11 C 137/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 10 768,56 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 568,56 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 1 468,56 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 200 Kč se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne [datum] jí dodávala elektřinu do sjednaného odběrného místa na adrese [adresa žalované]. Za realizaci dodávek elektřiny v období od 7. 8. 2019 do 25. 3. 2020 vyúčtovala žalobkyně žalované cenu dodané elektřiny fakturou [variabilní symbol] se splatností dne 27. 4. 2020 ve výši 1 468,56 Kč. Z důvodu prodlení s úhradou uvedené faktury pak žalobkyně žalované vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 100 Kč vyúčtovanou dne 12. 5. 2020. Ze stejného důvodu, tedy z důvodu opakovaného porušení platebních povinností žalované vyúčtovala žalobkyně žalované smluvní pokutu ve výši 400 Kč za každý zbývající měsíc trvání smlouvy uzavřené od srpna 2019 na dobu určitou 30 měsíců s automatickou prolongací, přičemž žalobkyně ukončila plnění dodávek dle uvedené smlouvy již v březnu 2020 a uplatnila po žalované smluvní pokutu za období března 2020 a února 2022 ve výši 9 200 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně dodávala žalované elektřinu do místa spotřeby na adrese [adresa žalované], které byla předložena k důkazu. Jak plyne z obsahu této smlouvy, byla uzavřena dne [datum] na dobu určitou 30 měsíců s automatickou prolongací bez možnosti předčasné výpovědi. Úhradu za dodávku elektřiny ve shora uvedeném fakturačním období pak žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou [variabilní symbol], jak plyne z jejího obsahu. V rámci vyúčtování ze dne 12. 5. 2020 pak žalobkyně uplatnila úhradu smluvní pokuty za prodlení s úhradou uvedené faktury ve výši 100 Kč, kdy ve smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny strany sjednaly závazek žalované k úhradě smluvní pokuty za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou přesahující 10 dní. Dne 21. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalované záměr přistoupit k přerušení dodávky elektřiny, pokud nedojde k úhradě dvou dlužných záloh do 7 dní od vystavení oznámení. Vyúčtováním smluvní pokuty ze dne 25. 3. 2020 pak žalobkyně po žalované uplatnila„ úhradu smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy“ pro období 23 započatých penalizovaných měsíců ve výši 9 200 Kč. Ze srovnání doložených ceníků služeb v kategorii domácnost pro produktovou řadu [anonymizováno] a pro produktovou řadu [anonymizováno] je zřejmé, že cena elektřiny při volbě řady [anonymizováno] je ve vysokém tarifu v průměru o 5 Kč MWh dražší a v nízkém tarifu dokonce v průměru o 16 Kč/1MWh dražší, stejně tak je dražby ve všech srovnávaných obdobích stálý měsíční plat.

4. S ohledem na ustálenou judikaturu odvolacího soudu, která pravidelně přiznává žalobkyni privilegované postavení oproti jiným dodavatelům zboží a služeb, u nichž se jinak vždy vyžaduje nepochybné prokázání sjednané ceny služby i realizaci dodávky, tj. uskutečnění plnění, soud shledal žalobu důvodnou v rozsahu uplatněných nároků na zaplacení ceny dodaných energií (vč. souvisejících regulovaných služeb) a smluvní pokuty za prodlení s úhradou platebních povinností. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně dostatečným způsobem prokázala dodávky elektřiny na základě platně uzavřené smlouvy ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, v rozhodném znění, se žalovanou, stejně jako závazek k plnění měsíčních záloh a ujednání o smluvní pokutě pro případ jejich neplnění, tudíž bylo na žalované, aby v řízení tvrdila a prokázala úhradu ceny za dodanou energii, případně jiné skutečnosti vyvracející uplatněné nároky, žalovaná však zůstala v řízení nečinná, soud tedy přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení. Ode dne následujícího po datu splatnosti doručené faktury se žalovaná dostala do prodlení s plněním svých povinností, má tedy žalobkyně též právo na úrok z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

5. Naopak soud žalobu neshledal důvodnou v nároku na zaplacení smluvní pokuty z důvodu opakovaného neplnění platebních povinností už proto, že žádnou takovou smluvní pokutu žalobkyně vůči žalované nikdy nevyúčtovala, tudíž by ani nebylo možno uvažovat o její splatnosti a žaloba by byla předčasná. Vyúčtování smluvní pokuty [variabilní symbol], kterého se žaloba v této souvislosti dovolává, totiž uplatňuje smluvní pokutu za předčasné ukončení smlouvy, což rozhodně není stejný skutek jako opakované neplnění platebních povinností.

6. Nadto je ovšem třeba uvést, že klíčová pasáž„ ostatních ujednání“ předmětné smlouvy nemůže dle názoru nárok na smluvní pokutu založit. Z hlediska skutkového lze zrekapitulovat, že v červenci 2019 uzavřela žalobkyně se žalovanou dlouhodobou smlouvu na dva a půl roku s automatickou prolongací, pokud sama žalovaná v určeném předstihu před uplynutím doby trvání nebude činit aktivní kroky k jejímu ukončení. Už tento z hlediska spotřebitele náročnější proces ukončení smlouvy je dle názoru soudu přinejmenším hraniční, neboť takový režim ukončování smlouvy na dobu určitou z ní fakticky činí smlouvu na dobu neurčitou, kterou lze vypovědět jen po uplynutí stanovených dlouhodobých intervalů a ještě za ztížených podmínek. To vše v situaci, kdy smluvní ujednání právě na plynutí této doby činí přímo závislou výši„ smluvní pokuty“ a kdy sama žalobkyně ukončila plnění podle uvedené smlouvy po sedmi měsících. Uplatněnou smluvní pokutu ovšem žalobkyně naproti tomu odvozuje z několika dalších let předpokládaného, nicméně nerealizovaného trvání smlouvy. Soud nemá pochybností o tom, že uzavřenou smlouvu nutno podřadit pod smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku), na kterou zákonodárce klade mimořádně přísné požadavky, neboť nebyl v otázce povahy smlouvy tvrzen, ani prokazován opak. Jde bezpochyby i o smlouvu adhézní (§ 1798 občanského zákoníku), na jejíž obsah neměla žalovaná vůbec žádný vliv, a pokud chtěla realizovat své základní životní potřeby závislé na dodávkách energií lidsky důstojným způsobem, neměla jinou možnost, než jakékoliv podmínky předložené smlouvy akceptovat anebo zvolit jiného z několika málo prodejců energií (v konkrétní lokalitě) s vyhlídkou často dosti podobných cenových a smluvních podmínek. Právě na tuto stísňující situaci (hovořit na tomto místě o smluvní autonomii by bylo zjevně pokrytecké) reaguje zákon úpravou spotřebitelských smluv, která představuje nejtypičtější příklad prolomení zásady autonomie vůle v českém právu. Nalézacímu soudu není známo, že by se otázkou těchto konkrétních smluvních pokut ve spotřebitelských smlouvách ve své judikatuře zabýval Nejvyšší soud ČR (řešena je pouze otázka smluv mezi podnikateli). Judikatura nižších soudů pak není jednotná, čímž nutnost jejího řešení nabývá na naléhavosti. Z judikatury Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího se podává závěr ve prospěch přípustnosti i nepřípustnosti těchto ujednání. V rozsudku ze dne 10. 10. 2019, č. j. 13 Co 303/2019-104, shledal odvolací soud dané ujednání o smluvní pokutě neplatným s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, nicméně s těmito závěry se rozchází relevantní odborná literatura (př. Šilhán J.: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015, s. 401 a násl.). Naopak v rozsudku ze dne 30. 3. 2020, č. j. 15 Co 34/2020-63, bylo ujednání shledáno bezvadným, když soud vyšel ze závěru, že dané ujednání o smluvní pokutě nelze považovat za nepřiměřené, jestliže„ závazek žalovaného odebírat plyn po sjednanou dobu a platit za něj dohodnutou cenu, který byl utvrzen dohodnutou smluvní pokutou, byl kompenzován výhodou nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou“. Ani z tohoto posléze uvedeného rozhodnutí nelze vycházet, neboť z odůvodnění není vůbec zřejmé, odkud byla tato v řízení nová skutečnost, tedy že v případě smluv s posuzovaným ujednáním o smluvní pokutě se konkrétní komodita dodává za nižší kupní cenu oproti nějakým smlouvám, které ujednání o smluvní pokutě neobsahují, čerpána. Taková skutečnost totiž v nalézacím řízení do okamžiku jeho koncentrace nebyla ani tvrzena (tudíž nemohla být ani předmětem dokazování) a poprvé se objevila teprve v odvolání žalobkyně (samo odůvodnění nezmiňuje doplnění dokazování). Pro civilní sporné řízení ovládané koncentrační zásadou je ovšem obecně relevantní skutkový stav k okamžiku ukončení prvého jednání před nalézacím soudem a k žádným později uvedeným skutečnostem již nelze přihlížet, pokud nejde o úzce vymezené výjimky uvedené v ustanovení § 205a občanského soudního řádu. Je to logické, poněvadž v opačném případě by bylo prvostupňové řízení nadbytečné, nebylo by možno hovořit o řízení dvojinstačním a řízení odvolací by nebylo odvolacím, nýbrž fakticky nalézacím. Žalobkyně sice v nadepsané věci argumentuje v tom smyslu, že žalované v rámci sjednané produktové řady prodávala elektřinu za výhodnějších podmínek oproti běžnému ceníku, nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě a že naopak pro žalovanou nepříznivá smluvní ujednání byla navíc doprovázena ještě vyšší cenou elektrické energie. Pokud dále žalobkyně v této souvislosti argumentovala jakýmisi bonusy, pak jednak šlo o zcela marginální zvýhodnění (300 Kč ročně), jednak jejich plnění bylo závislé na úkonech žalobkyně, jednak právo na bonusy při prodlení zanikalo a zvýhodnění prostřednictvím těchto bonusů lze do značné míry považovat za iluzorní. Lze jen dodat, že ani kompenzace nepřiměřeného ujednání nižšího cenou hlavního plnění (tj. tvrzení, že některé ujednání smlouvy je pro spotřebitele nevýhodné proto, že zboží bylo prodáváno za sníženou cenu) nemusí sama o sobě k závěru o přiměřenosti ujednání postačovat (Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 77 a násl.). Podle názoru nalézacího soudu přitom hodnocené ujednání o smluvní pokutě v testu přiměřenosti neobstojí (k podrobnostem provádění testu přiměřenosti viz př. Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 58 a násl.). Lze předeslat, že nejde o individuálně sjednané ujednání a netýká se hlavního předmětu plnění, ani jeho ceny. Za prvé, z hlediska srovnání s dispozitivními ustanoveními zákona lze konstatovat, že sankci za prodlení s plněním peněžité povinnosti představuje především úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokuta, která naopak v právní praxi bývá zcela typicky využívána k obcházení institutu zákonného úroku z prodlení (již samotný názor o možnosti libovolného a nelimitovaného včlenění ujednání o smluvní pokutě pro spotřebitele do spotřebitelské smlouvy pravidelně implikuje nepochopení celé úpravy přiměřenosti smluvních ujednání). Za druhé, z provedených důkazů není zřejmé, že by byla sama žalobkyně vystavena pro případ porušení jakékoliv své povinnosti vystavena obdobné smluvní pokutě, jejíž výše by navíc byla odvozována ještě od doby několika let plynoucích po zániku smluvního vztahu. Za třetí, povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 400 Kč v případě opakovaného porušení platebních povinností (vč. následného ukončení smlouvy) fakticky dubluje další smluvní pokutu ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení nad 10 dní, která sama o sobě již dubluje úpravu zákonného úroku z prodlení. Z provedeného dokazování se nepodává, že by si sama žalobkyně do své smlouvy včlenila tomu adekvátní ujednání, totiž že za jediné porušení smlouvy bude vystavena třem různým peněžitým sankcím, které by musela uhradit žalované (již touto skutečností je naplněn znak„ významné nerovnováhy“). Za čtvrté, žalobkyně nedostála ani zcela zásadnímu požadavku transparentnosti ujednání, neboť ustanovení o smluvní pokutě je nepřehledným způsobem inkorporováno do rubriky„ Ostatní ujednání“, která je sama o sobě textově nejrozsáhlejší (a již tím samým odrazuje od pozornější četby) a současně názvem zavádějící, neboť pro běžného spotřebitele naznačuje uvození jakýchsi vedlejších a nepodstatných ujednání. Skutečnost je však diametrálně odlišná, neboť pod zastírající rubrikou„ Ostatní ujednání“ je žalovaný podrobován prakticky výhradně jedné sankci (smluvní pokutě) za druhou. Pokud totiž žalobkyně hodlá po žalované požadovat sankce přesahující výši základních povinností (smluvní pokuta je zde více než šestinásobná oproti základní povinnosti uhradit spotřebu energie za téměř osm měsíců), je namístě, aby těmto sankcím v rámci smlouvy vyčlenila srovnatelných prostor a aby ujednání o smluvní pokutě byla takto výslovně označena a umístěna v rámci smlouvy v jejích hlavních a zvýrazněných partiích. Ještě hůře pak vyznívá aplikace měřítka transparentnosti na samotné obsahové vymezení smluvní pokuty, které je zachyceno drobným písmem na několika desítkách řádků textu natolik bizarně formulovaného, že k pochopení jeho základního významu a dosahu vyžaduje několikeré opakování čtení i od osoby s právnickým vzděláním. Ze své letité zkušenosti v každodenním kontaktu s laiky (právě na smlouvy o dodávkách energií musí být kladen zvláštní důraz, neboť tyto je fakticky donucen uzavírat skutečně každý) si soud dovoluje učinit spekulativní závěr, že 90 % laiků nebude schopno vůbec pochopit, jaké povinnosti jim vlastně uvedené ujednání zakládá (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 103 VSPH 84/2011). Naopak skrytí ustanovení o smluvní pokutě do nejdelšího souvislého a téměř nesrozumitelného textu„ ostatních ujednání“, kde může nejsnáze uniknout pozornosti laického spotřebitele (smlouvy o dodávce energií přitom bývají uzavírány v obvyklém ruchu frekventovaných poboček s dalšími zákazníky netrpělivě čekajícími na obsloužení několika málo zaměstnanci žalobkyně) neobstojí ani pohledem principu poctivosti jednání podnikatele vůči spotřebiteli. Za páté, srovnání vyjednávací pozice obou stran je propastné, v případě smluv na dodávku energií představuje pro každého z těch několika málo prodejců energií zákazník zcela zanedbatelnou a zaměnitelnou jednotku, naopak zákazník je na dodavatele energií bytostně odkázán v oblasti uspokojování základních životních potřeb (nejde o koupi nějakých zbytných komodit). Pro úplnost lze doplnit, že také ujednání ztěžující možnost ukončení smluvního vztahu ze strany spotřebitele (zejména právě stanovením automatické prolongace a stanovením sankcí) se považují ve spotřebitelském právu za kritická a vyžadující zvýšenou přezkumnou pozornost (Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 76.). Lze tedy uzavřít, že uvedené ujednání o smluvní pokutě zakládá dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované jako spotřebitelky (§ 1813 občanského zákoníku) a soud k němu tudíž nepřihlížel (§ 1815 občanského zákoníku). Lze jen dodat, že soud neshledává v obecné rovině vadným ani tak samotné sjednání smluvní pokuty (či spíše poplatku) pro případ předčasného ukončení smlouvy, nýbrž za vadný je považován způsob včlenění (inkorporace) a formulace této sankce v rámci smlouvy a samozřejmě také způsob stanovení její výše. Ta má sice zahrnovat dle smlouvy„ též případnou náhradu škody“, nicméně výše takové škody, u které již sama formulace žalobkyně naznačuje, že jí vůbec nemusí ani vzniknout, se jistě neodvíjí od zbývající délky trvání smlouvy (těžko usuzovat, že by v objemech žalobkyní obchodované a nasmlouvané energie vznikal zásadní problém s energií neodebranou samotnou žalovanou, a to ještě navíc po dobu několika následujících let), ale lze ji daleko spíše vyjádřit paušální částkou vyjadřující nějaké typizované náklady spojené s ukončením dodávky (ostatně z praxe soudu se podává, že i tyto náklady se účtují a uplatňují zvlášť). Je na žalobkyni, aby takovou povinnost jasně danou výší v závislosti na srozumitelně podaných předpokladech vyzdvihla na čelním místě smlouvy pod odpovídajícím označením (tedy sankce, pokuty apod.). Jinak řečeno, žalobkyně musí dle zákonné úpravy postupovat vůči žalované natolik férově, že ji při uzavírání smlouvy zcela otevřeně upozorní na všechny sankce, které jí pro případ neplnění hrozí, tak aby si mohla žalovaná s vědomím těchto sankcí uvážit, zda je pro ni takto postupující žalobkyně vůbec zajímavým smluvním partnerem. V podobě, jak byla zachycena v předmětné smlouvě, daleko spíše celý smluvní text vyvolává podezření, že hlavním účelem komplexu daných smluvních ujednání bylo znesnadnit žalované ukončení smluvního vztahu se žalobkyní, který byl sjednán za podmínek výhodných především pro žalobkyni (netřeba podléhat iluzi, že smlouvy tohoto typu jsou uzavírány za podmínek výhodných především pro zákazníka) a dále znemožnit změnu dodavatele energií (srov. též stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013). Nicméně už samotný nedostatek transparentnosti ujednání spotřebitelské smlouvy představuje jeho natolik závažnou vadu, že je lhostejné, zda bylo či nebylo na jiných nějakých místech nějakou výhodou kompenzováno. Pokud se žalobkyně v rámci své argumentace v jiných věcech dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, pak k tomu lze uvést jen tolik, že dané rozhodnutí se spotřebitelské smlouvy netýká a s nadepsanou věcí tak nemá argumentace v něm uvedená nic společného. Podobně nemá zvláštní smysl zabývat se zjednodušenými argumentačními zkratkami těch soudů, které spotřebitelskou právní úpravu jako celek ve své praxi s vědomím absence přezkumu prostě jen ignorují. Soud tedy žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla převážně úspěšnou žalovaná, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.