58 C 71/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kračmarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 24 539 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 453 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 12 086 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 193,29 Kč od 13. 12. 2025 do 6. 1. 2026 a zákonným úrokem z prodlení z částky 24 539 Kč od 7. 1. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení vůči žalovanému domáhá zaplacení částky celkem 24 539 Kč spolu se shora specifikovaným příslušenstvím. Uplatněné nároky žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 9. 3. 2025 prostřednictvím webové stránky www.kamali.cz nebo mobilní aplikace úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne na jím uvedený účet č. č. účtu spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se přitom zavázal uhradit žalobkyni celou dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč formou 24 měsíčních splátek. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR, dále provedla výpočet tzv. MLS (zohledňující částku životního minima klienta, normativní náklady na bydlení nebo dosavadní dluhové zatížení klienta). Za dobu trvání úvěrové smlouvy uhradil žalovaný na svůj dluh z této smlouvy celkem 7 547 Kč. Žalovaná částka 24 539 Kč představovala neuhrazenou jistinu ve výši 17 497 Kč, poplatky za tzv. Bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatky za SMS servis ve výši 196 Kč, smluvní úroky ve výši 3 920 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč.

2. Žalovaný se k uplatněným nárokům nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal na jednání konaném dne 9. 6. 2026. Žalobkyně se z jednání řádně a včas omluvila, o odročení jednání nepožádala. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil a ani včas z důležitého důvodu nepožádal o jeho odročení. Soud za této situace postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – dílčí skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.

5. Dne 9. 3. 2025 ve 21:17 hod. žalovaný elektronicky podepsal úvěrovou smlouvu (s ID žádosti číslo; dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému dne 10. 3. 2025 na – v úvěrové smlouvě uvedený – účet č. č. účtu úvěr ve výši 20 000 Kč (k tomu viz úvěrová smlouva včetně předsmluvní dokumentace, opis výpisu – proplacení smlouvy, fotokopie občanského průkazu žalovaného, to vše v elektronickém spisu CEPR, dále výpis z účtu žalobkyně na č. l. 22).

6. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil, že nemá děti, je zaměstnancem s výší příjmu 40 000 Kč s tím, že příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč a hradí splátky jiným společnostem ve výši 9 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS (k tomu viz karta klienta v elektronickém spisu CEPR).

7. V registru NRKI (Nebankovní registr klientských informací) bylo u žalovaného evidováno celkem pět existujících závazků ze splátkových úvěrů s výší měsíčních splátek celkem 13 163 Kč, na které zbývalo uhradit 990 324 Kč, a dva existující závazky z kreditní karty a revolvingového úvěru. Ke dni 9. 3. 2025 pak byla evidována žádost žalovaného o osobní úvěr ve výši 46 000 Kč a žádosti žalovaného o revolvingový úvěr a kreditní kartu. Dále byly v registru NRKI evidovány dvě odmítnuté žádosti žalovaného o osobní úvěr, první ze dne 18. 2. 2025, ve které žalovaný žádal o úvěr ve výši 8 000 Kč, druhá ze dne 9. 3. 2025, v níž žalovaný žádal o úvěr ve výši 40 000 Kč (k tomu viz úvěrová zpráva na č. l. 12-15).

8. Žalovaný zaplatil žalobkyni v souvislosti s úvěrovou smlouvou částku celkem 7 547 Kč (k tomu viz výpis čerpání, splátek a úhrad v elektronickém spisu CEPR).

9. Z ostatních provedených důkazů pak soud – s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci – nezjistil pro rozhodnutí ve věci samé již nic podstatného.

10. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „ZoSÚ“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž dni (dále jen „o. z.“).

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

16. Soud poté, co zjištěný skutkový stav posoudil podle shora citovaných zákonných ustanovení, dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 2 odst. 1 ZoSÚ). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalovaného, tzn., zda žalobkyně prověřila objektivní schopnost žalovaného (zejména porovnáním jeho běžných příjmů a výdajů) splnit povinnost ke splacení úvěru, a to s tím výsledkem, že zde o této schopnosti žalovaného nejsou žádné důvodné pochybnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).

17. Jak soud zjistil, žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy provedla toliko lustraci žalovaného v databázích nebo registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS, nikterak neověřovala žalovaným tvrzený příjem ze zaměstnání a ani nezjišťovala jeho podstatné, zcela základní, a pravidelné výdaje (jako např. výdaje na bydlení). Má-li být však zachována alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné jak bez reálného zjištění pravidelných příjmů spotřebitele, tak i jeho podstatných, zcela základních, výdajů, které lze u každého člověka rozumně očekávat. Lustrace žalovaného ve shora uvedených databázích nebo registrech tento deficit nemohla zhojit, protože tyto databáze (k tomu viz znění § 86 odst. 1 ZoSÚ) jsou jen podpůrným (a sekundárním) zdrojem informací o úvěruschopnosti spotřebitele. Nadto nutno upozornit na to, že dle žalobkyní předložené úvěrové zprávy z NRKI byly v období krátce předcházejícím dni uzavření úvěrové smlouvy dvě žádosti žalovaného o osobní úvěr odmítnuty a že žalovaný jen na splátky úvěrů hradil 13 163 Kč měsíčně, přičemž mu na tyto závazky zbývalo doplatit celkem 990 324 Kč. To mělo vést bezesporu žalobkyni k tomu, aby se úvěruschopností žalovaného detailněji zabývala. Soud tedy po právní stránce uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neposoudila, v důsledku čehož soud tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá a druhá ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.).

18. To má za následek, že žalobkyně má vůči žalovanému jako smluvní straně, která úvěrovou smlouvu se žalobkyní uzavřela a které žalobkyně spotřebitelský úvěr poskytla, podle § 87 odst. 1 ZoSÚ právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ). Vzhledem k tomu, že soud zjistil, že žalovaný na základě úvěrové smlouvy čerpal částku 20 000 Kč, zatímco na dluh z této smlouvy uhradil celkem 7 547 Kč, soud žalobě vyhověl co do částky 12 453 Kč. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Co se týká zbylých nároků žalobkyně opírajících o úvěrovou smlouvu, ty soud posoudil jako nedůvodné a žalobu v této části zamítl, protože pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nemohlo žalobkyni vzniknout ani právo na zaplacení smluvních úroků, smluvních poplatků nebo smluvních pokut, ani na zaplacení zákonného úroku z prodlení. V tomto ohledu soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka, podle nichž teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužného zůstatku jistiny úvěru z úvěrové smlouvy, v důsledku čehož se žalovaný dosud nemohl ocitnout v prodlení.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože rozdíl v úspěchu žalobkyně a úspěchu žalovaného je zcela nepatrný. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. Nebude-li uložená povinnost splněna žalovaným dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení soudního výkonu rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce.