11 C 115/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 23 983,04 Kč s příslušenstvím <b>I. Řízení se v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 873,45 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 126,55 Kč zastavuje.</b> <b>II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 22 109,59 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 775,21 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 109,59 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 8 549,55 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 22 109,59 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení se zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 40 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 38 583 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 9 803 Kč, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 17 780 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 11 000 Kč) zavázala vrátit v 18ti měsíčních splátkách po 4 366 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 22 109,59 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 1 873,45 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně kapitalizovaného za dobu od 11. 5. 2020 do 18. 12. 2020 ve výši 8 549,55 Kč a dále ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od 20. 8. 2021 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 26. 12. 2019 do 18. 12. 2020 ve výši 3 901,76 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 20. 8. 2021 do zaplacení.

2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu v rozsahu požadavku na zaplacení částky 2 000 Kč (započtenou na jistinu a na kapitalizovaný úrok z prodlení), soud proto v rozsahu zpětvzetí řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu zastavil.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní).

4. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované zápůjčku ve výši 40 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 38 583 Kč uhradit v 18ti týdenních splátkách po 4 366 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.

5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši přesahuje 96 % čerpané zápůjčky. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky v takové extrémní výši (ostatně i přímo ve smlouvě specifikovaný úrok ve výši 29 % ročně představuje více než trojnásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase) dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany věřitelky sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že zapůjčitelka je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně na hranici lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování zápůjčky za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalované prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradila již 54 400 Kč, pak žalobkyně nemohla být se svým nárokem úspěšná, neboť je to podle všeho právě žalobkyně (resp. zčásti její předchůdkyně), kdo se na úkor žalované bezdůvodně obohatil. Soud tedy musel žalobu zcela zamítnout.

6. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

7. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.