10 C 268/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 47 472 Kč s přísl. <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 799 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně za dobu od 23. 3. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 9 395 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 23. 3. 2022 do zaplacení, částky 5 278,68 Kč, úroku ve výši 59,79 % ročně z částky 34 812,85 Kč od 23. 3. 2022 do 15. 4. 2022 ve výši 1 336,80 Kč, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 34 812,85 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok za dobu od 23. 3. 2022 dosáhne částky 111 225 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 3 599 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 22. 11. 2021. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 35 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 22. 11. 2021. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 59,79 % p. a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 201 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosinec 2021, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne 15. 1. 2022. K datu 21. 3. 2022 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení smluvních pokut a poplatků. Žalovaný tak dluží žalobkyni částku uvedenou ve výroku I. rozsudku, jež tvoří jistina, náhrada nákladů, smluvní pokuty a úroky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 22. 11. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 59,79 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2 201 Kč, splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 35 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 22. 11. 2021 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Dále má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 14. 12. 2021 částku 2 201 Kč. <i>5. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 22. listopadu 2021 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 59,79 % ročně, tedy byl sjednán úrok 8 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze České národní banky je prokázáno, že v listopadu 2021, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let 7,34 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

7. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020 č. j. 25 Co 209/2020-66.

8. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá:„ Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16 vyplývá:„ Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 35 000 Kč a žalovaný již zaplatil částku 2 201 Kč, vyhověl soud žalobě co do částky 32 799 Kč v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku. Výrokem II. musel soud část žalobu zamítnout a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání a tak byly i další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu představujícím cca 68 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěšná v rozsahu cca 32 % předmětu řízení (výrok II.), přiznal soud žalobkyni právo na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 36 % (po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu). Náklady řízení tvoří jednak soudní poplatek ve výši 2 374 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta ve výši 1 800 Kč za jeden úkon právní služby, tj. celkem za 3 úkony právní služby ve výši 5 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby) podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), AT, paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 AT po 300 Kč. Advokát je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a z náhrady hotových výdajů (s výjimkou soudního poplatku). Celkem tak náhrada nákladů činí 9 997 Kč, z toho 36 % je 3 599 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.