10 C 45/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 20 429 Kč s přísl. <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 144 Kč s úrokem z prodlení z částky 144 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 25. 10. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 18 605 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 605 Kč za dobu od 25. 10. 2022 do zaplacení, částku 1 680,70 Kč, úrok ve výši 81,46 % ročně z částky 14 828,85 Kč od 25. 10.2022 do 15. 11. 2022 ve výši 705,10 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 14 828,85 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 10. 2022 dosáhne částky 62 740 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dne 24. 11. 2021, na základě níž byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 81,46 % p. a. splácet ve 12 měsíčních splátkách ve výši 4 357 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2021, to vše dle splátkového kalendáře. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, tj. 2 x 499 Kč. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 3 x 200 Kč. K datu 23. 10. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.

3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o úvěru č. [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 24. 11. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 Smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 81,46 % ročně ve 12 měsíčních splátkách po 4 357 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 35 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 24. 11. 2021 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Žalovaná uhradila toliko dne 13. 1. 2022 částku 3 650 Kč a po zesplatnění zaplatila dne 2. 9. 2022 částku 1 000 Kč. Na úvěr celkem částku ve výši 34 856 Kč. <i>5. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 24. 11. 2021 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 81,46 % ročně, tedy byl sjednán úrok více než 8 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. k listopadu 2021, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 9,83 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné.

7. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67 a dále i v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71 a v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66.

8. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá:„ Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16 vyplývá:„ Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.

9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 35 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná na úvěr uhradila částku 34 856 Kč, výrokem I. tak soud žalobě co do částky 144 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

11. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalované, avšak na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.