10 C 176/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o 119 162 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 64 134 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 33 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 21 967,20 Kč, úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 77 677,38 Kč od 30. 9. 2020 do 20. 10. 2020 ve výši 4 392,78 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 77 677,38 Kč od 21. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 9. 2020 dosáhne částky 228 470 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 22. 1. 2020. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 80 000 Kč a k vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 23. 1. 2020. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 102,29 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 7 933 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2020. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal v souladu se smlouvou o bezúplatný odklad splátek z důvodu ukončení pracovního poměru a došlo tak k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek č. 1, 2, 3. Po dobu odkladu těchto splátek, tedy od 22. 2. 2020 do 21. 5. 2020 neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka ve výši 7 933 Kč ze dne 16. 6. 2020 a částka ve výši 7 933 Kč ze dne 15. 7. 2020. V důsledku tohoto prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to ke dni 28. 9. 2020. Podle bodu 6.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 97 195,93 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. V bodě 6.5 smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.

2. Opatrovník žalovaného se k podané žalobě vyjádřil tak, že má za to, že žalobkyně nepostupovala s péčí řádného hospodáře, když schopnost žalovaného řádně hradit úvěr nebyla řádně a dostatečně prověřena a nebyly vůbec doloženy výdaje žalovaného. Dále namítal nepřiměřenost úroků a s ohledem na vše výše uvedené neplatnost celé smlouvy.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 22. 1. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 102,29 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 7 933 Kč, splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 80 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 23. 1. 2020 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. <i>4. Podle § 2911 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 22. 1. 2020 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 102,29 % ročně, když byl sjednán úrok téměř 14x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. ke dni 22. 1. 2020, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 7,46 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110.352 Kč, tj. na 132.422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č.j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15.5.2018 č.j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23.1.2019 č.j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku ze dne 13.3.2019 č.j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3.4.2019 č.j. 25 Co 21/2019-71 a v rozsudku ze dne 26.4.2019 č.j. 25 Co 77/2019-66.

7. V souladu s ustanovením § 13 občZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá:„ Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá:„ Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

8. Další důvod neplatnosti smlouvy soud spatřuje v tom, že žalobkyně nepostupovala s péčí řádného hospodáře, když schopnost žalovaného řádně hradit úvěr nebyla řádně a dostatečně prověřena. Nikterak nebyly doloženy výdaje žalovaného a jediný příjem žalovaného, ze kterého žalobkyně vycházela, byl příjem z pracovního poměru žalovaného uzavřeného dne 1. 10. 2019, s 3 měsíční zkušební dobou, jenž mu byl posléze ve zkušební době zrušen. Soud je toho názoru, že kdyby žalobkyně v dané věci postupovala s péčí řádného hospodáře, nemohla by dne 22. 1. 2020 usuzovat na příjem žalovaného z pracovního poměru, který byl ujednán do konce měsíce ledna 2020 a mohl tak být do této doby zrušen, což se nakonec i stalo. Ověření solventnosti dlužníka, jenž žalobkyně soudu doložila, nelze považovat za dostatečné.

9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku dne 23. 1. 2020 ve výši 80 000 Kč, z níž byla odečtena částka 7 933 Kč, již žalovaný žalobkyni dne 16. 6. 2020 uhradil, a částka 7 933 Kč, již žalovaný žalobkyni uhradil dne 15. 7. 2020. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 64 134 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2009 sp.zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

11. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměry úspěchu a neúspěchu na obou stranách byly téměř totožné, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.