10 C 2/2023

Plný text

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Petrem Závadským ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 5 058 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 898 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 500 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 2 660 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 910 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 297 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 5 058 Kč, kterou tvoří součet nesplacené jistiny z poskytnuté zápůjčky ve výši 3 500 Kč, poplatku ve výši 910 Kč za poskytnutí zápůjčky a smluvní pokuty ve výši 648 Kč. Dále žalobkyně požaduje příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 4 410 Kč od [datum] do zaplacení a náklady ve výši 1 500 Kč spojené s uplatněním pohledávky.

2. Žalobkyně tvrdí, že dne [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí poskytla 3 500 Kč. Žalovaná se zavázala jistinu vrátit a uhradit též poplatek ve výši 910 Kč za poskytnutí zápůjčky. Strany ve smlouvě dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení žalované s plněním jejích závazků. Dohodly se rovněž na paušální výši nákladů spojených s vymáháním pohledávky, a to mimo jiné ve výši 500 Kč za písemnou upomínku či výzvu k úhradě. Úvěruschopnost žalované žalobkyně zkoumala tak, že si vyžádala informace o jejích rodinných, pracovních, výdajových a jiných poměrech, které ověřila na základě dokumentů od žalované. Ke dni podání návrhu žalovaná zaplatila toliko částku 1 102 Kč, která byla užita na částečnou úhradu smluvní pokuty, jinak je v prodlení s úhradou svého dluhu. Žalobkyně zaslala žalované 5 písemných výzev k úhradě a následně též předžalobní výzvu ze dne [datum], kterou téhož dne též odeslala.

3. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě, ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), ačkoliv byla poučena, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Ani žalobkyně se k výzvě soudu opatřené doložkou podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, rovněž její souhlas se tedy předpokládá podle uvedeného ustanovení procesního předpisu. <b>I. Skutková zjištění soudu</b> 4. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen„ soud“) učinil následující závěr o skutkovém stavu.

5. Žalobkyně a žalovaná dne [datum] podepsaly smlouvu o zápůjčce, která se týkala poskytnutí zápůjčky ve výši 3 500 Kč, povinnosti žalované vrátit jistinu do [datum] společně s poplatkem ve výši 910 Kč za poskytnutí zápůjčky. Smlouva obsahuje ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % z dlužné částky pro případ prodlení žalované s plněním jejích závazků a obsahuje rovněž ustanovení o paušální výši nákladů spojených s vymáháním pohledávky, a to mimo jiné ve výši 500 Kč za písemnou upomínku či výzvu k úhradě.

6. Žalobkyně sice tvrdí, že zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že si vyžádala informace o jejích rodinných, pracovních, výdajových a jiných poměrech, které ověřila na základě dokumentů od žalované. K výzvě soudu však žalobkyně nekonkretizovala své tvrzení o informace o tom, jaké konkrétní údaje o žalované měla při posuzování úvěruschopnosti k dispozici. Žalobkyně rovněž nevyhověla výzvě soudu, aby důkazně doložila, že ověřovala údaje, které si podle svých tvrzení v rámci posuzování úvěruschopnosti od žalované vyžádala. Žalobkyně byla přitom poučena, že nevyhovění takové výzvě soudu, povede k částečnému zamítnutí žaloby. Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala, že by v rámci posuzování úvěruschopnosti žalované ověřovala žalovanou předložené údaje o své osobě. Žalobkyně současně ani nekonkretizovala, na základě jakých konkrétních údajů o žalované její úvěruschopnost posuzovala.

7. Žalobkyně dne [datum] zaslala žalované částku 3 500 Kč na její účet [bankovní účet]. Žalovaná vrátila toliko 1 102 Kč. Žalobkyně žalované zaslala 5 písemných upomínek k úhradě dluhu, šlo o upomínky ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], následně jí zaslala též předžalobní výzvu ze dne [datum], kterou téhož dne též odeslala. <b>II. Hodnocení soudu</b> 8. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru platí: <i>(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> 9. Soud vyhodnotil, že žalobkyně nedostála své povinnosti náležitě posoudit úvěruschopnost žalované. Poskytovatel úvěru se při takovém zkoumání nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. bod 19. nálezu Ústavního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. III. ÚS 4129/18 ([spisová značka] SbNU 334; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] CA [anonymizována dvě slova] proti [jméno] [příjmení] a dalším, bod 37.; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu; zvýraznění doplněno soudem).

10. V obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z https://nsoud.cz, který uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Byť se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyjadřoval k již zrušenému § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s ohledem na obdobnou povahu této regulace s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její shodný smysl, se dané závěry Nejvyššího soudu uplatní i ve vztahu k aktuálně účinnému zákonu o spotřebitelském úvěru. Rovněž Nejvyšší správní soud shledal, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána“ (bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 čj. 1 As 30/2015-39; rozhodnutí Nejvyšší správního soudu jsou dostupná z https://www.nssoud.cz).

11. V posuzované věci přitom žalobkyně neprokázala, že by ověřovala údaje, které o sobě poskytla žalovaná za účelem posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně ani konkrétně neuvedla, jaké údaje o žalované měla při posuzovaní úvěruschopnosti. Podle soudu bylo přitom nezbytnou součástí posouzení úvěruschopnosti zjištění a dále pak důkladné ověření údajů o výši příjmů a pravidelných výdajů žalované a výši jejích případných závazků. Zjištění výše pravidelných příjmů, výdajů, jakož i způsob plnění dosavadních dluhů tvoří nezbytný základ posouzení úvěruschopnosti (srov. § 86 odst. 2 větu první zákona o spotřebitelském úvěru). Jak bylo výše uvedeno, údaje od spotřebitele je též nezbytné ověření. Jejich ověření přitom není nikterak náročnou záležitostí, neboť výši příjmů lze ověřit např. z výplatních pásek či výpisu z účtu zájemce o spotřebitelský úvěr, jeho výdaje lze opět ověřit např. z výpisu z účtu, předpisu záloh na energie a média, nájemní smlouvy apod. Lze tedy shrnout, že žalobkyně neprokázala, že by dostála své povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného.

12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Protože žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, je posuzovaná úvěrová smlouva ze dne [datum] neplatná, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti.

14. Sluší se uvést, že zkoumaná smlouva o zápůjčce ze dne [datum] byla oběma stranami podepsána v době, kdy byl účinný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do [datum] v této podobě: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Aktuálně účinný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se od jeho znění účinného do 28. 5. 2022 liší v druhé větě daného ustanovení (Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. – znění účinné od 29. 5. 2022; Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. – znění účinné do 28. 5. 2022). Novelizační zákon č. 96/2022 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení ke změně zákona o spotřebitelském úvěru. Předmět novelizované úpravy je především procesní povahy (povinnost soudu hledět k neplatnosti z úřední povinnosti) a jako taková se tedy novelizovaná úprava může uplatnit i na smlouvy uzavřené před její účinností, jde-li o postup soudu po účinnosti novely. S ohledem na především procesní charakter úpravy a její aplikaci v řízení až v době po účinnosti novely nejde o porušení principu právní jistoty, který tvoří součást požadavků na materiální právní stát.

16. Dodat lze, že povinnost soudu přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nezkoumání úvěruschopnosti byla dána i před [datum] (tj. i za účinnosti úpravy v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022), a to s ohledem na nutnost náležité implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“).

17. Podle čl. 8 odst. 1 zmíněné„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), platí: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

18. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

19. Čistě jazykový výklad § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do [datum] doplněný argumentem a contrario (tj. výklad, že soud nemůže přihlížet k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti, ale může tak činit jen k námitce spotřebitele uplatněné ve lhůtě 3 let od podpisu smlouvy) by byl v rozporu s čl. 8 směrnice o spotřebitelském úvěru, neboť odporuje zásadě efektivity práva Evropské unie (viz bod 36 rozsudku Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR- [právnická osoba] proti GK). Bránil by totiž účinné ochraně spotřebitele. Na základě čl. 8 a čl. 23 dané směrnice musí vnitrostátní soud z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (bod 46 rozsudku Soudního dvora ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK). Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice o spotřebitelském úvěru, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C‑ [číslo] [příjmení] a [příjmení], bod 79). Není-li možný eurokonformní výklad ustanovení vnitrostátního práva, pak je povinností soudu ponechat nepoužité ustanovení vnitrostátního práva odporující právu Evropské unie (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizováno], bod 24). S ohledem na nezbytnost upřednostnit eurokonformní výklad a povinnost soudu neaplikovat ustanovení vnitrostátního předpisu, který odporuje právu Evropské unie, byla dána i za úpravy účinné do 28. 5. 2022 povinnost soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru založené porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost. Ostatně i podle Ústavního soudu nebylo možno § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 aplikovat v tom smyslu, že by k neplatnosti smlouvy o úvěru mohl soud přihlédnout jen k námitce spotřebitele uplatněné v tříleté promlčecí lhůtě (body 20. a 21. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

20. Jak bylo výše rozebráno, posuzovaná smlouva ze dne [datum] je neplatná. Na věc tedy dopadá úprava bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), a § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Žalobkyně má tak nárok na vrácení 3 500 Kč jako bezdůvodného obohacení. Dále má nárok na úhradu nákladů s uplatněním pohledávky, neboť nesla náklady na vyhotovení a zaslání 5 upomínek k úhradě dluhu. Požadavek na úhradu těchto nákladů je oprávněný, neboť takové náklady jsou příslušenstvím pohledávky § 513 občanského zákoníku, a to včetně pohledávky vzniklé z bezdůvodného obohacení. Vykázaná výše (1 500 Kč) nákladů spojených s uplatněním pohledávky není nepřiměřená tomu, co musela žalobkyně vynaložit na zaplacení času zaměstnanců, kteří byli pověřeni zpracováním upomínek pro žalobkyni a sledováním plnění jejích závazků, a dále nákladům na provoz techniky těmito zaměstnanci užívané a nákladům na odeslání 5 upomínek k úhradě.

22. Žalobkyně zaplatila 1 102 Kč. Podle § 1932 odst. 1 občanského zákoníku se tato platba započte nejprve na náklady již určené, mezi něž patří náklady na uplatnění pohledávky. Po započtení částky 1 102 Kč na nárok na úhradu nákladů ve výši 1 500 Kč spojených s uplatněním pohledávky, je žalovaná povinna z titulu těchto nákladů uhradit žalobkyni 398 Kč. Současně je žalovaná povinna vrátit poskytnutých 3 500 Kč, jak bylo výše rozebráno. Celkem tedy má žalovaná zaplatit 3 898 Kč (3 500 Kč + 398 Kč). Dále podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení č. 351/2013 Sb. má žalobkyně nárok na úhradu úroku z prodlení z jistiny ve výši 3 500 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení.

23. Ve zbytku je žaloba nedůvodná s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce ze dne [datum]. Pro neplatnost smlouvy je tedy neoprávněný požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty (648 Kč), na zaplacení poplatku ve výši 910 Kč za poskytnutí zápůjčky, jakož i s tím spojeným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 910 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení. Dále je žaloba nedůvodná v části, v níž žalobkyně požaduje 1 102 Kč jako náhradu nákladů na uplatnění pohledávky, neboť v této výši byly dané náklady uhrazeny. Žaloba je tedy nedůvodná v požadavku na zaplacení 2 660 Kč (910 Kč + 648 Kč na smluvní pokutě + 1 102 Kč) a dále pak v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 910 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení <b>III. Náklady řízení</b> 24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch.

25. Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit též žalobou uplatňované příslušenství pohledávky a pro určení přesné výše příslušenství je přitom rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1792/2015).

26. Žalobkyně se domáhala plnění, které by ke dni rozhodnutí soudu ([datum]) dosáhlo výše 7 290,63 Kč (4 410 Kč + 1500 Kč + 648 Kč + 732,63 Kč jakožto úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 4 410 Kč od 27. 1. 2021 do 31. 1. 2023). Žalobní požadavek, s nímž byla úspěšná, dosahuje ke dni rozhodnutí soudu ([datum]) výše 4 479,46 Kč (3 898 Kč + 581,46 Kč jakožto úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 3 500 Kč od 27. 1. 2021 do 31. 1. 2023). Žalobkyně tedy byla úspěšná v 61,44 % (4 479,46 Kč / 7290,63 Kč) a neúspěšná ve zbylých 38,56 %.

27. V případě plného úspěchu by žalobkyně měla právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 300 Kč, která by zahrnovala zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, paušální náhradu hotových výdajů advokátky za tři úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) po 100 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 a § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů; dále jen„ advokátní tarif“), odměnu za právní zastoupení advokátkou za tři úkony právní služby po 200 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c) bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu). Žalobkyně totiž uplatňuje podobné žaloby opakovaně v mnoha případech, přičemž žaloby jsou podávány na ustáleném vzoru, v němž se mění pouze identifikační údaje žalovaného, prodlení, poskytnutých a nesplacených částek.

28. Žalobkyně měla ve věci úspěch ve výši 61,44 % a neúspěšná byla ve zbylé části, tj. 38,56 %. Náleží jí tudíž náhrada nákladů v poměrné výši 22,88 % (61,44 % - 38,56 %) z částky 1 300 Kč, tj. náleží ji náhrada nákladů ve výši 297 Kč po zaokrouhlení na celé koruny.