9 C 261/2020

Plný text

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Strouhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalovaného a žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného a žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žaloba o přikázání části pozemku do vlastnictví žalobkyně za cenu obvyklou

I. Návrh, aby pozemek parcelní [číslo] o výměře 7 m², který byl geometrickým plánem vyhotovitele [jméno] [příjmení] č. plánu [anonymizováno] 2023, který dne 15. 12. 2023 ověřil úředně oprávněný zeměměřičský [anonymizováno] [jméno] [příjmení], oddělen od pozemku parc. [číslo] včetně všech součástí a příslušenství, a to konkrétně stavby parkoviště bez č.p./č.e. a gabionové zídky přikázán žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví zamítá.

II. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 7 m², který byl geometrickým plánem vyhotovitele [jméno] [příjmení] č. plánu [anonymizováno] 2023, který dne 15. 12. 2023 ověřil úředně oprávněný zeměměřičský [anonymizováno] [jméno] [příjmení], oddělen od pozemku parc. [číslo] včetně jejich součástí a příslušenství, a to konkrétně stavby parkoviště bez č. p./č.e. a gabionové zídky.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 2 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 59 861,36 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

V. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českém Krumlově náhradu nákladů řízení ve výši 4 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by byla část pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] – [část obce], na němž stojí stavba parkoviště, vyznačená v plánu vypracovaném [jméno] [příjmení], geodetické a kartografické práce, [ulice a číslo], [obec], [IČO] o výměře 7 m², se včetně jejich součástí a příslušenství, a to konkrétně stavby parkoviště bez č. p./č. ev. a gabionové zídky, přikázána žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví a žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně částku 10 500 Kč. Žaloba je odůvodněna tím, že v roce 2016 zbudovala stavbu parkoviště, která je umístěna na pozemcích st.p. [číslo] p. [číslo] v k.ú. [obec] [část obce]. Parkoviště slouží k parkování vozidel k rodinnému domu [adresa] stojícím na pozemku st.p. [číslo] v k.ú. [obec] [část obce]. Se stavbou započala žalobkyně, ve spolupráci s žalovaným odbouráváním dosavadní předzahrádky následované budováním stávající stavby, od přípravy povrchu, přes výkop základů, betonování, návoz štěrku, odseků a jiného materiálu až po jaro/léto roku 2017. Žalobkyně celou stavbu zahájila na přání a ve spolupráci s žalovaným, kdy to byl právě žalovaný, který svou činností vymezil hranici stavby tím, že tuto hranici, tedy základ stavby sám vyhrabal. Žalovaný původně tvrdil, že pouze odbagroval původní předzahrádku, a tím jeho účast na stavbě skončila. Doslova:„ Žalobkyně toto realizovala až za delší dobu po odbourání zídky a předzahrádky, již bez jakékoliv součinnosti či pokynů žalovaného.“ V tomto samém vyjádření pak taktéž tvrdí, že:„ Žalovaný nikdy nesouhlasil s tím, aby byla parkovací plocha zřízena rovněž na jeho pozemku. Jakmile toto v roce 2019 žalovaný zjistil, ihned se obrátil na žalobkyni, aby parkovací plochu z pozemku žalovaného odstranila.“ Do protokolu o jednání ze dne [datum], žalovaný opakovaně uváděl:„ Žádné vytyčování hranic před tou stavbou parkoviště žalobkyně nedělala a nedělala vytyčování ani potom. Jediné, co jsem já dělal, a na čem jsem se podílel, bylo to, že jsem vyhrabal předzahrádku a zahrnul jsem štěrk.“ Jak však vyplývá z protokolu o jednání konaném dne 17.1.2023, tak zde již žalovaný přiznal, že jeho účast zřejmě přesahovala jeho původní tvrzení obsažená ve shora citovaných vyjádřeních, když uvedl, že:„ Pod těmi šalovacími cihlami určitě není pod zemí metr betonu. Já jsem hrabal tak, že je tam určitě pouze 20 cm betonu.“ Což následně ztvrdil i svým vyjádřením ze dne 10.3.2023 když uvedl:„ (…) a já jsem hrabal naznačené místo pro usazení obrubníků lžící 30 cm.“ V tomtéž vyjádření pak žalovaný uvádí:„ Pokud je tedy pod podpěrnou zídkou více betonu, než nezbytné množství pro upevnění tvárnic – původně tam měli byt jen obrubníky – tedy do 30 cm, je to ze strany p. [příjmení] podvod. Pak by totiž znamenalo, že si tam svévolně udělal, co chtěl, dle svého, ale ne s mým souhlasem a za mé nepřítomnosti si vyhrabal hlubší základ, místo obrubníků udělal dvě řady šalovacích tvárnic a celé parkovací stání tímto zbytečně zvedl.“ Navzdory tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci však žalovaný (respektive jeho právní zástupce) u soudu dne 25.3.2021, s odkazem na (v celém řízení tolikrát zmiňovaný) dopis ze dne 12.12.2018, uvedl:„ K dopisu z 12. 12. 2018, který zaslal žalovaný žalobkyni, je třeba říci, že šlo o souhlas pouze s umístěním šalovek na jeho pozemku, (…)“ Ve stejném dopise pak žalovaný taktéž uvádí:„ Dále pak nechám odstranit podezdívku, která je na mém pozemku a měla sloužit k Vašemu lepšímu parkování, což byla vůči Vám má vstřícnost.“ Ze shora uvedeného zcela zřetelně vyplývá, že žalovaný dobře věděl, že stavba parkoviště, jejíž hranici sám určil svou činností, se nachází na jeho pozemku. Žalobkyně neměla sebemenší důvod rozporovat určenou hranici, neb se domnívala, že takto určená hranice, a to samotným majitelem sousedního pozemku je v souladu se skutečným stavem pozemků, resp. parcel dle katastru nemovitostí. Dále zcela zřetelně vyplývá, že si byl vědom„ přítomnosti“ šalovacích tvárnic již od počátku, přestože nyní tvrdí opak. Shora uvedená skutková tvrzení žalobkyni vedou k závěru, že stavbu vybudovala v dobré víře. V podrobnostech odkázala žalobkyně na komentář k § 7 a § 1086 Občanskému zákoníku. Žalobkyně písemnou výzvou vyzvala žalovaného, aby na ní za cenu obvyklou zastavěnou část pozemku pod parkovištěm převedl. Žalovaný na výzvu do dne podání žaloby žádným způsobem nereagoval. Žalobkyně se v souladu s podanou žalobou domáhá dle § 1086 OZ přikázání části pozemku žalovaného, kterou definovala geometrickým plánem, a na které zřídila stavbu parkoviště, do svého vlastnictví. Žalobkyně je přesvědčena, že bylo prokázáno splnění veškerých podmínek, které § 1086 OZ presumuje jako předpoklad, pro přikázání tohoto pozemku za náhradu do vlastnictví žalobkyně, tj. že stavbu zřídila na cizím pozemku v dobré víře, zatímco žalovaný o průběhu hranice věděl a stavbu bez zbytečného odkladu nezakázal. Žalobkyně tvrdí, že zřízené parkoviště je stavbou v občanskoprávním slova smyslu, když k tomu doložila jak fotodokumentaci, tak i zákres skutečného provedení stavby vyhotovený projektantem [celé jméno svědka], včetně popisu technologie provedení. Stavba odstavného parkovacího stání včetně příjezdové komunikace je výsledkem stavební činnosti člověka, má materiální podstatu a kompaktní materiální podobu, je s pozemkem pevně spojena, přičemž stavbu nelze přenést z místa na místo bez porušení její podstaty a hmota stavby se od pozemku liší a lze určit jasnou hranici, kde začíná pozemek a kde stavba. Stavba má i samostatný hospodářský účel, kdy bez zřízení stavby by nebylo možno na pozemku před domem parkovat a tento užívat jako odkládací plochu pro vozidla, protože původní stav terénu parkování vozidel neumožňoval a do zbudování parkoviště nebylo možno na před domem [ulice a číslo], [obec] parkovat a vozidla parkovala na městském pozemku poblíž domu. Vybudováním stavby parkoviště tedy došlo ke změně účelu užívání pozemku, který do té doby sloužil jako zahrádka. Žalobkyně odkázala zvláště na rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. [spisová značka], v němž byl učiněn závěr, že parkovací a nástupní plocha tvořená vrstvami zámkové dlažby, lože z kameniva, vibrovaného štěrku a štěrkopísku může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, kdy tento případ právě dopadá na parkoviště zřízené žalobkyní.

2. Při jednání dne 14. 9. 2023 se žalobkyni dostalo od soudu poučení o tom, že věc lze posoudit i jinak než podle § 1086 občanského zákoníku a to podle § 1087 o. z. jako přestavek. Žalobkyně byla vyzvána k tomu, aby pokud jde o tento právní názor doplnila skutková tvrzení a k nim označila či předložila důkazy v případě, že žalobkyně uplatňuje nárok podle tohoto ustanovení. Žalobkyně ve lhůtě stanovené soudem, že v jejím případě jde o výkon jejího práva, nicméně pakliže má soud za to, že v tomto případě jde o právní posouzení věci dle § [číslo], pak uvádí následující. Podmínkami stanovenými § [číslo] jsou, jak vyplývá z odborné literatury:„ Pro případ, že stavebník zastavěl opravdu jen malou část cizího pozemku jenom malou částí své stavby, však o. z. stanoví výjimku z pravidla stanoveného v § [číslo] odst. 1, a to pro případ, že jde o tzv. přestavek. O ten se jedná tehdy, jestliže někdo v dobré víře zastaví nevelkou část cizího pozemku. Aby tedy mohlo jít o přestavek, musí být splněny dvě podmínky, a to obě současně (kumulativně). Jednak musí být zastavěna jen malá část sousedního pozemku malou částí stavby, a jednak musí být tato malá část sousedního pozemku zastavěna v dobré víře.“ Z již provedených důkazů vyplývá, že jde jak o malou část stavby, tak i o malou část sousedního pozemku. Žalobkyně odkázala na obsah spisu, a to na katastrální mapy soudu předložené; na provedené místní šetření; na znalecký posudek [celé jméno znalce], číslo položky: [číslo] 2023, číslo posudku znalce: 209/ 2023 ve kterém jsou uvedeny jak rozměry sporné stavby tak pozemku ve vlastnictví žalovaného. Předmětným (a případným) přestavkem je tak stavba o velikosti 7 m² a jedná se tak zcela nepochybně o malou část stavby. Pozemek parc. [číslo] jehož majitelem je žalovaný pak má rozlohu [číslo] m², a jedná se tak stejně zcela nepochybně o malou část tohoto pozemku. Žalobkyně odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že: "Posouzení tvrzeného skutkového děje po právní stránce je vždy úkolem soudu. Žalobce proto nemá povinnost svůj nárok právně kvalifikovat; pokud tak učiní, soud není jeho právním názorem vázán. Jinak řečeno, pouhá změna právní kvalifikace není změnou žaloby." a navrhla, aby soud vydal rozhodnutí, že část pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] [část obce], na němž stojí stavba parkoviště, vyznačená v plánu vypracovaném [jméno] [příjmení], geodetické a kartografické práce, [ulice a číslo], [obec], [IČO], o výměře 7 m², se včetně všech jejích součástí a příslušenství, a to konkrétně stavby parkoviště bez čp./če. a gabionové zídky, přikazuje žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví.

3. V případě, že soud posoudí skutkový stav jakožto přestavek dle § 1087 obč. zákoníku, navrhla žalobkyně, aby soud vydal in eventum rozsudek, že se určuje se, že zastavěná část pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] [část obce], vyznačená v plánu vypracovaném [jméno] [příjmení], geodetické a kartografické práce, [ulice a číslo], [obec], [IČO], o výměře 7 m², je včetně všech jejích součástí a příslušenství, a to konkrétně stavby parkoviště bez čp./če. a gabionové zídky, je vlastnictvím žalobkyně.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žádat převedení cizího pozemku do svého vlastnictví, resp. domáhat se přikázání cizího pozemku do svého vlastnictví, může ten, kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu. Dle mínění žalovaného se však toto ustanovení nemůže ve věci parkoviště (parkovací plochy) zřízené na pozemku žalobkyně a přesahující na pozemek žalovaného uplatnit (vedle absence dobré víry žalobkyně a absence situace, kdy by žalovaný věděl o tom, že je parkovací plocha zřizována na jeho pozemku a bez zbytečného odkladu proti tomu nezasáhl), taktéž z toho důvodu, že uvedené parkoviště (parkovací plocha) není stavbou v občanskoprávním smyslu. Vymezení stavby v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu (stavebního zákona) (dále také jen jako„ StavZák“) je veřejnoprávní vymezení stavby, které se v souladu s § 1 odst. 1 občanského zákoníku (OZ), dle něhož:„ Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“, pro účely občanskoprávní neužije. Jinými slovy, skutečnost, že StavZák považuje něco za stavbu, neznamená, že ji za stavbu budou považovat rovněž předpisy soukromého práva, tedy OZ. Z ustanovení § 506 OZ se podává, že pod pojem stavba v občanskoprávním smyslu lze zahrnout„ stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení“. Ústavní soud se již ve svém nálezu ve věci sp. zn. IV.ÚS 42/01 ze dne 17. 04. 2002 ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu České republiky a konstatoval, že„ pojem "stavba" v něm (v OZ) uvedený je třeba vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není proto podle tohoto názoru z hlediska občanskoprávního stavbou“. Parkoviště zřízené na pozemku žalobkyně a pozemku žalovaného vykazuje toliko znaky úpravy povrchu, nemá žádné základy a spočívá pouze ve zpevnění zemského povrchu a pokrytí kamennými odseky. Není stavbou v občanskoprávním smyslu, což jasně vyplývá z výše citované judikatury. Není-li splněna podmínka, že žalobkyně vybudovala stavbu, nelze vyhovět žalobě ani podle § [číslo] ani § 1087 občanského zákoníku. Podle názoru žalovaného zpevněný vjezd, resp. parkovací plocha nejsou stavbou a na tom nemění nic ani skutečnost, že součástí té plochy parkoviště je i část, která je nějakým způsobem spojená se zemí. Stále jde pouze o parkoviště, tedy o plochu užívanou k tomuto účelu standardně a běžným způsobem. Jde pouze o výsledek činnosti, o zpracování plochy k parkování, běžným způsobem. Jediný statický význam má zídka, která však má význam pouze jako historický terénní zlom a jedná se pouze o úpravu povrchu, která nedává parkovišti formu stavby. Žalovaný připomněl předchozí úpravu § 135c zákona č. 40/1964 Sb. u něhož podstatou bylo, že mají být brány ohledy především na vlastníka pozemku, do jehož vlastnictví bylo protistranou zasaženo. Ačkoliv současná dikce zákona neakcentuje významně jako předchozí úprava tuto myšlenku zůstává nutnost posoudit nárok žalobkyně rovněž ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která důsledně trvá na absolutní ochraně vlastnického práva. To se i nadále projevuje tak, že pokud dojde k zásahu do vlastnického práva žalovaného, mělo by to jít k tíži především toho kdo zásah učinil, tedy žalobkyně. Jak bylo řečeno současná právní úprava je odlišná od té předchozí, zůstává však v platnosti listina základních práv a svobod. Pokud by se soud přes tyto argumenty překlenul, nemůže se žalobkyně domoci zásahu do vlastnického práva žalovaného, neboť nebyla a není v dobré víře. Na projednávanou věc lze použít 4 varianty o vědomosti účastníků o hranici pozemků. Za 1. oba účastníci ví, kde je hranice, za 2. žalovaný neví, kde je hranice, ale ví to žalobkyně a při použití těchto variant žalobkyně nemůže být v dobré víře, neboť ví, že staví na cizím. Důkazní situace přitom směřuje především k variantě 1, ale nasvědčuje i variantě 2. Třetí možnou variantou je to, že žalovaný ví, kde je hranice, ale neví to žalobkyně. V takovém případě by se jednalo o situaci, kdy žalobce dal žalobkyni titul ke stavbě a v takovém případě by existence takového titulu ke stavbě na pozemku žalovaného vedla k nemožnosti aplikace § [číslo] ani § 1087 občanského zákoníku. Nešlo by totiž o neoprávněnou či nedovolenou stavbu. 4 variantou je, že nikdo neví, kde je společná hranice, ale tato varianta je důkazy v řízení provedenými vyloučena. Sama žalobkyně učinila nesporným, že hranicí pozemků je předzahrádka oplocení a zídka tam existující, takže žalobkyně musela vědět, kde je hranice, což potvrzuje popsané varianty 1, 2 a to vede k mému závěru o tom, že by měla být žaloba zamítnuta. Žalovaný se vymezil proti stavbě, resp. stavební činnosti žalobkyně a v takovém případě rovněž nelze použít ustanovení § [číslo], příp. [číslo] a žalobě ať už z jednoho nebo druhého důvodu nelze vyhovět. Pro zvažované užití § [číslo] není splněna podmínka zásahu žalobkyně do pozemku žalovaného malou částí. Pokud by bylo považováno za stavbu celé parkoviště, pak tvrzených 7 m přesahu na pozemek žalovaného je vůči této ploše parkoviště velkou plochou. Pokud by soud žalobě vyhověl, navrhnul žalovaný, aby žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť je to právě žalobkyně, kdo jednala protiprávně, tím že porušila vlastnická práva žalovaného a takovému účastníku právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší pro rozpor s dobrými mravy. Důvod pro nepřiznání práva na náhradu pro rozpor s dobrými mravy pak není pouze to, že by soud dospěl k závěru, že jednala protiprávně, ale už jen z toho, že zasáhla do vlastnického práva žalovaného.

5. Ve věci bylo soudem rozhodnuto dne 29. 11. 2021 rozsudkem č. j. [číslo jednací] tak, že návrh, aby část pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] – [část obce], na němž stojí stavba parkoviště, vyznačená v plánu vypracovaném [jméno] [příjmení], geodetické a kartografické práce, [ulice a číslo], [obec], [IČO] o výměře 7 m², se včetně jejich součástí a příslušenství, a to konkrétně stavby parkoviště bez č. p./č. ev. a gabionové zídky, přikázána žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví a žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně částku 10 500 Kč zamítnul. Základem rozhodnutí byl závěr soudu o tom, že žalobkyně nevybudovala stavbu v občnaskoprávním smyslu a není tak splněna podmínka § 1086 občanského zákoníku.