11 C 1/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 206,60 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 896,33 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 239,05 Kč od 4. 1. 2020 do zaplacení, z částky 2 075 Kč od 4. 2. 2020 do zaplacení, z částky 2 075 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení a z částky 2 075 Kč od 4. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 9 310,27 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 272,25 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení, z částky 2 759,70 Kč od 4. 1. 2020 do zaplacení, z částky 2 759,70 Kč od 4. 2. 2020 do zaplacení, z částky 2 759,70 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení a z částky 2 759,70 Kč od 4. 4. 2020 do zaplacení na straně jedné a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku na straně druhé se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě poskytla úvěrující žalovanému úvěr ve výši 20 tis. Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 10ti měsíčních splátkách po 2 759,70 Kč, včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 597 Kč. Žalovaný ovšem na své závazky řádně neplnil, proto jej úvěrující vyzvala celkem čtyřmi upomínkami (upomínky ze dne 23. 8. 2019, ze dne 23. 12. 2019, ze dne 17. 1. 2020 a ze dne 2. 2. 2020) ke splnění jeho povinností, přičemž za každou odeslanou upomínku vyúčtovala žalovanému poplatek ve výši 150 Kč. Úvěrující posléze pohledávky z úvěrové smlouvy za žalovaným postoupila [právnická osoba] [anonymizováno], která je posléze postoupila žalobkyni. Žalobkyně se pak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 311,05 Kč, včetně smluvního úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z každé splátky v prodlení, dále vyúčtovaných poplatků za upomínání ve výši 600 Kč a také sjednané smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou závazků ve výši 0,1 % denně kapitalizované za období od 4. 12. 2019 do 9. 10. 2020 ve výši 3 295,55 Kč. Žalovaný podle žalobkyně na své závazky uhradil toliko 14 285,95 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 3 397 Kč (35,51 % ročně) a spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 200 Kč v 10ti měsíčních splátkách po 2 759,70 Kč, splatných k 3. dni v měsíci, a to počínaje dnem 3. 7. 2019, což plyne z předložené úvěrové smlouvy. Ve stejné smlouvy je pak zachycen závazek žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení, podobně jako povinnost žalovaného k úhradě úroku z úvěru po celou dobu, po kterou žalovaný úvěrem čerpané prostředky nevrátí. Čerpání úvěru bylo v řízení prokázáno potvrzením o provedení odchozí úhrady na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě, podle něhož byla převedena částka 20 000 Kč na účet žalovaného dle úvěrové smlouvy, a to dne 3. 6. 2019, kdy z kopie detailu účtu je zřejmé, že šlo o účet žalovaného. Aktivní věcná legitimace žalobkyně pak vyplývá z doložených postupních smluv, včetně jejich příloh, které zachycují pohledávku za žalovaným.

4. Na druhou stranu jakkoliv žalobkyně prokázala vyhotovení upomínek a sjednání poplatku za jejich odeslání ve výši 150 Kč za jednu upomínku, když toto ustanovení tvoří součástí úvěrových podmínek (sazebníku), neprokázala již jejich odeslání žalovanému.

5. Jakkoliv lze mít za prokázané skutečnosti uvedené v době 3. tohoto odůvodnění, po provedení jejich právní kvalifikace soud nemá podanou žalobu zčásti za důvodnou, a to z důvodů dále vyložených. Předloženou smlouvu soud hodnotil jako platně uzavřenou úvěrovou smlouvu ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, když úvěrující se touto smlouvou platně zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách spolu se sjednaným obchodním úrokem. Není tak pochyb o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr a zaplatit přiměřený úrok z tohoto úvěru, stejně jako zákonný úrok z prodlení z částek, s jejichž úhradou se žalovaný do prodlení dostal. Na druhou stranu ujednání o výši úplaty za poskytnutí/čerpání úvěru soud považuje za neakceptovatelné, kdy extrémně vysoký poplatek za poskytnutí úvěru plní dle názoru soudu zcela totožnou funkci jako úrok (ostatně také extrémně vysoký), neboť obojí představuje vyjádření ceny dočasného přenechání peněžních prostředků žalovanému (úrok pravidelně reflektuje kromě přiměřeného zisku i náklady spojené s čerpání úvěru, ať již jde o náklady administrativní, personální či věcné). Při zohlednění obou úhrad za čerpání úvěru (úrok a poplatek) se pak jedná o úrokovou sazbu v extrémní výši 75,93 % ročně. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Občas se objevuje tendence diferencovat mezi bankami a jinými finančními institucemi, nicméně privilegované právní postavení jiných finančních institucí z platné právní úpravy žádným způsobem dovodit nelze, přičemž pravidelný bezmyšlenkovitý odkaz na vyšší rizikovost některých transakcí je prostě jen ničím nepodloženou apriorní spekulací, ostatně navíc vadnou, neboť v sobě nutně implikuje úvahu, že taková instituce vědomě poskytla úvěr rizikovému klientovi se všemi důsledky s tím spojenými. Rizikovému klientovi nemá poskytovat úvěr žádný úvěrující, pokud tak přesto učiní, nemůže se z tohoto důvodu dovolávat výhodnějšího postavení. Scestný je rovněž argument rychlosti poskytování úvěru, neboť veškeré bankovní domy své úvěry (ať již krátkodobé či střednědobé, ani toto nehraje žádnou roli) poskytují ihned, lze je sjednat online přes internetové bankovnictví, čerpat prostřednictvím bankomatu apod., přičemž prostředky jsou vyplaceny okamžitě. Tedy ani tento zdánlivý argument nemá v praxi žádný reálný odraz. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých úvěrů v r. 2019 se u všech poskytovatelů pohybovala poměrně hluboko pod 10 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad [příjmení] vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých neúčelových spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v červnu 2019, kdy byla smlouva uzavřena a úvěr poskytnut, činila 8,14 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 8,14 % o polovinu, tj. na 12,3 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, která peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila, naopak žalobkyně tvrdí a prokazuje, že si žalovaného důsledně prověřila jako zcela nerizikového a solventního klienta (tedy už pouhý podstatný přesah, tedy př. úrokovou sazbu ve výši 12,3 % ročně, by žalobkyně musela již v samotné žaloba důsledně vyargumentovat a též prokázat okolnosti jej odůvodňující, kdy pozdější tvrzení nových skutečností je limitováno procesní koncentrací). Pokud jde o rizikovost transakce s ohledem na osobu žalobkyně, pak zde není tvrzeno vůbec nic (ostatně z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému své volné peněžní prostředky, své letité úspory, u kterého je navýšení úrokové sazby samozřejmě akceptovatelné a odůvodněné). Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 16- 17 % p. a.), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Taková extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba devítinásobkem oproti obvyklé úrokové sazbě (ostatně i ve vztahu k úroku 35,51 % p.a. se jedná o více než čtyřnásobek), tedy takové ujednání je dle názoru nalézacího soudu rozporné s dobrými mravy. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (velmi paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů stále ještě vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním než praxe trestněprávní) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Úvěrující se tak z hlediska výše sjednaného úroku pohybovala za hranicí tzv. lichvářského úroku (dále srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Kritické ujednání o výši úrokové sazby přitom nelze posuzovat prizmatem zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména ustanovení § 1813 občanského zákoníku, neboť v případě úroku jde o ujednání o ceně hlavního předmětu plnění (úvěru), které nadto bylo v tomto případě poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k pasivitě žalovaného nelze uvažovat ani o aplikaci jiných korekčních ustanovení závazkového práva (zejména institut neúměrného zkrácení, popř. lichvy). Nadepsaný soud tak vyhodnotil s ohledem na výše uvedené ustanovení o výši úroku přes 70 % ročně jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku, přičemž tato skutečnost ale nemůže být důvodem neplatnosti celé úvěrové smlouvy právě s ohledem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, neboť důvod neplatnosti tu spočívá toliko v nezákonném (vč. nemravného) určení množstevního rozsahu, tudíž je povinností soudu v souladu se zásadou zachování platnosti smluv (§ 574 občanského zákoníku) rozhodnout o změně rozsahu tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, tedy zásadně tak, aby se žalobkyni dostalo za poskytnutý úvěr obvyklého úroku (srov. ustanovení § 1802 občanského zákoníku) a platnost smlouvy zůstala zachována (srov. též Melzer F., Tégl P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, Praha: Leges, s. 709-710). Pokud pak bývá v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (př. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, rozhodnutí téhož soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.. zn. 21 Cdo 1484/2004) zmiňována možnost výjimečného překročení úrokové míry peněžních ústavů na dvojnásobek, popř. dokonce trojnásobek pak pouze a výlučně pro případy půjček mezi fyzickými osobami, tedy mezi lidmi, kteří často půjčují své jediné úspory, jejichž nevrácení pro ně mívá zásadní, až fatální důsledky.

6. Žalobkyni tedy na základě platně uzavřené úvěrové smlouvy náleží nesplacená část jistiny úvěru a dále žalobkyni náleží úrok z úvěru v obvyklé výši 8,14 % ročně, který měl být hrazen v 10ti ujednaných splátkách, což odpovídá splátce ve výši 2 075 Kč měsíčně. Současně ovšem soud musel zohlednit i částečná plnění žalovaného realizovaná v července a v září 2019 v celkové výší 14 285,95 Kč. To ovšem znamená, že do září 2019 žalovaný uhradil a předplatil 6 splátek (ve výši 2 075 Kč) a do prodlení se dostal teprve s úhradou 7. splátky, která byla splatná dne 3. 1. 2020 a zůstala neuhrazena ve výši 239, 05 Kč. Žalobkyni tudíž náleží neuhrazená část lednové (7.) splátky ve výši 239,05 Kč a dále tři další splátky po 2 075 Kč (8., 9. a 10. splátka) a z těchto v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Dále soud žalobkyni přiznal v souladu s ujednáním stran pohledávku na smluvní pokutu za prodlení žalovaného, která ovšem při kapitalizaci ke dni 9. 10. 2020, jak bylo žalobou požadováno, činí ze shora uvedených dlužných splátek toliko 1 432,28 Kč Celkem tak soud přiznal žalobkyni nároky ve výši 7 896,33 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbylém rozsahu, který odpovídá nedůvodnému požadavku na zaplacení poplatků za upomínky a extrémního úroku (vč. poplatku za úvěr) s příslušenstvím soud žalobu zamítl.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo převážně úspěšnému žalovanému, na jehož straně ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.