58 C 73/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kračmarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 59 828 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 040 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 35 788,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 49 058 Kč ve výši 11,5 % ročně od 18. 7. 2025 do zaplacení, úrokem ve výši 78,11 % ročně z částky 39 249,18 Kč od 18. 7. 2025 do 10. 8. 2025 ve výši 1 954,80 Kč, úrokem ve výši 12 % ročně z částky 39 249,18 Kč od 11. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 18. 7. 2025 dosáhne částky 128 563,20 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalovaném zaplacení částky 49 058 Kč (sestávající z dlužné jistiny úvěru 39 249,18 Kč, dlužného smluvního úroku ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 579,71 Kč, smluvních pokut za prodlení s úhradou sjednaných splátek ve výši celkem 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a dlužných úhrad za pojištění schopnosti klienta splácet ve výši 832 Kč) a dále částky 10 770,90 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za dobu od 18. 7. 2025 do dne vyhotovení žaloby), a to spolu se shora, ve výroku II., specifikovaným příslušenstvím. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 29. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému na účet uvedený v úvěrové smlouvě úvěr ve výši 41 000 Kč. Žalovaný se přitom zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 78,11 % ročně splatit v celkem 36 měsíčních splátkách po 3 392 Kč (splátky zahrnovaly rovněž měsíční úhradu za sjednané pojištění schopnosti splácet ve výši 416 Kč) splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce (počínaje prosincem 2024). Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dokladů o příjmech, lustrace žalovaného v databázích NRKI a SOLUS, jakož i prostřednictvím interního skóringu. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou sjednaných splátek, došlo dne 16. 7. 2025 v souladu s úvěrovou smlouvou automaticky k zesplatnění celého úvěru. Do okamžiku zesplatnění žalovaný uhradil na svůj dluh z úvěrové smlouvy celkem 16 960 Kč.

2. Žalovaný se k uplatněným nárokům nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal na jednání konaném dne 28. 5. 2026. Žalovaný se k tomuto jednání bez omluvy nedostavil a ani včas z důležitého důvodu nepožádal o jeho odročení. Soud za této situace postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – dílčí skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.

5. Dnem 29. 10. 2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli za pomoci elektronických prostředků úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne na účet č. , č. účtu, , uvedený v úvěrové smlouvě, úvěr ve výši 41 000 Kč. Žalovaný se přitom zavázal poskytnutý úvěr žalobkyni splatit v celkem 36 měsíčních splátkách po 3 392 Kč, zahrnujících i úhradu za pojištění ve výši 416 Kč měsíčně, splatných nejpozději 12. dne každého kalendářního měsíce (počínaje splátkou splatnou do 12. 12. 2024 a konče splátkou splatnou do 12. 11. 2027; k tomu viz fotokopie občanského průkazu žalovaného na č. l. 8-9 spisu, úvěrová smlouva na č. l. 10-12, oznámení o schválení úvěru na č. l. 14, splátkový kalendář na č. l. 15 a související předsmluvní a smluvní dokumentace na č. l. 16-19, 26-29, 31-32, 34-36, 37-38, 39, 41-42, 58, dále doklad o vyplacení úvěru na č. l. 33).

6. Žalovaný na svůj dluh z úvěrové smlouvy uhradil za dobu od 12. 12. 2024 do 12. 4. 2025 celkem 16 960 Kč (k tomu viz karta klienta na č. l. 20 spisu).

7. Žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy uvedl, že je svobodný, bydlí ve státním/obecním a jeho pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání činí 30 000 Kč. Žalobkyně příjem tvrzený žalovaným ověřila údaji z výpisu z účtu žalovaného, ze kterého se podává, že měsíční mzda žalovaného v období od června 2024 do října 2024 se pohybuje v rozmezí od 42 777,60 Kč do 63 227,50 Kč. Dále žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázi SOLUS a NRKI, ve kterém je evidováno celkem 10 žádostí žalovaného o úvěr s tím, že dispozice u žalovaného (tj. součet celkové zbývající částky kreditních karet, celkového čerpání úvěrového rámce a celkové zbývající částky splátkových operací) činí celkem 2 030 141 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně z tvrzeného příjmu ve výši 30 000 Kč, jde-li pak o výdaje žalovaného, zohlednila žalobkyně částku životního minima ve výši 4 860 Kč, náklady na bydlení ve výši 6 000 Kč, k tomu připočetla rezervu ve výši 1 000 Kč, v návaznosti na což žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný má volné zdroje ve výši 18 140 Kč (k tomu viz hodnocení klienta na č. l. 25, výpis ze SOLUS a NRKI na č. l. 44-45, přehled transakcí na účtu na č. l. 69, ověření účtu žalovaného na č. l. 34).

8. S ohledem na níže uvedené právní posouzení pak soud z ostatních provedených důkazů (k tomu viz č. l. 13, 21, 22, 23-24, 30, 40, 43) nezjistil pro rozhodnutí ve věci již nic podstatného.

9. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „ZoSÚ“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž dni (dále jen „o. z.“).

10. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud poté, co zjištěný skutkový stav posoudil podle shora citovaných zákonných ustanovení, dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 2 odst. 1 ZoSÚ). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalovaného, tzn., zda žalobkyně prověřila objektivní schopnost žalovaného (zejména porovnáním jeho běžných příjmů a výdajů) splnit povinnost ke splacení úvěru, a to s tím výsledkem, že zde o této schopnosti žalované nejsou žádné důvodné pochybnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).

15. Jak soud zjistil, žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy ověřila pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání, jakož ověřila, a to lustrací v databázích SOLUS a NRKI, i jeho dosavadní dluhové zatížení. Žalobkyně však již nikterak neověřovala podstatné, zcela základní, a pravidelné výdaje žalovaného (jakými jsou např. výdaje na bydlení), rovněž se detailněji nezabývala výdaji žalovaného na jeho úvěrové závazky. Z výpisu NRKI přitom vyplývá taková výše závazků žalovaného, která vylučuje, aby výdaje žalovaného, jak se uvádí ve formuláři „Hodnocení klienta“, na splátky úvěrů, zápůjček apod. činily 0 Kč. Tato okolnost měla vést žalobkyni k tomu, aby se úvěruschopností žalovaného podrobněji zabývala (zejména ve vztahu k jeho dosavadnímu dluhovému zatížení). Má-li být totiž zachována alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné jak bez reálného zjištění pravidelných příjmů spotřebitele, tak i jeho podstatných výdajů, které lze u každého člověka rozumně očekávat, včetně výdajů na již existující závazky ze spotřebitelských úvěrů. Lustrace spotřebitele v databázích SOLUS nebo NRKI jsou přitom jen podpůrným (a sekundárním) zdrojem informací o úvěruschopnosti spotřebitele (k tomu viz znění § 86 odst. 1 ZoSÚ), nadto s informacemi vyplývajícími z lustrace žalovaného v databázi NRKI žalobkyně nadále již nikterak nepracovala, vůbec je při posouzení úvěruschopnosti nezohlednila. Soud tedy po právní stránce uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neposoudila, v důsledku čehož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.).

16. To má za následek, že žalobkyně má vůči žalovanému jako smluvní straně, která se žalobkyní úvěrovou smlouvu uzavřela a které žalobkyně spotřebitelský úvěr poskytla, právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ za podpůrného užití § 2993 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 41 000 Kč, přičemž žalovaný na svůj dluh z úvěrové smlouvy uhradila celkem 16 960 Kč, soud žalobě vyhověl co do částky 24 040 Kč. O lhůtě k plnění pak soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, protože pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nejsou zbylé žalobkyní uplatněné nároky, opírající se o tuto smlouvu, důvodné, a to ani nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. V tomto ohledu soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle nichž teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužného zůstatku jistiny, v důsledku čehož se žalovaná dosud nemohla ocitnout v prodlení.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, a to v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť převážně procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.