11 C 12/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 19 229,53 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 427 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 14 802,53 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 8 996 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 98,02 % ročně z částky 13 586,65 Kč od [datum] do [datum] a z částky 13 223,42 Kč od 15. 8.2020 do zaplacení, maximálně však do výše úroku 35 920 Kč, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 18ti měsíčních splátkách ve výši 1 895 Kč, počínaje lednem 2020, a to včetně úroku ve výši 102,7 % ročně. Žalovaný ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na závazky ze smlouvy uhradil pouze 10 573 Kč (z toho 3 000 Kč po zesplatnění úvěru). Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek tak žalobkyně žalovanému vyúčtovala náhradu nákladů vzniklých prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za prodlení delší než 15 dní u třetí splátky. Jelikož prodlení žalovaného s úhradou páté splátky dosáhlo délky 65 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy ke dni [datum], přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí„ nové jistiny“ úvěru ve výši 15 759,42 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalovanému povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady částky 13 423 Kč (sestávající z dlužné„ nové“ jistiny 15 759 Kč, dlužných nákladů vzniklých prodlením žalovaného 200 Kč a dlužného pojistného 464 Kč, na které žalobkyně započetla částečnou úhradu žalovaného ve výši 3 000 Kč) dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 1. 11. 2020 do 21. 1. 2022 ve výši 5 806,53 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 98,02 % ročně z částky jistiny od [datum] do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 23. 7. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 102,7 % v 18ti měsíčních splátkách ve výši 1 895 Kč, splatných ke každému 17. dni v měsíci počínaje lednem 2020, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úroky se počítají v podobě nominální úrokové míry (čl. 2), že úrok i po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, že na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru může žalobkyně požadovat pouze částku ve výši maximálně 35 920,80 Kč (čl. 2), dále že částečné úhrady splátek se započtou nejprve na úhradu dlužného úroku a posléze na jistinu, dále že tyto se započtou na úhradu nejdříve splatných splátek, následně na úhradu nákladů a následně na smluvní pokuty (čl. 4). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrovaného si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 30 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti a s ročním limitem pokut ve výši 2 999 Kč), dále povinnost úvěrované k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, pokud prodlení trvalo alespoň 15 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti s tím, že povinnost vzniká jen do zesplatnění), dále automatické zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků, smluvních pokut a náhrad nákladů prodlení, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 65ti dnů, dále přirůstání dosud neuhrazených úroků k nesplacené jistině úvěru (anatocismus) ke dni zesplatnění a konečně vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 6 [číslo]. úvěrové smlouvy). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne 28. 11. 2019. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalovanému se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalovaného (předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů [příjmení] a [anonymizováno]), z něhož vyplynulo, že žalovaný byl hodnocen jako nový klient. Z hodnocení žalovaného se podává jeho obecná úvěruschopnost, jak patrno z doloženého hodnocení, podloženého pracovními smlouvami a výplatní páskou. Žalobkyně pak prokázala i výzvu žalovanému ke splacení jeho závazků ze dne 20. 7. 2020 a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z 21. 7. 2020). Za doloženou lze mít i přihlášku k pojištění schopnosti splácet úvěr. Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v září 2021.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2019 činila dle databáze České národní banky 8,4 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení více než dvanáctinásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o více než tisíc procent, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 12 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaný byl dále vystaven povinnosti hradit citelné smluvní pokuty vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalovanému jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, paušalizovaná náhrada nákladů). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy a že s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení), tudíž soud uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalované plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaný se obohatila o částku 4 427 Kč, jestliže čerpal prostředky ve výši 15 000 Kč, z nichž již 10 573 Kč uhradil. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 4 427 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od data žalobního požadavku (následujícího po výzvě žalobkyně). Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno je třeba dle názoru nalézacího soudu přičinit několik poznámek. Především není nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To se ovšem už pohybujeme v jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.