10 C 12/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti

I. Vyživovací povinnost žalobce k žalované, stanovená naposledy rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 8. 2024, č. j. 18 P 53/2010-142, 25 P a Nc 115/2024, se s účinností od 30. 11. 2025 ruší.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení výživného určeného pro jeho zletilou dceru. Žalobu odůvodnil tím, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 8. 2024, č. j. 25 P a Nc 115/2024 mu byla stanovena vyživovací povinnost k tedy nezletilé dceři-žalované ve výši 4 500 Kč měsíčně. Dále uvedl, že žalovaná již nabyla zletilosti, ale hlavně samovolně ukončila studium. Důvod ukončení studia byl, že jí učení nebaví, učit se nechce a chce jít pracovat a vydělávat si peníze. Škola byla ukončena ke dne 14. 11. 2025, žalovaná je vedena na úřadu práce a žalobce požaduje zrušení vyživovací povinnosti, když k upřesnění uvedl, že toto požaduje k datu 30. 11. 2025. Dále uvedl, že výživné přesto hradil až do ledna 2026.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že nesouhlasí se zrušením vyživovací povinnosti, jelikož je „na pracovním úřadě a nepobírá žádné příjmy“.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o důvodnosti podané žaloby, když z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 8. 2024, č. j. 18 P 53/2010-142, 25 P a Nc 115/2024, bylo zjištěno, že žalobce je otcem žalované a uvedeným rozsudkem mu byla uložena povinnost platit na výživu žalované částku 4 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2023. Ze sdělení Integrované Střední školy Cheb ze dne 15. 11. 2025 má soud za prokázané, že žalovaná již školu nenavštěvuje a ke dni 14. 11. 2025 studium na předmětné škole ukončila. Žalovaná nadále již nestuduje. Žalobce při jednání dále dotvrdil, že žalovaná od března 2025 pracuje v pekárně TRITIA.

4. Podle § 911 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

5. Podle § 163 OSŘ rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

6. V dané věci soud dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá pouze po dobu, pokud děti nenabudou schopnosti samy se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti obvykle končí, pokud je dítě schopno se samo život. To, že je žalovaná evidována na úřadu práce neznamená tedy automaticky, že má nárok na výživné. Soud byl připraven poučit a vyzvat žalovanou v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 OŠR tak, nechť dotvrdí a doloží, že si aktivně práci hledá, jaké jí byly na Úřadu práce dány nabídky, o jaká místa se ucházela (a pokud neuspěla z jakých důvodů), zda se přes úřad práce připravuje na budoucí povolání například rekvalifikací, apod., a zda je i ke dni jednání stále evidována na úřadu práce či zda je již zaměstnána, s tím, aby důkazy označila bez zbytečného odkladu, jinak se vystavuje neunesení důkazního břemene, a tím neúspěchu ve věci. Žalovaná se však nedostavila k nařízenému jednání soudu a připravila se tak o možnost poučení dle § 118a OSŘ. Poučení o neunášení břemene se přitom poskytuje právě při jednání, jak plyne z ustálené judikatury a dále z dikce citovaného ustanovení. Závěr o neunesení důkazního břemene, soud může učinit toliko při samotném jednání, když důkazy nelze hodnotit dříve, než byly provedeny. V dané věci tak nebylo prokázáno, že by vyživovací povinnost neměla k datu 30. 11. 2025 skončit.

7. Soud dále poukazuje na to, že vyživovací povinnost navrhnul žalobce zrušit ke dni 30. 11. 2025, když žalovaná již k datu 14. 11. 2025 ukončila studium. Přesto žalobce žalované uhradil výživné za další měsíce, na které tak nemá nárok.

8. Za dané situace, tedy tehdy, kdy žalovaná je zletilá, nadále se nepřipravuje studiem na budoucí povolání a je schopna se zapojit do pracovního procesu, soud dospěl k závěru, že vyživovací povinnost zanikla. Z výše uvedených důvodů proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, podle něhož by měl plně úspěšný žalobce vůči žalované právo na náhradu vzniklých nákladů řízení. Žalobce však žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu má soud za to, že žalobci ani žádné náklady nevznikly.