10 C 95/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení 24 328,79 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 304,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 304,96 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 12 023,83 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 179,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 919 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 067,04 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 31. 5. 2019 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], Smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši 17 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit s částkou 18 826,08 Kč, tj. celkem ve výši 36 326,08 Kč a to do 30. 9. 2021. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 7 956,79 Kč, úroky a úroky z prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně převedena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.

4. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 31. 5. 2019 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Soud vychází z toho, že smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek, je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 17 500 Kč měl žalovaný primárně uhradit jistinu navýšenou o 18 826,08 Kč, což odpovídá i dle samotného vyčíslení v rámci smlouvy úrokové sazbě 71,28 % a roční procentní sazbě nákladů (RPSN) v rozsahu 99,90 %, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované a tím spíše i s ohledem na sjednanou smluvní pokutu v případě prodlení žalované s úhradou poskytnutého úvěru s příslušenstvím hodnotí jako smlouvu ve vztahu k žalované jako smlouvu výrazně nevýhodnou, smlouvu proto soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Nicméně, jak výše uvedeno, sjednaný úrok přesahoval obvyklou úvěrovou míru několikanásobně.

5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 17 500 Kč a žalovaný již zaplatil částku 5 195,04 Kč, výrokem I. tak soud žalobě co do částky 12 304,96 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2009 sp.zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o zápůjčce, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

7. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 40 %, (40% 60% se rovná – 20%) tedy nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.