10 C 260/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 91 800 Kč s přísl.

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 34 068 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 158 018 Kč ve výši 15 % ročně od 28. 11. 2023 do 1. 12. 2023 ve výši 259,76 Kča zákonný úrok prodlení z částky 148 918 Kč ve výši 15 % ročně od 2. 12. 2023 do 21. 12. 2023 ve výši 1 224 Kča zákonný úrok prodlení z částky 139 818 Kč ve výši 15 % ročně od 22. 12. 2023 do 19. 2. 2024 ve výši 3 447,60 Kča zákonný úrok prodlení z částky 138 818 Kč ve výši 15 % ročně od 20. 2. 2024 do 26. 3. 2024 ve výši 2 053,80 Kča zákonný úrok prodlení z částky 137 818,00 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 3. 2024 do 22. 4. 2024 ve výši 1 529,28 Kča zákonný úrok prodlení z částky 136 068 Kč ve výši 15 % ročně od 23. 4. 2024 do 22. 5. 2024 ve výši 1 677,60 Kča zákonný úrok prodlení z částky 126 068 Kč ve výši 15 % ročně od 23. 5. 2024 do 17. 6. 2024 ve výši 1 347,06 Kča zákonný úrok prodlení z částky 116 068 Kč ve výši 15 % ročně od 18. 6. 2024 do 16. 7. 2024 ve výši 1 383,30 Kča zákonný úrok prodlení z částky 106 068 Kč ve výši 15 % ročně od 17. 7.2024 do 18. 9. 2024 ve výši 2 789,76 Kča zákonný úrok prodlení z částky 96 068 Kč ve výši 15 % ročně od 19. 9. 2024 do 18. 10. 2024 ve výši 1 184,40 Kča zákonný úrok prodlení z částky 86 068 Kč ve výši 15 % ročně od 19. 10. 2024 do 18. 11. 2024 ve výši 1 096,47 Kča zákonný úrok prodlení z částky 76 068 Kč ve výši 15 % ročně od 19. 11. 2024 do 18. 12. 2024 ve výši 937,80 Kča zákonný úrok prodlení z částky 66 068 Kč ve výši 15 % ročně od 19. 12. 2024 do 23. 1. 2025 ve výši 977,40 Kča zákonný úrok prodlení z částky 64 068 Kč ve výši 15 % ročně od 24. 1. 2025 do 26. 2. 2025 ve výši 895,22 Kča zákonný úrok prodlení z částky 54 068 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 2. 2025 do 16. 4. 2025 ve výši 1 088,78 Kča zákonný úrok prodlení z částky 44 068 Kč ve výši 15 % ročně od 17. 4. 2025 do 17. 6. 2025 ve výši 1 122,82 Kča zákonný úrok prodlení z částky 34 068 Kč ve výši 15 % ročně od 18. 6. 2025 do zaplacení,částky ve výši 57 732,69 Kč,úroku ve výši 66,78 % p. a z částky 133 401,45 Kč od 28. 11. 2023 do 18. 2. 2024 ve výši 19 733,25 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 133 401,45 Kč od 19. 2. 2024 do 22. 4. 2024 ve výši 3 269,76 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 133 371,06 Kč od 23.04.2024 do 22. 5. 2024 ve výši 1 532,40 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 123 371,06 Kč od 23. 5. 2024 do 17. 6. 2024 ve výši 1 228,50 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 113 371,06 Kč od 18. 6. 2024 do 16. 7. 2024 ve výši 1 259,18 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 103 371,06 Kč od 17. 7. 2024 do 18. 9. 2024 ve výši 2 533,76 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 93 371,06 Kč od 19. 9. 2024 do 18. 10. 2024 ve výši 1 072,80 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 83 371,06 Kč od 19.10.2024 do 18.11.2024 ve výši 989,83 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 73 371,06 Kč od 19.11.2024 do 18.12.2024 ve výši 843 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 63 371,06 Kč od 19.12.2024 do 23. 1. 2025 ve výši 873,72 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 61 371,06 Kč od 24. 1.2025 do 26. 2. 2025 ve výši 799 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 51 371,06 Kč od 27. 2. 2025 do 16. 4. 2025 ve výši 963,83 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 41 371,06 Kč od 17. 4. 2025 do 17. 6. 2025 ve výši 982,08 Kč,úrok ve výši 15 % p. a z částky 31 371,06 Kč od 18. 6. 2025 do zaplacení,maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 11. 2023 dosáhne částky 519 436 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 7. 4. 2022. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 150 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému ve výši 36 747 Kč došlo dne 7. 4. 2022, zbytek úvěru byl použit na úhradu dluhů u jiných smluvních vztahů žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši úrokové sazby 66,78 % p. a. splácet ve 24. měsíčních splátkách ve výši 9 018 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květnem 2022, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 17 splatné dne 20. 9. 2023. K datu 26. 11. 2023 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení smluvních pokut a poplatků. Žalovaný tak dluží žalobkyni částku uvedenou ve výroku I. rozsudku, jenž tvoří jistina, smluvní pokuta a úroky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 7. 4. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, a to vyplacením částky 36 747 Kč na účet uvedený v čl.

2. Smlouvy, když zbytek částky byl použit na úhradu dluhů žalovaného u jiných smluvních vztahů. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 66,78 % ročně ve 48. měsíčních splátkách po 9 018 Kč, splatných vždy k 22 dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 36 747 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 7. 4. 2022 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru a zbytek má soud za prokázané z dohody o konsolidaci. Dále má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni za období 19. 5. 2022 – 16. 10. 2023 částku 144 288 Kč a za období od 1. 12. 2023 do 17. 6. 2025 částku 123 950 Kč.

4. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 7. 4. 2025 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 66,78 % ročně, tedy byl sjednán úrok cca 8 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. ke dni 7. 4. 2022, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 8,41 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné.

6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům: „Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů „zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby „přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15. 5. 201,8 č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020-66.

7. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá: „Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá: „Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné, a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 150 000 Kč a žalovaný již zaplatil částku 268 238 Kč, soud žalobu v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku zamítnul. A to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání, a tak byly i další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

9. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě úspěchu na straně žalovaného má tento nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že na jeho straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.