48 C 303/2022

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Ivanou Šmakalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 24 076,58 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 838,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 838,28 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, a dále pak smluvní pokuty 7 504,30 Kč, úroku v částce 16 429,68 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 434 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 300 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 52,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému v hotovosti se splatností 20. 8. 2020 poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit celkovou částku 37 184 Kč řádně včetně kapitalizovaného smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku ve 14 splátkách po 2 656 Kč. Tento závazek nesplnil, když uhradil pouze 7 700 Kč. Žalobkyně se domáhá také kapitalizované smluvní pokuty 0,1% denně za dobu od 21. 8. 2020 do 28. 11. 2021 celkem ve výši 7 504,30 Kč, smluvního úroku 3 083,96 Kč za období od 21. 8. 2020 do 29. 11. 2021 (v žalobě spojeno s neuhrazenými náklady úvěru na částku 16 429,68 Kč) a nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 434 Kč Smlouvou ze dne [datum] byla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka za žalovaným, který o tom byl písemně informován. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, uvedl mzdu ve výši 16 424 Kč, náklady bydlení 3 410 Kč, náklady osobní 1 000 Kč. Ze smlouvy o úvěru z téhož dne bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 20 000 Kč za poplatek 17 184 Kč, žalovaný se jej zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč se splatností do 20. 8. 2020, dlužník ve smlouvě potvrdil, že úvěr převzal v hotovosti v místě bydliště. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 20. 8. 2020, tedy 14 měsíců od poskytnutí, dostal se do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaný uhradil pouze částku 7 700 Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V době bezprostředně před uzavřením smlouvy o úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatele o úvěr, že žadatel pobírá mzdu ve výši 16 424 Kč, bydlící u rodičů, s měsíčními výdaji ve výši 3 410 Kč měsíčně na bydlení a 1 000 Kč měsíčně ostatních nákladů. Další závazky věřitelka nezjišťovala, a to přes skutečnost, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy nesplácel již dva úvěry u jiných nebankovních subjektů, z čehož byl jeden již vymáhán exekučně. Je zřejmé, že věřitelka uvedené podklady nijak neprověřovala, když smlouva byla uzavřena hned po vyplnění žádosti o úvěr a úvěr bezprostředně vyplacen v hotovosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [anonymizována tři slova]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Lze tedy uzavřít, že věřitelka nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o.z. jako ochuzená ze strany žalovaného právo na vydání nesplacené jistiny ve výši 12 300 Kč. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 12 300 Kč, když žalovaný z původních 20 000 Kč uhradil 7 700 Kč. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 12 300 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro úplnost soud dodává, že ujednání o úhradě o poskytnutí úvěru, náhledech na vyhodnocení úvěru a za inkaso plateb je dle názoru soudu neplatné, protože se příčí dobrým mravům, jak je uvedené v § 580 o.z. Soud spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši a duplicitě těchto poplatků. Jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných žalobcem v obdobných věcech, výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by se poplatky byly stanoveny podle faktických nákladů vynaložených na tuto činnost, když z výše uvedeného je zřejmé, že vyhodnocení úvěrového případu bylo provedeno pouze formálně. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce takovýmto způsobem obcházel zákon a takto navyšoval své profity ze smlouvy o úvěru, aby znesnadnil spotřebiteli možnost porovnání nákladů úvěru. Pokud by byl souhrnný poplatek považován za kapitalizovaný úrok, dosahoval by cca 85 %, přičemž takový úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování půjček i úvěrů. Soud má tedy v souhrnu za to, že věřitel tímto způsobem obchází zákon, když zastírá dlužníku skutečnou výši nákladů úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 52,67 Kč, přičemž tato částka představuje 2,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 51,09 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 48,91 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 964 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 076,58 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.