5 C 9/2026

Plný text

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudkyně JUDr. Ivanou Paloučkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 168 487,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 72 584 Kč, kdy soud povoluje žalovanému splácet dlužnou částku po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do 25 dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Co do částky 95 903,17 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 149 180 Kč ve výši 11,50 % ročně od 25. 10. 2025 do zaplacení, co do úroku za poskytnutí úvěru ve výši 8,53 % ročně z částky 144 325,95 Kč od 25. 10. 2025 do 17. 11. 2025, co do úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 144 325,95 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 25. 10 2025 dosáhne částky 557 395,20 Kč se zamítá.

III. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 5. 3. 2026 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku 194 562 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 31. 10. 2024, mezi žalobkyní a žalovaným. Na základě této smlouvy dluží, dle sdělení žalobkyně, žalovaný částku 194 562 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a následně bylo vedeno řízení pro částku 168 487,17 Kč složené z částky 149 180 Kč a částky 19 307,17 Kč.

2. Předžalobní výzva: Před podáním žaloby byla žalovanému řádně odeslána předžalobní výzva, a to dne 13. 2. 2026.

3. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, k jednání se nedostavil.

4. Skutková zjištění soudu: Žalobkyně v řízení prokázala předloženými listinnými důkazy, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 31. 10. 2024 smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč, který byl žalovanému téhož dne vyplacen. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou 72,84 % ročně, což přesahuje několikanásobně obvyklou úrokovou sazbu stanovenou Českou národní bankou a uveřejněné v systému ARAD. Klient si zapůjčil 150 000 Kč, celková částka, kterou měl zaplatit podle úvěrové smlouvy, činila 464 496 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr zaplatil v období od 27. 12. 2024 do 21. 7. 2025 celkově částku 77 416 Kč. Poté, co žalovaný přestal úvěr řádně splácet, byl několika výzvami žalovaný upozorněn na možnost zesplatnění úvěru, dále potom informován o zesplatnění úvěru a nakonec i vyzýván k zaplacení, naposledy předžalobní výzvou dne 13. 2. 2026.

5. Zkoumání úvěruschopnosti: Soud po seznámení se s listinnými důkazy vyzval žalobkyni, aby předložila a označila důkazy o prověření příjmů a výdajů žalovaného za období před poskytnutím úvěru, posouzení závazků žalovaného a jejich plnění, posouzení celkové majetkové situace žalovaného. Žalobkyně se na výzvu soudu vyjádřila, když uvedla, že podle jejího názoru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z předložených listin však vyplývá, že ověřovala bonitu žalovaného v systémech NRKI, ISIR, SOULUS, a to s výsledkem, že žalovanému byl poskytnut jeden úvěr. V dalším však vycházela pouze z tvrzení žalovaného, kde jsou uvedeny jeho příjmy, popřípadě výdaje. Jako příjmy žalovaný uváděl částku 62 000 Kč měsíčně, když tuto poměrně vysokou částku příjmu žalobce žádným způsobem neověřoval a dospěl rovnou k závěru, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet. Jako volné zdroje ke splácení vypočetla žalobkyně částku 39 662 Kč. Žalobkyně si však měla uvědomit, že jestliže by měl takové množství volných prostředků žalovaný, pak by se jistě nedostal do prodlení se splácením jiného úvěru. Žalobkyně tedy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nezkoumala ji však řádně. Za situace, kdy žalobkyně sice ověřovala úvěruschopnost žalovaného, neověřovala ji však řádně, má soud za to, že žalobkyně řádně úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), nezkoumala řádně.

6. Skutkový závěr soudu: Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaný dluží žalobkyni částku 72 584 Kč na poskytnuté a neuhrazené jistině z titulu bezdůvodného obohacení, neboť soud shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 10. 2024 za neplatnou. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 77 416 Kč, při zapůjčené jistině 150 000 Kč zbývá tedy uhradit 72 584 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

7. Co do zbývající žalované částky 95 903,17 Kč, byla žaloba zamítnuta. Původní žalované částky 194 562 Kč žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a následně bylo vedeno řízení pro částku 168 487,17 Kč složené z částky 149 180 Kč a částky 19 307,17 Kč. Jestliže z této částky má soud za prokázané povinnost žalovaného uhradit částku jistiny 72 584 Kč, byla žaloba zamítnuta co do částky 95 903,17 Kč s příslušenstvím.

8. Právní posouzení: Po právní stránce soud vychází z § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

12. Podle § 87 odst. 2 téhož ustanovení „Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.33 Cdo 2178/2018 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.

14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“.

15. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: Bod 14.: “Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Bod 15.:“Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy)“. Bod 16.:“Z citované judikatury pro danou věc vyplývá, že domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.

16. Ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K obdobným závěrům lze dospět i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19.; rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a dalším, bod 37.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu). Žalobkyně má tak právo pouze na bezdůvodné obohacení ve výši poskytnutého úvěru 150 000 Kč, na něj žalovaný zaplatil pouze 77 416 Kč, tedy na částku 72 584. Kč.

18. Splátky: Soud dospěl k závěru, že osobním a majetkovým poměrům žalovaného dostupným z obsahu spisu z doby uzavírání úvěru je přiměřená měsíční splátka ve výši 1 500 Kč. Soud proto umožnil žalovanému splácet částku uvedenou ve výroku I. v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč pod ztrátou výhody. Soud má za to, že takto stanovená splatnost dluhu žalovaného ze smlouvy o spotřebitelském úvěru odpovídá kritériím ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a je tedy nejen odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele, ale také v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru. Ztráta výhody splátek pak znamená, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, nestává se sice přisouzená částka splatnou naráz automaticky, ale věřitel (žalobkyně) může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli (věřitel zašle dlužníku, který je v prodlení, oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek, pak dojde k zesplatnění celé částky), když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, tedy v režimu obdobném, jak jej stanoví § 1931 o. z.

19. Úrok z prodlení: Soud rovněž neshledal důvodným nárok žalobkyně, jímž se domáhala zákonného úroku z prodlení. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, a nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto nevzniklo v projednávané věci právo na zákonný úrok z prodlení.

20. Náklady řízení: O náhradě nákladů řízení odpovídá § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož „Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo“. V tomto případě musel při porovnávání úspěchu a neúspěchu ve věci soud vyházet i z příslušenství k pohledávce, a to úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení. Podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 „Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství“.

21. Pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do částky jistiny ve výši 72 584 Kč. Neúspěšná byla co do částky 95 903,17 Kč, navýšené co do kapitalizovaného úroku v úvěru i kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Jako neúspěch je nutno pohlížet i na částku, o niž bylo řízení zastaveno. Žalobkyně tedy byla neúspěšná ve více než v polovině žalované částky, přičemž tuto částku je třeba navýšit ještě úroky a o částku, o níž bylo řízení zastaveno k návrhu žalobkyně po podání výzvy ze strany soudu k doplnění tvrzení. Na část nákladů řízení by měl tedy nárok žalovaný, tento však žádné náklady řízení neúčtoval, se soudem žádným způsobem nekomunikoval, k jednání se nedostavil. Soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Splatnost: Povinnost zaplatit přiznanou částku a náklady řízení v pravidelných měsíčních splátkách uvedené ve výroku tohoto rozsudku ve splátkách vyplývá z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., kdy soud poskytl žalovanému delší lhůtu k plnění tak, aby byl schopen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný se sice k jednání nedostavil, s ohledem na to, že žalobkyně majetkové poměry žalovaného řádně nezkoumala, lze předpokládat, že i s ohledem na nesplnění povinností vyplývajících z původní smlouvy nejsou majetkové poměry dobré. Tomu odpovídá i lhůta k plnění.