48 C 406/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Ivanou Šmakalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 48 968,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení a částku 7 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 600 Kč od 15. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbytku žalovaného nároku se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 48 968,42 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdce společnost Anonymizováno Anonymizováno., uzavřel dne 17. 8. 2022 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce, otištěné na zadní straně smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy posoudil schopnost žalovaného splácet zápůjčku na základě informací o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které byly poznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny dokumenty, zejména pracovní smlouvou výplatními páskami za 3 předcházející měsíce. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se dále zavázal zaplatit i poplatek ve výši 11 211 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 312 Kč, a poplatku za komfortní splácení ve výši 2 399 Kč. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky, úroku, a všech poplatků se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 298 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Dle smluvních ujednání měl žalovaný zaplatit dluh do 14. 2. 2024. Poslední splátku uhradil dne 10. 2. 2023. Žalovaný na pohledávku za celou dobu smluvního vztahu až do okamžiku postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 4 400 Kč. Dále společnost Provident Finacial, s.r.o., uzavřela dne datum s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce, otištěné na zadní straně smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy posoudil schopnost žalovaného splácet zápůjčku na základě informací o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které byly poznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny dokumenty, zejména pracovní smlouvou výplatními páskami za 3 předcházející měsíce. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se dále zavázal zaplatit i poplatek ve výši 15 469 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 10 485 Kč, a poplatku za komfortní splácení ve výši 3 484 Kč. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky, úroku, a všech poplatků se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 12 měsíčních splátkách po 2 956 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Dle smluvních ujednání měl žalovaný zaplatit dluh do 22. 11. 2023. Poslední splátku uhradil dne 10. 2. 2023. Žalovaný na pohledávku za celou dobu smluvního vztahu až do okamžiku postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 4 000 Kč. Pohledávky z uvedených smluv byly ze strany společnosti právnická osoba postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum žalobkyni jako novému věřiteli. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Dále žalobce požaduje úhradu zákonných úroků z prodlení a smluvního úroku z úvěru. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 17. 8. 2022 soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, uvedl mzdu ve výši 14 605 Kč, měsíční náklady 6 000 Kč, další příjem domácnosti 3 000 Kč, kdy žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný s učňovským vzděláním a má jeden zdroj příjmu, který doložil výplatními páskami. Ze smlouvy o úvěru z téhož dne bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 12 000 Kč za poplatek 11 211 Kč, žalovaný se jej zavázal splatit ve 78 týdenních splátkách, dlužník ve smlouvě potvrdil, že úvěr převzal v hotovosti v místě bydliště. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 22. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, uvedl mzdu ve výši 15 438 Kč, měsíční náklady 3 000 Kč, další příjem domácnosti 21 000 Kč, a výdaje na splátky předchozího úvěru 3 248 Kč kdy žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný se učňovským vzděláním a má jeden zdroj příjmu, který doložil výplatními páskami. Ze smlouvy o úvěru z téhož dne bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 20 000 Kč za poplatek 15 469 Kč, žalovaný se jej zavázal splatit ve 12 měsíčních splátkách, dlužník ve smlouvě potvrdil, že úvěr převzal v hotovosti v místě bydliště. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 17. 8. 2022 částku 12 000 Kč a 22. 11. 2022 částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit, dostal se do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V době bezprostředně před uzavřením smlouvy o úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatele o úvěr, že žadatel pobírá mzdu ve výši cca 15 000 Kč, je svobodný, bydlící v nájmu, s měsíčními výdaji ve výši nejprve 6 000 Kč a o tři měsíce později 3 000 Kč měsíčně. Bez jakéhokoli zřejmého podkladu zástupkyně původní věřitelky uvedla ještě další příjem domácnosti až 21 000 Kč. Je zřejmé, že věřitelka uvedené podklady nijak neprověřovala, když smlouva byla uzavřena hned po vyplnění žádosti o úvěr a úvěr bezprostředně vyplacen v hotovosti. Uvedené měsíční náklady považuje soud za nepřiměřené nízké, tyto náklady nemohou pokrýt náklady bydlení v nájmu, na energie, jídlo, ošacení a případnou dopravu do zaměstnání. Další příjem domácnosti je pak v kartě uveden zjevně účelově, bez jakýchkoli podkladů a odporuje skutečnosti, že žalovaný má pouze jeden zdroj příjmu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Lze tedy uzavřít, že věřitelka nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o.z. jako ochuzená ze strany žalovaného právo na vydání nesplacené jistiny. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 16 000 Kč, když žalovaný z původních 20 000 Kč uhradil 4 000 Kč, a částky 7 600 Kč, když žalovaný z původních 12 000 Kč zaplatil 4 400 Kč. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. a ve zbytku žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal náklady nikomu, když úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. . Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.