58 C 63/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kračmarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 827,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 999,96 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 6 827,79 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 370,6 Kč od 3. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 11 827,75 Kč spolu se shora specifikovaným příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 30. 1. 2025 prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 51 500 Kč s možností postupného čerpání, zatímco žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem 1,066 % denně a smluvními poplatky (za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z této tranše, za službu „Klidné spaní“ ve výši 106,14 Kč a za službu „Presto“ ve výši 165 Kč) vrátit žalobkyni v pravidelných denních splátkách. Žalovanému byl na bankovní účet č. , č. účtu, vyplacen žalobkyní dne 30. 1. 2025 úvěr ve výši 5 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou denních splátek, žalobkyně úvěrovou smlouvu dne 2. 6. 2025 emailem vypověděla. Žalovaná částka pak představovala jistinu úvěru ve výši 4 999,96 Kč, smluvní úrok ve výši 6 374,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 106,14 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a smluvní pokutu ve výši 82,18 Kč. Jdeli o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že postupovala podle interní metodiky schválené ČNB, konkrétně shromáždila informace poskytnuté jí žalovaným o svých osobních a rodinných poměrech, příjmech a výdajích, nahlédla do příslušných registrů, zejména do BRKI, NRKI, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, přičemž ověřená výše čistého příjmu žalovaného činila 25 000 Kč, což podle žalobkyně umožňovalo bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalovanému.

2. Žalovaný se k uplatněným nárokům nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal na jednání konaném dne 5. 5. 2026. Žalobkyně se z jednání řádně a včas omluvila, o odročení jednání nepožádala. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil a ani včas z důležitého důvodu nepožádal o jeho odročení. Soud za této situace postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – dílčí skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.

5. Dne 30. 1. 2025 žalobkyně a žalovaný za pomoci elektronických prostředků uzavřeli úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla téhož dne na účet žalovaného č. , č. účtu, , uvedený v úvěrové smlouvě, úvěr ve výši 5 000 Kč. Ten se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit v denních splátkách od 31. 1. 2025 do 25. 7. 2026 ve výši 57,63 Kč (k tomu viz autorizace ověření totožnosti, smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru, informací pro spotřebitele, informací o zprostředkovateli, souhlasu se zpracováním osobních údajů, předpisu denních splátek, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, to vše založeno v elektronickém spisu CEPR, a sdělení banky na č. l. 10 spisu).

6. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil, že jeho čistý měsíční příjem činí 36 000 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje na půjčky jsou ve výši 1 300 Kč, na bydlení pak 3 500 Kč s tím, že ostatní nezbytné a zbytné výdaje dosahují částky celkem 3 000 Kč (k tomu viz výpis o posouzení úvěruschopnosti v elektronickém spisu CEPR).

7. Dokument „Identifikované příjmy“ (založeno v elektronickém spisu CEPR) pak zachycuje přehled příchozích transakcí na účet č. , IBAN, za období od 31. 1. 2024 do 29. 1. 2025 opatřený závěrem žalobkyně, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného činí 39 460 Kč.

8. S ohledem na níže uvedené právní posouzení pak soud z ostatních provedených důkazů nezjistil pro rozhodnutí ve věci již nic podstatného.

9. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „ZoSÚ“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž dni (dále jen „o. z.“).

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud poté, co zjištěný skutkový stav posoudil podle shora citovaných zákonných ustanovení, dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 2 odst. 1 ZoSÚ). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalovaného, tzn., zda žalobkyně prověřila objektivní schopnost žalovaného (zejména porovnáním jeho běžných příjmů a výdajů) splnit povinnost ke splacení úvěru, a to s tím výsledkem, že zde o této schopnosti žalovaného nejsou žádné důvodné pochybnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).

16. Soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů sdělených jí žalovaným a z příchozích plateb na účet žalovaného za shora uvedené období. Ze žalobkyní předložených dokumentů však nevyplývá, jaký byl zdroj příjmů žalovaného, zda se jednalo o příjem ze zaměstnání, podnikání, kapitálový příjem aj., z přehledu příchozích plateb poukázaných na účet žalovaného tak nelze ani zjistit, které z příchozích plateb jsou skutečně takovým příjmem žalovaného (v tomto ohledu žalobkyně nepředložila např. výplatní pásky žalovaného). Přitom jen samotná skutečnost, že na účet žalovaného byly za určité období připsány příchozí platby v nějaké souhrnné výši, ještě podle názoru soudu nevypovídá o reálném disponibilním příjmu žalovaného. Jdeli pak o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by je jakkoliv ověřovala. Neprokázala ani své tvrzení, že by nahlédla do příslušných registrů, zejména pak do BRKI a NRKI. Přitom kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti spotřebitele lze učinit (pouze a jen) tehdy, dojdeli k ověření jak příjmové stránky spotřebitele, tak jeho výdajové stránky. Soud byl připraven v tomto ohledu žalobkyni poučit při jednání podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a upozornit ji, že neprokáželi, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumala, bude ve sporu úspěšná pouze částečně. Žalobkyně však svou neúčastí při jednání takové poučení znemožnila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní k prokázání skutečnosti, že by úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumala, v důsledku čehož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.).

17. To má za následek, že žalobkyně má vůči žalovanému jako smluvní straně, která se žalobkyní úvěrovou smlouvu uzavřela a které žalobkyně spotřebitelský úvěr poskytla, právo pouze na vrácení zůstatku poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ za podpůrného užití § 2993 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zaplacení jistiny úvěru ve výši 4 999,96 Kč, soud co do této částky žalobě vyhověl (žalovaný zůstal v řízení pasivní, tedy ani netvrdil, kolik celkem žalobkyni na svůj dluh z úvěrové smlouvy zaplatil). O lhůtě k plnění pak soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, protože pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nejsou zbylé žalobkyní uplatněné nároky, opírající se o tuto smlouvu, důvodné, a to ani nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. V tomto ohledu soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle nichž teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti zůstatku poskytnuté jistiny úvěru, v důsledku čehož se žalovaný dosud nemohl ocitnout s jeho úhradou v prodlení.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, a to v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť převážně procesně úspěšnějšímu žalovanému (nutno v tomto ohledu přihlédnout i k žalobkyní uplatněnému příslušenství) dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.