38 C 51/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 101 609,94 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 33 399,94 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 68 210 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 28. 8. 2025 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 11 219,26 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po ověření jeho identity a prověření jeho schopnosti splácet úvěr dne 19. 10. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , číslo, s úvěrovým rámcem ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2,13 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný načerpal celkem částku 106 532 Kč, na načerpaný úvěr uhradil částku 38 322 Kč, přičemž tato částka byla započítána na úrok, poplatky a jistinu. Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, žalobkyně proto úvěr ke dni 13. 8. 2025 zesplatnila. Pohledávka, kterou má žalobkyně za žalovaným ve výši 101 609,94 Kč se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 99 520,46 Kč, přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, dále z poplatků za pojištění ve výši 189,48 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost posuzuje nahlédnutím do databází, creditscoringem - MLS výpočtem.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud má z provedených důkazů za zjištěné, že žalobkyně na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , číslo, ze dne 19. 10. 2023 (č.l. 17-18) poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 100 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 18,90 %, RPSN činila 20,6 %, výše minimální měsíční splátky byla stanovena na 2,129 % z úvěrového rámce, tj. částka 2 129 Kč. Smlouva byla podepsána elektronicky. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č.l. 27-30) má soud za zjištěné, že žalovaný v rámci úvěru načerpal celkem částku 106 532 Kč, uhradil na úvěr částku 38 322 Kč. Tuto částku žalobkyně započetla na jistinu 7 011,54 Kč, na úrok ve výši 26 509,56 Kč, úrok za hotovostní transakce 752,08 Kč, úrok za pojistné 27,66 Kč, náklady na vymáhání ve výši 300 Kč, pojištění CPI 3 221,16 Kč a smluvní pokutu 500 Kč. Dle tohoto výpisu pak žalovaný nadále dluží 116 235,67 Kč. Z úvěrové zprávy (č.l. 19-23) má soud za zjištěné, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru další úvěry, v této zprávě označené jako splátkové (osobní úvěr – celkem 7) a nesplátkové kontrakty (kontokorentní úvěr – celkem 1) a kreditní karty (celkem 1), žalovaný se nenacházel v prodlení s žádnou splátkou poskytnutých úvěrů. Soud má dále z výzvy ke splacení celého úvěru (č.l. 27) za zjištěné, že ke dni 13. 8. 2025 došlo k zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k úhradě částky 108 792,07 Kč. Z karty klienta (č.l. 24) má soud za zjištěné, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 50 000 Kč a měsíčními výdaji domácnosti ve výši 24 000 Kč. Příjmy ostatních členů domácnosti měly činit 20 000 Kč měsíčně. Žalobkyně provedla lustraci v databázi SOLUS, NRKI, CEE a JAP_PUJCKA s výsledkem OK, MVCR s výsledkem „ověřeno“. Žalovanému byla zasílána předžalobní výzva ze dne 1. 10. 2025, kterou žalobkyně doložila včetně podacího archu (č.l. 31, 32) s vyčíslením dlužné částky ve výši 112 434,46 Kč. Žalobkyně doložila též dokument Ověření bonity MLS (č.l. 25-26) s popisem metodiky kontroly bonity klienta a výpočtem MLS (MLS = maximální limit splátky) pro žalovaného. Žalobkyně od příjmu klienta (žalovaného) ve výši 50 000 Kč odečetla částku životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 5 995 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 18 212 Kč, buffer ve výši 100 Kč a splátku schváleného úvěru 2 129 Kč, s tím, že zbývající MLS klienta činí 23 564 Kč.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho příjmy, a případně též příjmy dalšího člena domácnosti se kterými kalkulovala při poskytnutí úvěru (výplatní pásky, výpisy z účtu, pracovní smlouva) a výdaje žalovaného (faktury za energie, nájemní smlouva, výpis z běžného účtu). Žalobkyně se ohledně příjmů a výdajů spolehla pouze na prohlášení žalovaného a lustraci v některých databázích (SOLUS, NRKI atd.). Žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru dalších sedm nesplacených osobních úvěrů, jeden kontokorentní úvěr a kreditní kartu. Na splátkách těchto úvěrů měsíčně hradil 18 212 Kč, což není zanedbatelná částka. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované smluvní úroky, účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ani další poplatky nebo smluvní pokuty.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 106 532 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 38 322 Kč. Rozdíl mezi poskytnutou částkou 106 532 Kč a částkou vrácenou ve výši 38 322 Kč činí 68 210 Kč. Tuto částku tak soud žalobkyni jako bezdůvodné obohacení přiznal, v části zbývající, tedy co do 33 399,94 Kč s příslušenstvím musel soud žalobu zamítnout.

12. Ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jako počátek prodlení stanovil soud den po uplynutí lhůty z výzvy z 13. 8. 2025.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla úspěšná z 67 % a přísluší jí tak náhrada nákladů ponížená o úspěch žalovaného (33 %) na 34 %, tj. částka 11 219,26 Kč. Na náhradu těchto nákladů byl přiznán soudní poplatek 4 065 Kč, odměna za právní zastoupení ve výši 20 720 Kč dle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (4 úkony právní služby po 5 180 Kč: převzetí věci, sepis výzvy, sepis žaloby, účast u ústního jednání – soud nepřiznal úkon právní služby za doplnění žaloby ze dne 5. 3. 2026), 4x režijní paušál po 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu, celkem 1 800 Kč, náhradu cestovních výdajů ve výši 791,45 Kč (za cestu ze sídla právního zástupce v substituci dne 23. 3. 2025: , adresa, do sídla soudu a zpět při délce cesty 92 km, průměrné spotřebě paliva vozidla právního zástupce ve výši 6,3 l motorové nafty na 100 km, ceně paliva 42,90 Kč (dle přiloženého dokladu o nákupu pohonných hmot ze dne 19. 3. 2026 ve smyslu § 158 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. pracovního zákoníku) a výši cestovní náhrady 5,90 Kč za 1km (dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.)) a náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč za 4 započaté půlhodiny po 150 Kč. Soud přiznal také náhradu 21 % DPH ve výši 5 021,40 Kč, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.