11 C 104/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 4 237 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 422 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 717,52 Kč a dále ve výši 8,05 % ročně z částky 2 422 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1 815 Kč spolu s úrokem ve výši 2 661,85 Kč, dále ve výši 20,98 % ročně z částky 3 380,85 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 298,54 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 958,85 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 728 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a poplatku za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 215 Kč zavázal vrátit v 43ti týdenních splátkách po 301 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 8 706 Kč. Předmětnou pohledávku dne 6. 12. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 3 380,85 Kč a dlužných úhrad„ za služby“ ve výši 856,15 Kč, dále úroku ve výši 20,98 % ročně kapitalizovaného za dobu od 26. 3. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 2 661,85 Kč a dále ve výši 20,98 % ročně z dlužné jistiny od 7. 12. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 2. 4. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 1 016,06 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 7. 12. 2019 do zaplacení.

2. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněné nároky zčásti postrádají podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce ve shodě s ustanovením § 2390 občanského zákoníku, na jejichž základě žalovaný čerpal zápůjčku jednak ve výši 8 000 Kč a dále se platně zavázal uhradit zapůjčitelce úrok ve výši 728 Kč za dobu trvání smlouvy a též odměnu za hotovostní inkaso splátek (pravidelně každý týden) zmocněncem zapůjčitelky v bydlišti žalovaného ve výši 2 400 Kč. Jakkoliv jde v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek o poměrně vysokou částku v porovnání s náklady alternativních způsobů postupné úhrady 43ti splátek, nelze pominout, že cena této nadstandardní služby (výjimka ze zásady donosnosti peněžitého dluhu) byla řádně a srozumitelně sjednána. Nelze dále přehlédnout, že jde o cenu plnění, tudíž možnosti ingerence soudu jsou v tomto směru i v rámci spotřebitelských smluv limitované.

3. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na úhradu odměn v části odpovídající odměně za administrativní činnost, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měl žalovaný za tuto„ odměnu“ obdržet. Pokud je sjednána v podstatě jakákoliv platba nad rámec úroku jako ceny peněz, pak současně v rámci ujednání stran musí být též srozumitelně a zřetelně vyloženo, jaké protislužby se straně platící odměnu (úhradu, poplatek apod.) má oproti jejímu zaplacení dostat. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá (naopak to lze v kontextu komerčního dočasného přenechávání peněžních prostředků jinému bezpečně vyloučit), že by měl žalovaný v úmyslu původní věřitelce částku administrativního poplatku darovat, pak jde o ujednání toliko zdánlivé pro jeho neurčitost (§ 553 občanského zákoníku), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. Lze tak pouze uvažovat (při absenci jakýchkoliv tvrzení žalobkyně v tomto směru jde ovšem pouze o spekulaci), že náklady na administrativní činnost nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za poskytnutí peněžních prostředků, ať již půjčkou anebo úvěrem. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť (ostatně ve výši značně přesahující výši tzv. obvyklého úroku) a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o administrativním poplatku pro neurčitost nicotné anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem se stejnými důsledky ujednání nepřiměřeného podle ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, neboť by šlo o ujednání o ceně, které nebylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru, když předstírá úrokovou sazbu 20,98 % ročně, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou o cca 150 % vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Soud tedy žalobu v požadavku na odměnu za administrativní činnost neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalovaného proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku. Totéž pak obdobně platí také pro„ poplatek za zařazení do pojišťovacího programu“ ve výši 215 Kč, kdy opět není zřejmé, jaké protislužby se má žalovanému za jím uhrazený poplatek vlastně reálně dostat. Smlouva sice v této souvislosti odkazuje na další listinu (příloha č. 3 rámcové pojistné smlouvy) nicméně žádná taková listina nebyla navržena k důkazu, tudíž nelze vůbec provést relevantní posouzení, o jakou službu se mělo jednat. Soud tedy z vyloženého důvodu žalobu v požadavku na zaplacení„ poplatku za životní pojištění“ neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalovaného proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

4. Důvodným dále soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok je v rozporu s ustanovením čl. 1 smluvních podmínek, podle něhož nemá být jistina v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy vůbec úročena. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou přímo v bodě 2.1 písm. b) smlouvy tedy soud žalobu nepovažoval za důvodnou. Žalobu nelze mít dále za důvodnou ani v té části kapitalizovaného úroku z prodlení, v níž byl vypočten v nesprávně vyšší částce (z nedůvodné výše jistiny).

5. Lze tedy k výše uvedenému shrnout, že důvodnými soud neshledal nároky odpovídající administrativnímu poplatku,„ poplatku za životní pojištění“, úroku uplatněného nad rámec jeho výše ujednané přímo v čl. 2 písm. b) smlouvy a dále nesprávně vypočtené výše kapitalizovaného úroku z prodlení, čemuž odpovídá rozsah zamítnutí žaloby (výrok II. rozsudku). To pak znamená, že žalovaný čerpal 8 000 Kč a zavázal se uhradit na úroku a odměně za inkaso částku 3 128 Kč, přičemž z jeho strany bylo dle žaloby uhrazeno 8 706 Kč, a to přednostně na posléze uvedené poplatky (čl. 2 smluvních podmínek), které tak byly uhrazeny zcela a dále zbývá částka 5 578 Kč využitelná na úhradu jistiny. Na poplatcích tak („ dlužných úhradách“) žalobkyni nenáleží ničeho, neboť byly zaplaceny, jistina pak náleží toliko ve výši 2 422 Kč, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba z vyložených důvodů zamítnuta (výrok II. rozsudku).

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl převážně úspěšným žalovaný, na jehož straně však soud žádné náklady řízení neshledal, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku.