10 C 424/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 34 783 Kč s přísl. <b>I. Žaloba se co do částky ve výši 8 780 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 030 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 1. 2020 do 27. 4. 2020 ve výši 1 213,31 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 44 030 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 4. 2020 do 16. 6. 2020 ve výši 611,53 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 43 030 Kč ve výši 10 % ročně od 17. 6. 2020 do 17. 7. 2020 ve výši 370,54 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 42 030 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 7. 2020 do 18. 8. 2020 ve výši 373,60 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 40 530 Kč ve výši 10 % ročně od 19. 8. 2020 do 21. 12. 2020 ve výši 1 407,29 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 39 030 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 12. 2020 do 25. 2. 2021 ve výši 715,55 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 37 530 Kč ve výši 10 % ročně od 26. 2. 2021 do 4. 5. 2021 ve výši 708,90 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 530 Kč ve výši 10 % ročně od 5. 5. 2021 do 26. 5. 2021 ve výši 223,24 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 35 530 Kč ve výši 10 % ročně od 27. 5. 2021 do 29. 6. 2021 ve výši 335,56 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 30 980 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 6. 2021 do 30. 7. 2021 ve výši 266,77 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 26 430 Kč ve výši 10 % ročně od 31. 7. 2021 do 30. 9. 2021 ve výši 455,18 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 21 880 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2021 do 1. 11. 2021 ve výši 194,49 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 17 330 Kč ve výši 10 % ročně od 2. 11. 2021 do 9. 12. 2021 ve výši 182,93 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 12 780 Kč ve výši 10 % ročně od 10. 12. 2021 do 31. 1. 2022 ve výši 188,15 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 8 780 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2022 do zaplacení, pohledávku ve výši 26 003 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně, a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 21. 1. 2020 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 37 146,98 Kč od 21. 1. 2020 do 21. 12. 2020 ve výši 25 075,68 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 36 933,14 Kč od 22. 12. 2020 do 25. 2. 2021 ve výši 4 897,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 35 433,14 Kč od 26. 2. 2021 do 4. 5. 2021 ve výši 4 840,92 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 34 433,14 Kč od 5. 5. 2021 do 26. 5. 2021 ve výši 1 521,96 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 33 433,14 Kč od 27. 5. 2021 do 29. 6. 2021 ve výši 2 283,78 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 28 883,14 Kč od 30. 6. 2021 do 30. 7. 2021 ve výši 1 798,93 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 24 333,14 Kč od 31. 7. 2021 do 30. 9. 2021 ve výši 3 031,18 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 19 783,14 Kč od 1. 10. 2021 do 1. 11. 2021 ve výši 1 271,68 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 15 233,14 Kč od 2. 11. 2021 do 9. 12. 2021 ve výši 1 162,80 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 10 683,14 Kč od 10. 12. 2021 do 31. 1. 2022 ve výši 1 137,38 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,55 % ročně z částky 6 683,14 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 1. 2020 dosáhne částky 129 686 Kč, zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientkou, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaná tuto smlouvu podepsala dne 7. 9. 2018. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 55 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 7. 9. 2018. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 108,07 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4 503 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjnem 2018, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 14 splatné dne 15. 11. 2019. K datu 19. 1. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná zaplatila žalobkyni na danou smlouvu celkem částku 90 389 Kč. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení smluvních pokut a poplatků. Žalovaná tak dluží žalobkyni částku uvedenou ve výroku I. rozsudku, jež tvoří jistina, náhrada nákladů, smluvní pokuty a úroky.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.

3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 7. 9. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 55 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 108,07 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 503 Kč, splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 55 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 7. 9. 2018 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Dále má soud za prokázané, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku ve výši 90 389 Kč, z toho do zesplatnění úvěru zaplatila částku 54 139 Kč a po zesplatnění úvěru uhradila částku 36 250 Kč.

5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 7. 9. 2018 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 108,07 % ročně, když je zcela irelevantní, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení úroku ve výši 75,55 %, tedy byl sjednán úrok 13 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace 1 rok až 5 let v této době. (I kdyby byl smlouvou sjednán úrok ve výši 75,55 % ročně, byl by sjednán úrok více než 9 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době.) Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze [obec] národní banky je prokázáno, že v září 2018, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let 8,20 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaná zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15. 5. 2018 č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020-66.

7. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá:„ Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16 vyplývá:„ Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 55 000 Kč a žalovaná již zaplatila částku 90 389 Kč, soud žalobu zamítnul v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku a s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání a tak byly i další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

9. Žalobkyně namítala, že co se týče požadovaných úroků za poskytnutí úvěru, ve smlouvě byl tento úrok vyjádřen prostřednictvím tzv. efektivní úrokové sazby. Touto žalobou žalobkyně požaduje přiznání úroku v nominální úrokové míře odpovídající efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě, tj. ve výši 75,55 % ročně. Z připojeného vyjádření znalce z oboru ekonomiky Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., MBA ze dne 25. 10. 2018 vyplývá, že pokud je ve smlouvě o úvěru uvedena efektivní úroková míra, lze dopočítat na základě uvedeného vztahu z efektivní úrokové sazby úrokovou sazbu nominální, přičemž z převodní tabulky uvádějící přepočet úrokové sazby z efektivní na nominální vyplývá, že úrok v nominální úrokové míře požadovaný touto žalobou tj. ve výši 75,55 % ročně odpovídá úroku v efektivní úrokové míře sjednanému ve smlouvě, tj. 108,07 % ročně. Dle názoru soudu však je tato námitka zcela lichá, neboť s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005, lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Úroková sazba ve výši 75,55 % ročně by přesto více než 9 x násobně převyšovala obvyklou úrokovou míru.

10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě úspěchu na straně žalované má tato nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady neuplatňovala, ani na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.