10 C 212/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 332,23 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 332,23 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 890,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 022,59 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 224 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná dne 18. 10. 2019 uzavřela se společností [právnická osoba] Smlouvu o úvěru č. S0002770711184188, na základě níž žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splatit formou 12 pravidelných měsíčních splátek splatných v termínech dle přiloženého splátkového kalendáře. Celková měsíční splátka byla sjednána ve výši 1 840 Kč. Žalovaný se spolu s jistinou úvěru zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 239,59 Kč a smluvní úrok z úvěru 837,23 Kč. Splatnost poslední splátky, jakož i celková splatnost úvěru byly sjednány na 17. 10. 2020. Žalovaný na dluh ničeho nezaplatil a tak byl dluh zesplatněn. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 10. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 27. 10. 2021.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.

4. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 18. 10. 2019 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Soud vychází z toho, že smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek, je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 13 000 Kč měl žalovaný primárně uhradit jistinu navýšenou o 9 076,82 Kč, což odpovídá i dle samotného vyčíslení v rámci smlouvy RPSN ve výši 201,02 %, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému a tím spíše i s ohledem na sjednanou smluvní pokutu v případě prodlení žalovaného s úhradou poskytnutého úvěru s příslušenstvím hodnotí jako smlouvu ve vztahu k žalovanému jako smlouvu výrazně nevýhodnou, smlouvu proto soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Nicméně, jak výše uvedeno, sjednaný úrok přesahoval obvyklou úvěrovou míru několikanásobně.

5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 13 000 Kč a žalovaný nezaplatil ničeho, výrokem I. tak soud žalobě co do částky 13 000 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2009 sp.zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

7. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 10,8 % Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta za 2,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva prostá – když k zasílání výzvy s právním rozborem nebylo žádného důvodu a nejde o účelně vynaložený náklad, sepis žaloby) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21% z odměny advokáta a z náhrady hotových výdajů (s výjimkou soudního poplatku). Náklady by tak činily částku 2 070,50 Kč, z čehož 10,8 % tvoří částku 224 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně