částky na úročený bankovní účet či prostřednictvím investičních nástrojů za normálních okolností dosáhnout. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 9 %). Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně též spočívá v tom, že skutečnou úrokovou sazbu svému klientovi (žalované) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015, č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 15 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté úvěru. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených (nejen) právní předchůdkyní žalobkyně uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 7. 7. 2021 do 21. 10. 2021 byl senátem 38 projednáván celkem v sedmi řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady požadované právní předchůdkyní žalobkyně, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě uplatňována vždy. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 137/2021, 38 C 156/2021, 38 C 206/2021, 38 C 297/2021, 38 C 342/2021, 38 C 343/2021 a 38 C 344/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o administrativním poplatku s odměnou za hotovostní inkaso splátek (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Po odečtení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč od úhrad ve výši 13 700 Kč soud zjistil přeplatek ve výši 3 700 Kč. Žalovaná tak uhradila celou jistinu, proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

12. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla sice zcela neúspěšná, neúčastnila se ale jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.

13. Odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo vyhotoveno podle § 157 odst. 4 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání v souladu s § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. K příslušenství se nepřihlíží. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.