10 C 248/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 35 465 Kč s přísl. <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 1. 6. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 6 463 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 463 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení, částky 9 002 Kč, úrok ve výši 109,95 % ročně z částky 20 000 Kč od 1. 6. 2021 do 23. 6. 2021 ve výši 1 327,79 Kč, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 24. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 6. 2021 dosáhne částky 36 266 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 389,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 4. 2. 2021. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 20 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 5. 2. 2021. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 109,95 % p. a. splácet v 9 měsíčních splátkách ve výši 3 358 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2021, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne 25. 3. 2021. K datu 30. 5. 2021 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení smluvních pokut a poplatků.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 4. 2. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 109,95 % ročně v 9 měsíčních splátkách po 3 358 Kč, splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 20 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 5. 2. 2021 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Dále má soud za prokázané, že žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. <i>4. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 4. 2. 2021 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 109,95 % ročně, tedy byl sjednán úrok vyšší jak téměř 12 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace do 1 roku. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze České národní banky je prokázáno, že v únoru 2021, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu do 1 roku 9,34 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020-66.

7. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá:„ Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16 vyplývá:„ Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 20 000 Kč a nezaplatil na pohledávku ničeho, vyhověl soud žalobě co do částky 20 000 Kč v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku. Výrokem II. musel soud část žalobu zamítnout a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání a tak byly i další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V případě, že by měla žalobkyně ve věci plný úspěch, měla by právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 774 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kde odměna zástupkyně žalobkyně činí podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a vyhl. č. 120/2014 Sb., a to § 14b odst. 1 bod 3 za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby) po 500 Kč, podle § 14b odst. 5 písm. a) paušální náhradu hotových výdajů za 3 výše úkony po 100 Kč, 1 úkon právní služby podle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7, bod 5 ve výši 2 540 Kč (účast u jednání u OS v Chebu dne 20. 9. 2023), paušální náhrada hotových výdajů za tento úkon ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Podle § 13 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. má zástupkyně žalobkyně nárok na úhradu cestovného k jednání ze sídla zástupkyně žalobkyně z Chomutova do sídla Okresního soudu v Chebu a zpět dne 20. 9. 2023 osobním automobilem [registrační značka], 199,20 km, spotřeba vozidla 4,5 litrů nafty na 100 km (podle předpisu č. 2016), cena za 1 litr nafty 34,40 Kč podle vyhl. č. 467/2022 Sb. a podle stejné vyhlášky sazba základní náhrady ve výši 5,20 Kč za 1 km jízdy, celkem tedy jízdné ve výši 1 344 Kč. Advokát má též nárok na náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. za 6 půlhodin po 100 Kč, tedy ve výši 600 Kč a podle § 137 odst. 1 OSŘ na náhradu 21 % DPH, a to z částky 6 584 Kč Kč ve výši 1 382,60 Kč Náklady řízení by při plném úspěchu žalobkyně tedy činily celkem 9 740,60 Kč. Byla-li vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby žalobkyně zčásti neúspěšná, při poměru úspěch – neúspěch, tedy 52 %: 48 %, bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení odpovídajících 4 % nákladům žalobkyní požadovaných a účelně vynaložených, a to ve výši 389,60 Kč O místě splatnosti těchto nákladů bylo rozhodnuto § 149 odst. 1 OSŘ.