58 C 11/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kračmarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 71 193,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 345,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 345,79 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbylé části, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 36 847,34 Kč a zákonného úroku z prodlení nad rámec shora přiznaného, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 8. 4. 2025, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora specifikovaných částek spolu s příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 18. 1. 2024 prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání, zatímco žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky spolu se smluvním úrokem 0,93 % denně a smluvními poplatky (za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z této tranše, za službu „Klidné spaní“ ve výši 208,62 Kč a „Presto“ ve výši 1 485 Kč) vrátit žalobkyni v pravidelných denních splátkách. Žalovanému pak byl na bankovní účet č. , č. účtu, vyplacen žalobkyní dne 7. 3. 2024 úvěr v částce 4 000 Kč, dne 9. 3. 2024 v částce 2 000 Kč, dne 7. 3. 2024 v částce 3 000 Kč, dne 7. 3. 2024 v částce 7 000 Kč, dne 29. 1. 2024 v částce 8 000 Kč, dne 18. 1. 2024 v částce 6 000 Kč, dne 13. 3. 2024 v částce 1 200 Kč, dne 15. 3. 2024 v částce 818 Kč a dne 17. 2. 2024 v částce 3 013 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou denních splátek, žalobkyně smlouvu dne 20. 11. 2024 emailem vypověděla. Žalovaná částka pak představovala jistinu úvěru ve výši 34 345,79 Kč, smluvní úrok ve výši 35 277,29 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 401,55 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 80,52 Kč a poplatek za službu „Presto“ ve výši 1 087,98 Kč. Jdeli o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že postupovala podle interní metodiky schválené ČNB, konkrétně shromáždila informace poskytnuté jí žalovaným o svých osobních a rodinných poměrech, příjmech a výdajích, nahlédla do příslušných registrů, zejména do BRKI, NRKI, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, přičemž ověřená výše čistého příjmu žalovaného činila 49 430 Kč, což podle žalobkyně umožňovalo bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalovanému.

2. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobkyní nevyjádřil.

3. Soud věc projednal na jednání konaném dne 9. 10. 2025. Žalobkyně se z tohoto jednání řádně a včas omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil a ani včas z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud tedy jednal v nepřítomnosti účastníků, vycházel při tom z obsahu spisu a provedených důkazů [§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)].

4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.

5. Soud zjistil, že dne 18. 1. 2024 žalovaný a žalobkyně elektronicky sjednali smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, , ve které byl žalovaný jako klient identifikován rodným číslem, adresou trvalého pobytu, emailem, číslem mobilního telefonu a na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na bankovní účet , IBAN, částku až do výše 80 000 Kč s možností postupného i opakovaného čerpání (k tomu viz autorizace ověření totožnosti, smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru včetně souhlasu se zpracováním osobních údajů, informací pro spotřebitele, přehledu denních splátek, údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru a všeobecných obchodních podmínek žalobkyně; to vše v elektronickém spisu CEPR).

6. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (v elektronickém spisu CEPR) a sdělení , právnická osoba, . ze dne 10. 9. 2025 (č. l. 10 spisu) soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, (tedy na účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, ), jehož majitelem je žalovaný, byly za období od 18. 1. 2024 připsány pod variabilním symbolem , var. symbol, následující platby:- dne 18. 1. 2024 ve výši 6 000 Kč;- dne 29. 1. 2024 ve výši 8 000 Kč;- dne 17. 2. 2024 ve výši 3 013 Kč;- dne 7. 3. 2024 ve výši 7 000 Kč;- dne 7. 3. 2024 ve výši 4 000 Kč;- dne 7. 3. 2024 ve výši 3 000 Kč;- dne 9. 3. 2024 ve výši 2 000 Kč;- dne 13. 3. 2024 ve výši 1 200 Kč;- dne 15. 3. 2024 ve výši 818 Kč.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti (v elektronickém spisu CEPR) soud zjistil, že žalovaný žije sám, výše jeho ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 49 430 Kč, přičemž čistý měsíční příjem uvedený spotřebitelem je 42 500 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje na půjčky činí 3 000 Kč, na bydlení pak 15 000 Kč s tím, že ostatní zbytné výdaje jsou 2 500 Kč. S ohledem pak i na disponibilní příjem žalovaného ve výši 24 000 Kč žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.

8. Identifikované příjmy (v elektronickém spisu CEPR) pak zachycují příjmové transakce na účtu , IBAN, za období od 12. 1. 2023 do 12. 1. 2024 (rovněž zachycují za různá období příjmové transakce na účtech , IBAN, a , IBAN, ).

9. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu ze shora uvedené smlouvy předžalobní výzvou odeslanou dne 19. 3. 2025 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě (k tomu viz předžalobní výzva včetně podacího lístku; to vše v elektronickém spisu CEPR).

10. Pro úplnost soud dodává, že s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci soud ze zbylých důkazů nezjistil pro rozhodnutí ve věci již nic podstatného.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Učiněná skutková zjištění vedla soud z hlediska právního posouzení věci k závěru, že žalovaný a žalobkyně uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru (§ 2395 o. z.), který byl současně spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Soud se tedy musel primárně (z úřední povinnosti) zabývat otázkou, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením shora uvedené smlouvy řádně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tzn., zda žalobkyně komplexně prověřila objektivní schopnost žalovaného (zejména porovnáním jeho běžných příjmů a výdajů) splnit povinnost ke splacení úvěru, a to s tím výsledkem, že zde nejsou o této schopnosti žalovaného žádné důvodné pochybnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).

16. Soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů sdělených jí žalovaným a z příchozích plateb na účtu žalovaného za období od 12. 1. 2023 do 12. 1. 2024. Ze žalobkyní předložených dokumentů však nevyplývá, jaký byl zdroj příjmů žalovaného, zda se jednalo o příjem ze zaměstnání, podnikání, kapitálový příjem aj., z přehledu příchozích plateb poukázaných na účet žalovaného tak nelze ani zjistit, které z příchozích plateb jsou skutečně takovým příjmem žalovaného (v tomto ohledu žalobkyně nepředložila např. výplatní pásky žalovaného). Přitom samotná skutečnost, že na účet žalovaného byly za určité období připsány příchozí platby v nějaké souhrnné výši, ještě podle názoru soudu nevypovídá o reálném disponibilním příjmu žalovaného. Žalobkyně tak nepřesvědčila soud, že by příjmy žalovaného řádně ověřila. Jdeli o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by je jakkoliv ověřovala. Neprokázala ani své tvrzení, že by nahlédla do příslušných registrů, zejména pak do BRKI a NRKI. Přitom kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti spotřebitele lze učinit (pouze a jen) tehdy, dojdeli k ověření jak příjmové stránky spotřebitele, tak jeho výdajové stránky. Soud byl připraven v tomto ohledu žalobkyni poučit při jednání podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a upozornit ji, že neprokáželi, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy řádně posoudila, bude ve sporu úspěšná pouze částečně. Žalobkyně však svou neúčastí při jednání takové poučení znemožnila.

17. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že by úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. V důsledku toho soud smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá a druhá ZoSÚ). S ohledem na to jsou pak žalobkyní uplatněné nároky důvodné pouze částečně, kdy žalobkyně má vůči žalovanému nárok pouze na to, aby jí vrátil poskytnutou (a dosud nesplacenou) jistinu původního spotřebitelského úvěru, tedy aby jí vrátil to, co mu plnila, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z. Pasivně legitimovaným je žalovaný jako strana původní smlouvy, tedy jako ten, kdo se žalobkyní smlouvu uzavřel a komu žalobkyně finanční prostředky poskytla na jím ve smlouvě uvedený bankovní účet. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 34 345,79 Kč.

18. V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že si je vědom toho, že žalovaný na svůj neplatný závazek ze smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, uhradil více než cca 685 Kč, které žalobkyně započetla na jistinu úvěru [tyto další částky byly žalobkyní započteny na její jiné (neplatné) nároky ze smlouvy]. Soud však k tomuto nemohl přihlédnout, protože ve sporném řízení, ovládaném projednací zásadou, nelze zásadně pasivitu žalovaného nahrazovat aktivitou soudu. Soud tedy žalobkyni přisoudil částku 34 345,79 Kč, která dle žalobních tvrzení představuje dosud nesplacenou část jistiny původního spotřebitelského úvěru.

19. Jdeli pak o nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, soud, vycházeje z domněnky v § 573 o. z., dospěl k závěru, že předžalobní výzva k plnění se do dispoziční sféry žalovaného dostala dne 24. 3. 2025, tedy následujícího dne se žalovaný ocitl se zaplacením částky 34 345,79 Kč v prodlení, a žalobkyni tak náleží nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ode dne 25. 3. 2025 (§ 1958 odst. 2, § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Právo na zaplacení smluvního úroku a smluvních poplatků, které žalobkyně opírala o jednotlivá smluvní ujednání, jakož i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení nad rámec shora přiznaného nemohlo žalobkyni – pro absolutní neplatnost smlouvy jako celku – vůbec vzniknout.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože rozdíl v úspěchu žalobkyně a úspěchu žalovaného je zcela nepatrný. Při posouzení míry úspěchu a neúspěchu přitom soud přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně se po žalovaném domáhala, k datu vyhlášení tohoto rozsudku, zaplacení částky celkem 75 244,06 Kč [71 193,13 + 4 050,93 (tj. úrok z prodlení od 21. 11. 2024 do 9. 10. 2025)], úspěšná však byla jen co do částky 36 592,85 Kč [34 345,79 + 2 247,85 (tj. úrok z prodlení od 25. 3. 2025 do 9. 10. 2025)], její úspěch ve věci tak činí 48,63 %, úspěch žalovaného pak 51,37 %; rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaného je tedy pouze 2,74 %, proto soud vyslovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.