5 C 42/2026

Plný text

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Paloučkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 496 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 000 Kč, když soud povoluje žalované splácet dlužnou částku po 2 500 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se zamítá co do částky 5 496 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 496 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení k rukám advokátky , Jméno advokátky, 644 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 30. 12. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 19 496 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, dne 2. 3. 2025, úvěrovou smlouvu č. , hodnota, . Na základě této smlouvy dluží žalovaná žalobkyni částku 19 496 Kč s příslušenstvím.

2. Platební rozkaz: Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento byl pro nedoručení žalované zrušen, když se jednalo o platební rozkaz EPR , č. účtu, -5 ze dne 9. 1. 2026.

3. Předžalobní výzva: Před podáním žaloby byla žalované řádně odeslána předžalobní výzva, a to dne 14. 9. 2025.

4. Rozhodování bez nařízení jednání: Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého „K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednáním souhlasí“. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., ačkoliv byla poučena, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání.

5. Skutková zjištění soudu: Žalobkyně v řízení prokázala předloženými listinnými důkazy, a to smlouvou o úvěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 3. 2. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž byly žalované poskytnuty prostředky 14 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 13. 5. 2025, dle sdělení žalobkyně žalovaná na úvěr ničeho nezaplatila. Současně s poskytnutou jistinou úvěru 14 000 Kč měla žalovaná zaplatit podle uzavřené smlouvy smluvní úrok v souhrnné výši 5 496 Kč. Soud dle systému ARAD zjistil, že úroková sazba platná k únoru 2025 u obvykle poskytovaných úvěrů činila 8,28 Kč. Sjednaný úrok mezi účastníky činil v přepočtu 279,83 % ročně.

6. Zkoumání úvěruschopnosti: Soud po seznámení se s listinnými důkazy vyzval žalobkyni, aby předložila a označila důkazy o prověření příjmů a výdajů žalované za období před poskytnutím úvěru, posouzení závazků žalované a jejich plnění, posouzení celkové majetkové situace žalované. Žalobkyně na výzvu soudu žádným způsobem nereagovala, tvrzení a důkazy nedoplnila. V tomto případě však žalobkyně skutečné majetkové poměry tvrzené žalobkyní řádným způsobem neověřila a tedy nezjistila. Za této situace soud s ohledem na zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), dospěl soud k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru řádně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele.

7. Skutkový závěr soudu: Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaná dluží žalobkyni částku 14 000 Kč na poskytnuté a neuhrazené jistině, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť soud shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou. Žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalované, nezkoumala ji však řádně a soud proto dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, je žalovaná povinna vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, když žalovaná na poskytnutý úvěr nic nezaplatila. Co do zbývající částky smluvního úroku a co do zákonného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s ohledem na § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

8. Právní posouzení: Po právní stránce soud vychází z § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

12. Podle § 87 odst. 2 téhož ustanovení „Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn., spisová značka, „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.

14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“.

15. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, : Bod 14.: “Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Bod 15.:“Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy)“. Bod 16.:“Z citované judikatury pro danou věc vyplývá, že domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.

16. Ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K obdobným závěrům lze dospět i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19.; rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti , jméno FO, a dalším, bod 37.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu). Žalobkyně má tak právo pouze na bezdůvodné obohacení ve výši poskytnutého úvěru 11 500 Kč, na něj žalovaná ničeho neuhradila.

18. Ačkoliv žalobkyně zkoumala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, nezkoumala ji řádně. Z výpisu účtu žalované bylo zjištěno, že žalobkyně převedla poskytnutý úvěr na účet žalované 3. 2. 2025 pod variabilním symbolem , var. symbol, . Podle výpisu z účtu žalované bylo zjištěno, že žalovaná uzavírala úvěry opakovaně, u společnosti , právnická osoba, . uzavřela další úvěr 27. 2. 2025 na částku 3 000 Kč. Výdaje žalované žalobkyně neověřovala vůbec. Tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně žádným způsobem nedoplnila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, je žalovaná povinna vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

19. Splátky: Soud dospěl k závěru, že zjištěným osobním a majetkovým poměrům žalované dostupným z obsahu spisu z doby uzavírání úvěru je přiměřená měsíční splátka ve výši 2 500 Kč. Soud proto umožnil žalované splácet částku uvedenou ve výroku I. v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč pod ztrátou výhody. Soud má za to, že takto stanovená splatnost dluhu žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru odpovídá kritériím ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a je tedy nejen odpovídající možnostem žalované jako spotřebitele, ale také v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru. Ztráta výhody splátek pak znamená, že pokud se žalovaná zpozdí byť s jedinou splátkou, nestává se sice přisouzená částka splatnou naráz automaticky, ale věřitel (žalobkyně) může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli (věřitel zašle dlužníku, který je v prodlení, oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek, pak dojde k zesplatnění celé částky), když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, tedy v režimu obdobném, jak jej stanoví § 1931 o. z.

20. Úrok z prodlení: Soud rovněž neshledal důvodným nárok žalobkyně, jímž se domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 670 Kč od 23. 8. 2024 do zaplacení. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , ze kterého vyplývá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, a nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto nevzniklo v projednávané věci právo na zákonný úrok z prodlení.

21. Náklady řízení: O náhradě nákladů řízení odpovídá § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož „Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo“. V tomto případě musel při porovnávání úspěchu a neúspěchu ve věci soud vyházet i z příslušenství k pohledávce, a to úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení. Podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 „Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství“.

22. Pro účely výpočtu nákladu řízení tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 14 000 Kč. Neúspěšná byla co do částky 5 496 Kč, dále potom co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 496 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení, kterou soud vyčíslil ke dni rozhodování soudu 14. 5. 2026 na částku 2 339,52 Kč. Žalobkyně tak byla celkově neúspěšná co do částky 7 853,52 Kč, když soud podle ustálené judikatury je povinen přihlížet i k neúspěchu co do příslušenství k pohledávce. Žalobkyně tak byla úspěšná co do 14 000 Kč, což odpovídá 64 %, a neúspěšná co do částky 7 853,52 Kč, což odpovídá 36 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu věci tak má žalobkyně právo na 28 % nákladů řízení. Náklady řízení soud vypočítal podle § 14b advokátního tarifu, když za jeden úkon právní služby náleží advokátu 400 Kč. Ve smyslu vyhlášky 177/1996 Sb., za přípravu + převzetí obhajoby, sepsání žaloby a písemné podání ve věci náleží advokátu za 3 úkony celkem 1 200 Kč. Ke každému úkonu právní služby má advokát právo na režijní paušál po 100 Kč. Ve smyslu § 14 odst. 6a za tři úkony celkem 300 Kč. Celkově má tak advokát právo na 1 500 Kč. Advokát není plátcem DPH. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč činí náklady řízení celkem 2 300 Kč. 28 % těchto nákladů řízení pak činí 644 Kč, kterou soud žalobkyni jako účelně vynaložené náklady přiznal.

23. Splatnost: Povinnost zaplatit žalovanou částku v pravidelných měsíčních splátkách uvedené ve výroku tohoto rozsudku ve splátkách vyplývá z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., kdy soud poskytl žalované delší lhůtu k plnění tak, aby byla schopna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná se sice k jednání nedostavila, s ohledem na to, že žalobkyně majetkové poměry žalované řádně nezkoumala, lze předpokládat, že i s ohledem na nesplnění povinností vyplývajících z původní smlouvy nejsou majetkové poměry dobré. Tomu odpovídá i lhůta k plnění stanovená v bodě I. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, zde soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit nálady řízení ve lhůtě tří dnů ve smyslu § 160 o. s. ř., a to s ohledem na nízkou výši těchto nákladů, která poskytnutí splátek neodůvodňuje.