10 C 42/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A o 55 625 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 19. 11. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 213 Kč se zákonným úrokem ve výši 11,5 % ročně z této částky od 19. 11. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 4 412,70 Kč, úrok ve výši 78,58 % ročně z částky 41 000 Kč od 19. 11. 2025 do 12. 12. 2025 ve výši 2 054,16 Kč, úrok ve výši 11,5 % ročně z částky 41 000 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 11. 2025 dosáhne částky 162 374,40 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalovaná tuto smlouvu podepsala dne 16. 8. 2025. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 41 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 18. 8. 2025. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,58 % ročně splácet ve 48. měsíčních splátkách ve výši 3 213 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2025, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaná se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č.1 splatné dne 13. 9. 2025. K datu 17. 11. 2025 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná na dluh neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 16. 8. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 41 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 78,58 % ročně ve 48. měsíčních splátkách po 3 213 Kč, splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 41 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 18. 8. 2025 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Dále má soud za prokázané, že žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho.

4. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 16. 8. 2025 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 78,58 % ročně, tedy byl sjednán úrok vyšší jak téměř 10 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze České národní banky je prokázáno, že v srpnu 2025, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let 7,99 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům: „Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaná zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů „zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby „přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020-66.

7. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá: „Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá: „Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné, a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 41 000 Kč a žalovaná neuhradila ničeho, vyhověl soud žalobě co do částky 41 000 Kč v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku. Výrokem II. musel soud část žalobu zamítnout, a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání, a tak byly i další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

9. Soud má za prokázané, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně zjistila, že čistý měsíční příjem žalované činil částku 27 500 Kč. V tomto ohledu si potom žalobkyně vyžádala výpisy z účtu k prokázání tohoto tvrzení, dále bylo počítáno s životním minimem ve výši 4 860 Kč. Žalovaná dále uvedla, že její náklady na nájemné bydlení jsou 4 934 Kč, z čehož vyplývá, že celkové výdaje činí 9 794 Kč, počítáno s rezervou 1 000 Kč. Dále bylo od žalované zjištěno, že její zaměstnavatel je , právnická osoba, . se , adresa, , , Jméno žalované B, , kde byla zaměstnaná žalovaná na dobu neurčitou na základě hlavního pracovního poměru, neběžela jí žádná výpovědní lhůta. Žalovaná žila v pronájmu. Dále bylo zjištěno, že celkové příjmy žalované činí průměrně částku 27 500 Kč a výdaje činí částku 9 794 Kč, kdy volné zdroje jsou ve výši 17 706 Kč. Na základě toho žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná disponuje dostatečnými finančními prostředky a že bude možné jí úvěr poskytnout, když splátka úvěru činila 3 213 Kč měsíčně. Z výpisu z registru NRKI a z výpisu z registru SOLUS bylo prokázáno, že tyto byly s negativními příznaky.

10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě většího úspěchu na straně žalované (a to s ohledem na požadované úroky) má tento nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.