11 C 108/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 109 380 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 416 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 26. 10. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 72 964,70 Kč spolu s úrokem ve výši 3 203,04 Kč a dále ve výši 14,75 % ročně z částky 67 813,87 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do výše úroku 263 404 Kč, a spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 687,14 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení z částky 80 101 Kč ve výši 14,75 % ročně od 18. 7. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným výrokem I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 48ti měsíčních splátkách ve výši 4 573 Kč, počínaje červnem 2023, a to včetně úroku ve výši 73,95 % ročně. Žalovaný ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na závazky ze smlouvy uhradil pouze 33 584 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek tak žalobkyně žalovanému vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč za prodlení s úhradou deváté a desáté splátky a dále náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč za prodlení u deváté a desáté splátky. Jelikož prodlení žalovaného s úhradou deváté splátky dosáhlo délky 65 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy ke dni , datum, , přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí „nové jistiny“ úvěru ve výši 79 703,92 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalovanému povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady částky 80 101 Kč (sestávající z dlužné „nové“ jistiny 78 703 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých prodlením žalovaného ve výši 400 Kč), dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 27. 4. 2024 do 2. 5. 2025 ve výši 29 279,70 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 73,95 % ročně z částky 67 813,87 Kč od 27. 4. 2024 do 20. 5. 2024 a dále ve výši 14,75 % ročně z částky 67 813,54 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z nové dlužné jistiny od 20. 9. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 73,95 % v 48ti měsíčních splátkách ve výši 4 573 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úroky se počítají v podobě nominální úrokové míry (čl. 2.1.), že úrok i po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, že na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru může žalobkyně požadovat pouze částku ve výši maximálně 263 404,80 Kč (čl. 2.2.), dále že částečné úhrady splátek se započtou nejprve na úhradu dlužného úroku a posléze na jistinu, dále že tyto se započtou na úhradu nejdříve splatných splátek, následně na úhradu nákladů a následně na smluvní pokuty (čl. 4.5.). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrovaného si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 30 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti a s ročním limitem pokut ve výši 2 999 Kč), dále povinnost úvěrovaného k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, pokud prodlení trvalo alespoň 15 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti s tím, že povinnost vzniká jen do zesplatnění), dále automatické zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků, smluvních pokut a náhrad nákladů prodlení, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 65ti dnů, dále přirůstání dosud neuhrazených úroků k nesplacené jistině úvěru (anatocismus) ke dni zesplatnění a konečně vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 6.1.-6.

5. úvěrové smlouvy). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne 15. 5. 2023. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalovanému se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalovaného (předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů SOLUS a NRKI), z něhož vyplynulo, že žalovaný byl hodnocen jako nový klient bez úvěrové historie. Z hodnocení žalovaného se dále podává, že jej žalobkyně vyhodnotila jako úvěruschopného. Žalobkyně pak prokázala i dvě výzvy žalovanému ke splacení jeho závazků ze dne 22. 3. 2024, ze dne 22. 4. 2024 a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z 25. 4. 2024). Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v říjnu 2024.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021 ), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v květnu 2023 činila dle databáze České národní banky 9,77 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení více než sedminásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o více než 600 %, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 15 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Koneckonců z hlediska výše byl sjednán úrok tzv. lichevní, jak je vymezuje judikatura trestních soudů. Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaný byl dále vystaven povinnosti hradit kumulované smluvní sankce vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalovanému jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, ztráta lhůt v podobě zesplatnění). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy, jednak ovšem zejména s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení, tj. od počátku vadná ujednání smlouvy nelze posléze zhojit uplatněním toliko určité části nároků), tudíž soud uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalované plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaný se obohatil o částku 36 416 Kč, jestliže čerpal prostředky ve výši 70 000 Kč, z nichž pouze 33 584 Kč uhradil. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 36 416 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne uplynutí lhůty 15 dní po odeslání předžalobní výzvy žalobkyně. Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout.

5. Na závěr pak nalézací soudu dodává, že mu není známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési „dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To je ovšem případ z jiné oblasti práva a je vhodné pracovat s judikaturou v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytrhovaných záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému náleží náhrada vzniklých nákladů řízení proti převážně neúspěšné žalobkyni. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.