10 C 195/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr Alexandrou Vaňkovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , PSČ obec o zaplacení částky 87 048,50 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 57 297 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 59 297 Kč ve výši 9% ročně od 13.12.2018 do 3.2.2020 ve výši 6 181,71 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 58 297 Kč ve výši 9% ročně od 4.2.2020 do 3.3.2020 ve výši 422,65 Kč, a zákonný úrok prodlení z částky 57 297 Kč ve výši 9% ročně od 4.3.2020 do zaplacení, částku ve výši 29 751,50 Kč, a úrok ve výši 63,11 % ročně z částky 50 764,83 Kč od 13.12.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 13.12.2018 dosáhne částky 198 720 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 23. 12. 2016. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 001 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 30.12.2016. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 84,97 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 450 Kč splatných vždy k 7. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2017, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 21 splatné dne 7. 10. 2018. K datu 11. 12. 2018 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení smluvních pokut a poplatků. Žalovaná tak dluží žalobkyni částku uvedenou ve výroku I. rozsudku, jenž tvoří jistina, náhrada nákladů, smluvní pokuty a úroky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 23. 12. 2016 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 001 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 84,97 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 3 450 Kč, splatných vždy k 22 dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 60 001 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 30.12.2016 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal o bezúplatný odklad splátek a to po dobu od 7.5.2018 do 6.6.2018. Dále má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni za období od 10.2.2017 do 7.9.2018 částku 3 450 Kč, tj. 3 450 Kč x 19 měsíců, tj. celkem částku ve výši 65 550 Kč. <i>4. Podle § 2911 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 23.12.2016 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 84,97 % ročně, když je zcela irelevantní, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení úroku ve výši 63,11 % p.a., tedy byl sjednán úrok cca 8 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze České národní banky je prokázáno, že v prosinci 2016, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let 9,53 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110.352 Kč, tj. na 132.422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č.j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15.5.2018 č.j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23.1.2019 č.j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.3.2019 č.j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3.4.2019 č.j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26.4.2019 č.j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16.9.2020 č.j. 25 Co 209/2020-66.

7. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá:„ Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá:„ Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 60 001 Kč a žalovaný již zaplatil částku 65 550 Kč, musel soud žalobu v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku zamítnout a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

9. Žalobkyně namítala, že co se týče požadovaných úroků za poskytnutí úvěru, ve smlouvě byl tento úrok vyjádřen prostřednictvím tzv. efektivní úrokové sazby. Z připojeného vyjádření znalce z oboru ekonomiky [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] ze dne 25.10.2018 vyplývá, že pokud je ve smlouvě o úvěru uvedena efektivní úroková míra, lze dopočítat na základě uvedeného vztahu z efektivní úrokové sazby úrokovou sazbu nominální. Dle názoru soudu však je tato námitka zcela lichá, neboť s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005, lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Ani tzv. efektivní úroková míra nemůže nic změnit na názoru soudu na projednávaný případ, neboť i při přepočtu výsledná úroková míra mnohonásobně převyšuje úrokovou míru obvyklou. K další námitce žalobkyně soud dodává, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné 10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě úspěchu na straně žalovaného má tento nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že na jeho straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.