11 C 122/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Česká republika - Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o určení vlastnictví

I. Určuje se, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 329/9 v katastrálním území , adresa, .

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 47 147 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení vlastnického práva k pozemku uvedenému ve výroku I. tohoto rozsudku (v podobě vymezené rozdělovacím geometrickým plánem , jméno FO, , adresa, , který dotčený pozemek rozdělil do tří části na pozemky parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, ) s tím, že již od 1. 9. 1992 je vlastnicí přilehlého pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je budova bez č. p., a dále pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je rovněž budova bez č. p., oba v katastrálním území , adresa, , které nabyla v privatizaci již jako oplocené, přičemž v rámci zaploceného areálu provozu pekárny od té doby nerušeně užívá též sporný pozemek parc. č. , Anonymizováno, , který byl oddělen od původního pozemku parc. č. , Anonymizováno, v rámci soudního smíru schváleného mezi žalovanou a , Anonymizováno, , adresa, v řízení vedeném u nadepsaného soudu pod sp. zn. 20 C 160/2013. Sporný pozemek parc. č. , Anonymizováno, přitom žalobkyně již od r. 1992 nepřetržitě drží a užívá, zajišťuje jeho úklid a průběžnou údržbu, včetně údržby oplocení, v rámci provozu skladu , Anonymizováno, v oploceném areálu. Žalobkyně dále poukazovala na skutečnost, že areál provozu byl zaplocen (tj. včetně sporného pozemku) již od 70. let minulého století, oplocení je rovněž výslovně uvedeno v privatizačním projektu a výměra sporného pozemku představuje 44,5 % výměry pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Navíc žalobkyně zdůraznila, že žalovaná o pozemek nikdy v minulosti neprojevila zájem, neudržovala jej, k pozemku navíc neměla přístup a ani o něj nikdy nepožádala.

2. Žalovaná v řízení namítala, že původní pozemek parc. č. , Anonymizováno, , z něhož posléze sporný pozemek v rámci smíru s městem , adresa, vznikl, byl v r. 1992 z prodeje v privatizaci prokazatelně vyloučen a žalobkyně si tak musela být vědoma toho, že pozemek nikdy nenabyla a nebyla oprávněna jej užívat. Držba žalobkyně tak byla podle žalované nepoctivá již na základě této skutečnosti zřejmé z privatizačního projektu. Ze zmínky o oplocení v privatizačním projektu nelze dle žalované usuzovat na převzetí celého oploceného pozemku.

3. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že sporný pozemek užívá žalobkyně v zaploceném areálu v rámci provozu skladu , Anonymizováno, , že žalovaná přinejmenším od r. 1992 ve vztahu k předmětnému pozemku vlastnické právo v žádné z jeho složek fakticky nevykonávala (neužívala jej) a prakticky až do r. 2023 nikdy vůči žalobkyni neprezentovala jakýkoliv zájem ujmout se výkonu práv vlastníka.

4. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. , Anonymizováno, a parc. č. st. , Anonymizováno, , jejichž součástí jsou budovy bez č. p., a žalovaná je zapsána jako výlučná vlastnice sporného pozemku, který vznikl v r. 2015 oddělením z původního pozemku parc. č. , Anonymizováno, na základě oddělovacího geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, vypracovaného , tituly před jménem, , jméno FO, , jak vyplynulo z usnesení nadepsaného soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 20 C 160/2013-79, jehož součástí byl citovaný geometrický plán. Uvedené skutečnosti byly koneckonců v řízení nesporné. Z uvedeného geometrického plánu je pak dále zřejmé, že sporný pozemek úzce přiléhá ke stavbám budov ve vlastnictví žalobce, přičemž plocha stavebních pozemků pod budovami ve vlastnictví žalobkyně je tvořena nejen samotnou zastavěnou plochou, nýbrž i nezastavěnými manipulačními plochami (tj. jde o součást pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, v rozsahu, v němž není zastavěn budovou). Z relevantních částí privatizačního projektu a kupní smlouvy ze dne 19. 8. 1992 je zřejmé tolik, že žalobkyně nabyla v r. 1992 na základě veřejné dražby vlastnictví k privatizované jednotce skladu surovin na , Anonymizováno, , jméno FO, v , Anonymizováno, , jak je umístěn na stavebních pozemcích parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2, resp. , Anonymizováno, m2, zatímco pozemek parc. č. , Anonymizováno, (sic!) o výměře , Anonymizováno, m2 bude převeden do majetku města , adresa, . V rámci relevantní pasáže privatizačního projektu předmětného dřevěného skladu je zmíněna historie přechodu předmětu privatizace do vlastnictví státu, kdy zápis je uzavřen heslovitou poznámkou o tom, že oplocení skladu bylo zřízeno v rámci investiční výstavby v r. 1979, což koneckonců nepřímo vyplývá též ze zápisu z komisionálního řízení ze dne 3. 6. 1976. Teprve výzvou ze dne 15. 3. 2023 žalovaná poprvé vůči žalobkyni prezentovala zájem vykonávat své vlastnické právo a žalobkyně se tak poprvé od r. 1992 dozvěděla, že právo k pozemku, který doposud výlučně užívala v rámci svého zaploceného areálu, nárokuje jiná osoba, jak plyne z obsahu uvedené výzvy. Nadto pak z ohlášení příslušnosti hospodařit ze dne 31. 3. 2015 je zřejmé, že žalovaná teprve v r. 2015 přistoupila ke zjednání knihovního pořádku a ohlásila svou příslušnost hospodařit s majetkem (tj. se sporným pozemkem), se kterým do té doby žádná jiná organizační složka státu nehospodařila. K tomu přitom došlo očividně teprve v návaznosti na řízení vedené před nadepsaným soudem sp. zn. 20 C 160/2013, v němž se město , adresa, domáhalo ve vztahu k žalované určení svého vlastnictví k pozemku parc. č. , Anonymizováno, , z něhož sporný pozemek v této souvislosti posléze vznikl, jak vyplývá ze žaloby v uvedené věci. Je zcela evidentní, že až do r. 2013 ani město , adresa, , ani žalovaná neměli tušení tom, že by jim mohl pozemek parc. č. , Anonymizováno, (resp. jeho sporná část) vůbec náležet. Takové povědomí žalovaná zjevně nabyla teprve na základě posléze provedených šetření, ani tak však své vlastnické právo nevykonávala a jeho výkonu se po žalobkyni nedomáhala až do r. 2023, jak plyne z výše uvedeného. Z účastnického výslechu jednatele žalobkyně je přitom zřejmé, že žalobkyně předmětný pozemek nerušeně užívala od doby privatizace až doposud v rámci provozu zaploceného areálu skladu , Anonymizováno, , kdy během tohoto užívání prováděla pravidelnou údržbu, opravy a obhospodařování jak sporného pozemku, tak oplocení okolo areálu. Současné umístění oplocení je umístěno na hranicích sporného pozemku, jak patrno i z doložené fotodokumentace. Navíc ve vjezdové části areálu je na sporném pozemku umístěna nákladová rampa, jak rovněž potvrdil vyslýchaný jednatel žalobkyně. Dlužno ovšem dodat, že skutkové okolnosti žalovaná v řízení nijak nezpochybňovala.

5. Domáhá-li se žalobkyně určení vlastnického práva k pozemku, jehož vlastníkem je v katastru nemovitostí evidován někdo jiný, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. K řádnému vydržení vlastnického práva k nemovité věci se vyžaduje nepřerušená držba trvající deset let (§ 1091 odst. 2 občanského zákoníku). V dané věci nemá soud jakýchkoliv pochyb, že žalobkyně držela a jako vlastník nerušeně užívala sporný pozemek po dobu více než třiceti let, aniž by k tomuto žalovaná vznesla jakékoliv výhrady nebo se domáhala výkonu svých vlastnických práv. Pokud žalobkyně v privatizaci nabývala oplocený areál skladu, mohla se důvodně domnívat, že jej nabyla právě v hranicích faktických značených v terénu oplocením, což je jeden z případů typického značení mezí pozemků. Lze v oboru práv k nemovitostem obhajitelně konstruovat skutkovou domněnku, že hranice fakticky značené v terénu odpovídají relevantnímu právnímu stavu (v minulosti dokonce žádným jiným způsobem hranice práv vymezovat ani nešlo, přesné vymezení přináší teprve moderní technologie), pokud nejsou vztahy poměry mezi sousedními pozemky v relevantní době zpochybněny. Žalobkyně v rámci privatizace nenabývala své pozemky pouze v tom rozsahu, jak byly zastavěny budovami, nýbrž včetně rozsáhlé manipulační plochy přiléhající k budovám. Právní úprava přitom nepředpokládá, že by žalobkyně při nabytí měla povinnost provádět nějaká zaměření skutečného průběhu vlastnických hranic ve vazbě na zákresy v katastrální mapě, tím spíše když nabývala od žalované. Sama žalovaná přitom dominantní část doby držby žalobkyně ani netušila, že by měla v daném prostoru vůbec nějaké pozemky vlastnit, neboť nezajistila knihovní pořádek, ač tak učinit měla a mohla. Takový stav je přitom krajně nežádoucí a právní úpravy mu čelí mj. právě prostřednictvím institutu vydržení (s vlastnictvím každé nemovitosti pojí se zejména celá řada povinností). Především je ovšem nutno zdůraznit, že žalovaná netvrdila, ani neprokazovala, že by žalobkyně nabývala držbu v nepoctivém úmyslu, neboť skutečnosti namítané žalovanou nepoctivý úmysl nezakládají (skutečnost, že nějaká věc není předmětem nabývacího právního jednání je naopak imanentním předpokladem mimořádného vydržení). Dlužno dodat, že jakkoliv je odkaz na existenci oplocení privatizovaného areálu skladu potravin významově nejasný (a každá ze stran jej z povahy věci vykládá ve svůj prospěch), přece jen není iracionální úvahou, že z něj průměrný nabyvatel může dovozovat, že nabývá-li areál nějakého provozu, pak jej logicky nabývá v rozsahu oplocení a že právě tímto oplocením jsou pozemky areálu odděleny od pozemků mimo areál, které předmětem převodu nejsou. Parametry privatizačního projektu přitom nepochybně formulovala žalovaná a pochybnosti by tak měly jít k její tíži. Pokud žalovaná neměla záměr převést části pozemku parc. č. 329/2, které byly zaploceny uvnitř areálu převáděného závodu, měla a mohla to vyjádřit způsobem neponechávajícím prostor k pochybnostem. Soud tak dospěl k závěru, že vlastníkem celého sporného pozemku uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku se v důsledku mimořádného vydržení stala uplynutím zákonem vyžadované doby žalobkyně. Nebylo přitom žádného důvodu realizovat v žalobě navržené dělení předmětného pozemku na tři menší, neboť by to naopak odporovalo zásadě slučování pozemků v jediném vlastnickém a užívacím režimu. Z hlediska věcného jde přitom o totožný výrok (výrok I. tohoto rozsudku).

6. Výrok II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož úspěšné žalobkyni náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které jí vznikly, proti neúspěšné žalované. Náklady řízení na straně žalobkyně přitom sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, dále odměny zástupce žalobkyně za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, dvě vyjádření žalobkyně, účast na jednání soudu) v celkové výši 28 100 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (hodnota předmětu řízení nebyla známa a není důvody ji pouze pro účely nákladového výroku zjišťovat), paušální náhrady hotových výdajů za pět úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 2 250 Kč, náhrady cestovného na trase , adresa, a zpět k jednání soudu ve výši 2 982 Kč (při počtu ujetých 370 km, kombinované spotřebě 6,3 l benzinu/100 km a amortizaci dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.), náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání v rozsahu 10 půlhodin ve výši 1 500 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady DPH ve výši 4 715 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Plnění povinnosti uhradit náklady řízení v celkové výši 47 147 Kč pak bylo žalované v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně.

7. Soud naopak v rámci požadavku žalobkyně na náhradu nákladů řízení nezohlednil následující výdaje. Složená záloha na svědka nebyla čerpána, vrací se soudem bez dalšího a nejde tak o náklad řízení, který by měl být uložen žalované k náhradě. Náklad na zpracování geometrického plánu byl vynaložen z vlastního rozhodnutí žalobkyně, pro řízení nebyl geometrický plán nijak využitelný, tudíž náklad nelze přičítat k tíži žalované, která naopak nadbytečnost dělení sporného pozemku namítala. Nešlo tedy o náklad účelně vynaložený (pokud by se v průběhu řízení ukázala potřeba vypracování geometrického plánu, mohlo být na takovou potřebu reagováno v průběhu řízení). Konečně pak soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady na nocleh v hotelu v Chebu odůvodněné „obecně známou dopravní komplikací v Praze“, kdy soudu nebylo zřejmé, co si pod takovým termínem představit (zásadně se neodstraňují nedostatky vyúčtování nákladů a vychází se z předpokladu, že advokát musí být jako profesionál ve svém oboru, schopen specifikovat a doložit své náklady v jediném podání bez dodatečných výzev a poučení soudu). Je možné, že měla žalující strana na mysli nějakou konkrétní „dopravní komplikaci v Praze“, pak ji lze ale sotva označit za obecně známou, neboť nadepsanému soudu jednotlivá dopravní omezení v jiných městech jednoduše známa nejsou a není ani úkolem soudu taková omezení sledovat. Pokud snad mělo jít o nějakou obecně komplikovanou dopravní situaci v Praze (vzhledem k velikosti města, tj. implikující úvahu, že každému advokátovi se sídlem v Praze předvolanému k jednání soudu v Chebu v dopoledních hodinách by měla náležet za ubytování v Chebu), pak k tomu lze uvést tolik, že jde pouze o otázku relativního posouzení a otázku dostatečného časového předstihu na cestu k jednání, neboť dopravní situace bývá mnohdy komplikovaná i v jiných větších městech, ale často i mimo ně na nějakých specifických úsecích komunikací. Každopádně advokátní zastoupení stran realizované z Prahy je ve věcech řešených před nadepsaným soudem naprosto běžnou záležitostí (dokonce snad převládající oproti zastoupení advokáty se sídlem „mimo Prahu“), přesto se nadepsaný soud v praxi nesetkal s tím, že by kterýkoliv z takových advokátu avizoval jakékoliv nesnáze a překážky v účasti na jednání konaném i ve výrazně dřívějších hodinách (v řešené věci bylo jednání nařízeno na 10.45 hod.), ačkoliv předtím absolvoval cestu z Prahy (v praxi nadepsaného soudu byly zcela výjimečně řešeny případy nákladů na ubytování v případě účastníků a advokátů cestujících z oblastí severní a střední Moravy, zejména z odlehlejších míst mimo hlavní trasy).