11 C 130/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 34 263,08 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 16 263,08 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 11 641 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 95,89 % ročně z částky 23 840,59 Kč od 22. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do výše úroku 113 299 Kč, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 24 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve 48ti měsíčních splátkách ve výši 1 967 Kč, počínaje březnem 2020, a to včetně úroku ve výši 95,89 % ročně. Žalovaná ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradila, když na závazky ze smlouvy uhradila pouze 6 000 Kč (2 000 Kč dne 14. 4. 2020, 2 000 Kč dne 27. 4. 2020 a 2 000 Kč dne 14. 5. 2020). Z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek tak žalobkyně žalované vyúčtovala náhradu nákladů vzniklých prodlením žalované ve výši 200 Kč za prodlení delší než 15 dní u prvé splátky. Jelikož prodlení žalované s úhradou prvé splátky dosáhlo délky 65 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalované z úvěrové smlouvy ke dni [datum], přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí„ nové jistiny“ úvěru ve výši 29 441,82 Kč. Z důvodu prodlení žalované s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalované povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady části dlužné (nové) jistiny úvěru ve výši 29 441 Kč, dlužných nákladů vzniklých prodlením žalované ve výši 200 Kč, dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 1. 11. 2020 do 6. 4. 2021 ve výši 4 622,08 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 95,89 % ročně z částky 23 840,59 Kč od 22. 8. 2020 do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a z dlužných nákladů vzniklých prodlením od 1. 11. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 24 000 Kč a žalovaná se jej zavázala uhradit spolu s úrokem ve výši 95,89 % v 48ti měsíčních splátkách ve výši 1 967 Kč, splatných ke každému 16. dni v měsíci počínaje březnem 2020, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úroky se počítají v podobě nominální úrokové míry (čl. 2), že úrok i po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, že na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru může žalobkyně požadovat pouze částku ve výši maximálně 120 % tzv. celkové částky, tj. max. 113 299,20 Kč (čl. 2), dále že částečné úhrady splátek se započtou nejprve na úhradu dlužného úroku a posléze na jistinu, dále že tyto se započtou na úhradu nejdříve splatných splátek, následně na úhradu nákladů a následně na smluvní pokuty (čl. 4). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrovaného si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 30 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti a s ročním limitem pokut ve výši 2 999 Kč), dále povinnost úvěrované k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, pokud prodlení trvalo alespoň 15 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti s tím, že povinnost vzniká jen do zesplatnění), dále automatické zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků, smluvních pokut a náhrad nákladů prodlení, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 65ti dnů, dále přirůstání dosud neuhrazených úroků k nesplacené jistině úvěru (anatocismus) ke dni zesplatnění a konečně vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 6 [číslo]. úvěrové smlouvy). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne [datum]. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalované se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalované (předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů [příjmení] a [anonymizováno]), z něhož vyplynulo, že žalovaná byla hodnocena jako klient s vyšším rizikem nesplácení, kdy je výše úvěru limitována či zcela zamítána. Z hodnocení žalované dále vyplynulo, že celý její příjem plyne pouze z veřejné podpory ve výši 10 000 Kč (tj. 300 Kč/den pro dvě osoby), ze které si platí bydlení a zajišťuje základní životní potřeby své a jednoho nezaopatřeného dítěte, nicméně žalobkyní byla vyhodnocena jako úvěruschopná. Podobné údaje vyplynuly z doložených potvrzení Úřadu práce ČR a kopie rodného listu. Žalobkyně pak prokázala i opakované výzvy žalované ke splacení jeho závazků (výzvy ze dne 17. 7. 2020 a 17. 8. 2020) a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z 20. 8. 2020). Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v březnu 2020.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2020 činila dle databáze České národní banky 8,08 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení více než jedenáctinásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o více než tisíc procent, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 12 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaná byla dále vystavena povinnosti hradit citelné smluvní pokuty vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalované jako spotřebitelce povinnosti, které jí ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, paušalizovaná náhrada nákladů). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy a že s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je naprosto očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení), tudíž soud uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalované plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaná obohatila (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaná se obohatila o částku 18 000 Kč, jestliže čerpala prostředky ve výši 24 000 Kč, z nichž již 6 000 Kč uhradila. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 18 000 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od data žalobního požadavku (následujícího po výzvě žalobkyně). Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno je třeba dle názoru nalézacího soudu přičinit několik poznámek. Především není nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To se ovšem už pohybujeme v jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. Dále dlužno doplnit, jakkoliv to doposud nebylo příznivě reflektováno v judikatuře odvolacího soudu, dalším problémem řady předložených smluv žalobkyně (vč. právě posuzované) je naprosto nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované, které je úvěr poskytován navzdory negativním poznatkům o schopnosti splácet (jakýkoliv, natož předražený) úvěr. Pokud je totiž přehlížen fakt, že úvěr je poskytnut osobě zcela odkázané na dávky z veřejných zdrojů (žádné jiné příjmy žalovaná neměla), pak se tím současně přehlíží i skutečnost, že žalovaná žádné reálné příjmy, ze kterých by mohla úvěr splácet, nemá a celý úvěr včetně bezprecedentně vysoké odměny úvěrující bude uhrazován z veřejných prostředků odvedených daňovými poplatníky. Tím je ovšem zcela popírán samotný smysl existence celého zákona o spotřebitelském úvěru. Transpozice evropské úpravy do ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pokud je založena na relativní neplatnosti, je transpozicí vadnou. Každopádně ustanovení snese i eurokonformní výklad, neboť z jeho textu vůbec neplyne, že by byl vyloučen přezkum ex offo (vedle přezkumu námitkového). Je-li normou připuštěn postup A, ještě to bez dalšího neznamená, že je vyloučen postup B, naopak k závěru o připuštění či vyloučení postupu B nutno provést standardní výklad, právě včetně eurokonformního, zvláště jde-li o normu, která byla do českého právního řádu zavedena pouze a právě v důsledku požadavků evropského zákonodárce. Každopádně pokud je takové ustanovení aplikováno, pak se jím nově (pro futuro) zakládá doba plnění, takže uvažovat o nějakém prodlení za dobu před rozhodnutím soudu.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.