38 C 58/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 292 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 6 050 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 242 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., IČ: 27386732 (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) žalované na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny dodávala elektrickou energii. Žalovaná neuhradila vyúčtovanou kupní cenu za odběr elektrické energie ve výši 4 242 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně jí dále účtovala deaktivační poplatek ve výši 6 050 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2019 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č. BMA50116023 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně dne 27. 9. 2015 (dále jen„ smlouva“, č.l. 12, 17 p.v. - 18, prohlášení zákazníka a poučení o jeho právech a povinnostech na č.l. 13, kopie osobních dokladů žalované na č.l. 16, sdělení o nabídce 5 ks LED žárovek na č.l. 18) soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala jako prodávající dodávat do odběrného místa na adresu [adresa] (30 měsíců) elektrickou energii za dohodnutou cenu a žalovaná se zavázala hradit měsíčně zálohu ve výši 1 230 Kč. Práva a povinnosti stran neupravené smlouvou se řídily všeobecnými obchodními podmínkami BOHEMIA ENERGY entity s.r.o. (dále jen VOP, č.l. 13 – 15), které v článku K. bod 7 stanovily prolongační mechanismus smlouvy o stejnou dobu trvání, pokud zákazník (žalovaná) písemně neoznámí nejpozději tři měsíce před uplynutím sjednané doby dodavateli (právní předchůdkyně žalobkyně), že trvá na jejím ukončení. Výše poplatků byla uvedena v ceníku poplatků, poplatek ve výši 6 050 Kč za porušení smluvních povinností (včetně nedodržení délky trvání sjednané smlouvy) smlouvy dle článku K. VOP byl výslovně uveden v závěru smlouvy. Současně žalovaná udělila právní předchůdkyni žalobkyně jako obchodníkovi pro komoditu elektřina plnou moc (č.l. 19 p.v.) k provedení veškerých právních jednání souvisejících se změnou dodavatele včetně ukončení stávajícího smluvního vztahu pro uvedené odběrné místo. Dále soud z faktur za odběr elektřiny zjistil, že žalované vznikl za období od 16. 12. 2014 do 17. 7. 2015 (č.l. 16 p.v. – 17) přeplatek ve výši 2 253 Kč, nedoplatek za období od 21. 7. 2018 do 1. 1. 2019 (konečná fakturace, č.l. 22 - 24) po započtení uhrazených záloh činil 4 242 Kč a byl splatný 31. 1. 2019. K postoupení pohledávky na žalobkyni došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 4. 2020 (z informačního systému ISAS) uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně a žalované bylo zasláno oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 6. 2020 s vyčíslením na 9 102 Kč (v úvodním odstavci částka 200 Kč) a v této výši spolu s náklady právního zastoupení (6 534 Kč) byla dlužná částka bez bližší specifikace jednotlivých plnění uvedena v předžalobní výzvě ze dne 2. 6. 2020 (č.l. 21 p.v., v oznámení i výzvě uvedena smlouva o postoupení pohledávek ze dne 27. 3. 2020).

4. Podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ energetický zákon“), smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice.

5. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřely ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 energetického zákona smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně jako dodavatelka zavázala žalované dodávat elektřinu za podmínek stanovených ve smlouvě a schválených obchodních podmínek. Žalovaná však, ačkoliv odebrala v rozhodném období od 21. 7. 2018 do 1. 1. 2019 od právní předchůdkyně žalobkyně elektřinu a bylo jí tak ze strany právní předchůdkyně žalobkyně plněno, neuhradila splatnou kupní cenu za vyúčtování elektřiny v celkové výši 4 242 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 4. 2020 postoupena v souladu s § 1879 o.z. Žalovaná dosud částku 4 242 Kč neuhradila, soud proto shledal žalobu v této části důvodnou.

7. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle ust. § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

8. Podle článku 12 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019 /944 ze dne 5. června 2019, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012 /27/ (dále jen„ směrnice ze dne 5. 6. 2019“) členské státy zajistí, aby alespoň zákazníkům v domácnostech a malým podnikům nebyly účtovány žádné poplatky související se změnou dodavatele.

9. Podle článku 12 odst. 3 směrnice ze dne ze dne 5. 6. 2019 mohou členské státy dodavatelům nebo účastníkům trhu vykonávajícím služby agregace odchylně od odstavce 2 povolit účtování poplatků za ukončení smlouvy zákazníkům, kteří z vlastní vůle ukončí smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, pokud jsou tyto poplatky součástí smlouvy, již zákazník z vlastní vůle uzavřel, a zákazník je před uzavřením smlouvy o těchto poplatcích jasně informován. Tyto poplatky musí být přiměřené a nesmějí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu, kterou dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace utrpěl v důsledku vypovězení smlouvy zákazníkem, včetně nákladů na případné investice v rámci balíčku nebo na služby, které již byly zákazníkovi poskytnuty jako součást plnění smlouvy. Důkazní břemeno týkající se výše přímé hospodářské ztráty nese dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace a přípustnost poplatků za ukončení smlouvy sleduje regulační orgán nebo jiný příslušný vnitrostátní orgán.

10. Právní předchůdkyně žalobkyně dále požadovala po žalované deaktivační poplatek ve výši 6 050 Kč, který má ale dle soudu charakter smluvní pokuty. Deaktivační poplatek nebyl výslovně obsažen v žádné faktuře, oznámení o postoupení pohledávky ani předžalobní výzvě, v nich vyčíslená dlužná částka (9 102 Kč) navíc neodpovídá žalobnímu nároku (10 292 Kč) jako součtu nedoplatku za elektřinu a deaktivačního poplatku. Ačkoli zákonodárce dosud shora citovanou směrnici ze dne 5. 6. 2019 neimplementoval (patrně tak učiní až v rámci nového energetického zákona) a mj. v případě článku 12 tak měl podle článku 71 učinit do 31. 12. 2020, v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C -397/01 až C -403-1 se na ni však žalovaná může odvolat vzhledem k tzv. přímému účinku norem evropského práva. V daném případě se jedná o poplatek za ukončení smlouvy zákazníkovi (žalované), který z vlastní vůle (nehrazením domluvených plateb, s nimiž byl srozuměn) ukončil smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou (30 měsíců) před uplynutím sjednané doby. Takový poplatek však platné právo výslovně nepovoluje, navíc nebyla nijak doložena přímá hospodářská ztráta způsobená ukončením smlouvy, a soud jej proto nemohl žalobkyni přiznat.

11. Nad rámec shora uvedeného soud mohl vycházet ze závěrů (nikoli judikatorních, ale přesvědčivých) obsažených v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 69 Co 77/2019, v němž krajský soud konstatoval, že v případě smluvní pokuty zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele jde v souladu s § 1813 o. z. o zakázané ustanovení, ke kterému se podle § 1815 o. z. nepřihlíží a nepřichází tak v úvahu pokutu ve smyslu § 2051 o. z. moderovat. Otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti, v tomto směru lze odkázat jak na gramatický a logický výklad textu ust. § 1815 o. z. (ke zneužívající klauzuli by se snad mohlo přihlížet pouze v případě, že by se jejího použití výslovně dovolal samotný žalovaný jako spotřebitel), tak„ eurokonformní“ výklad s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora, který vyžaduje, aby národní soud ex offo zkoumal zneužívající charakter klauzule, a tím vyrovnával nerovnost fakticky existující při řízení mezi spotřebitelem a profesionálem (rozsudek SDEU C -243/08 Pannon GSM, nebo C -618/10 Banco Espanol de Crédito).

12. Pokud by vůbec bylo možné dospět k závěru, že ujednání o smluvní pokutě není zneužívající klauzulí, má soud za to, že ani tak nelze na takové ujednání pohlížet jako na platné. Jde o neplatnost absolutní ve smyslu § 580 o.z. ve spojení s § 588 o. z., neboť adhezní ustanovení smlouvy koncipované právní předchůdkyní žalobkyně, jejichž obsah nemůže spotřebitel (a vůbec jakákoli slabší smluvní strana jako odběratel při jednání s právní předchůdkyní žalobkyně jako dodavatelem energií jakkoli modifikovat) vytvářejí výrazně nerovné vztahy nejen mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale i mezi ekonomicky nerovnými subjekty v hospodářské soutěži, takový způsob nastavení smluvních vztahů právní předchůdkyní žalobkyně podle soudu zjevně narušuje ve svých důsledcích veřejný pořádek a soud k takové neplatnosti musí z úřední povinnosti přihlížet ve smyslu ust. § 588 o. z. Ohledně samotné argumentace uplatnění smluvní sankce při odstoupení od smlouvy či při její výpovědi lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 32Cdo 636/2019, který se sice váže k aplikaci původního občanského zákoníku, závěry v něm obsažené lze použít i za existence současné právní úpravy. Podle tohoto rozsudku„ V případě, kdy je vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázán na odstoupení od smlouvy jednou smluvní stranou, byť bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou, je takovéto ujednání třeba považovat za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák., neboť odporuje kogentnímu ustanovení § 544 obč. zák., jenž umožňuje sjednat smluvní pokutu pouze pro případ porušení povinnosti. V případě takového ujednání právo na zaplacení smluvní pokuty nevznikne již v okamžiku porušení povinnosti, ale jeho vznik je vázán na odstoupení od smlouvy představující výkon práva. Smluvní pokutou je tak sankciován až následný výkon práva a nikoliv samotné porušení povinnosti. Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy, představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné. Obecný závěr, že výkon práva nemůže být porušením smluvní povinnosti a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se vztahuje též na výpověď smlouvy.“ 13. Na základě shora uvedeného soud rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 4 242 Kč a zamítl ji do částky 6 050 Kč.

14. Ve smyslu § 1970 o. z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný, konkrétně byla čistě aritmeticky z 58,8 % neúspěšná. Žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.