11 C 179/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph. D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 212 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 533 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 5 000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 679 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 4 212 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 12. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 387 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 1/5 aktuálně dlužné částky, minimálně však ve výši 300 Kč. Současně se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni poplatek za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč, dále úrok z úvěru ve výši 20 % měsíčně za dobu od prvého dne druhého měsíce čerpání do doby vrácení čerpaných prostředků, resp. do zesplatnění úvěru, od kterého byly čerpané prostředky úročeny úrokem 15 % ročně. Dle ujednání stran docházelo k zesplatnění úvěru automaticky v případě trvání prodlení po dobu delší dvou měsíců, přičemž dle žaloby byl žalovaný v prodlení od října 2020. Dále byla žalobkyně oprávněna žalovanému v případě jeho prodlení s úhradou splátek účtovat smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení. Žalovaný přitom na své závazky z úvěrové smlouvy neuhradil ničeho. Žalobkyně tak v řízení po žalovaném uplatnila úhradu jistiny ve výši 9 212 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, kdy částka jistiny odpovídá součtu výše čerpaného úvěru, poplatku za čerpání úvěru, úroků vyúčtovaných za dobu trvání úvěrového vztahu do 10. 1. 2021 ve výši 2 849 Kč a tří dlužných smluvních pokut vyúčtovaných v období října až prosince 2020 v celkové výši 363 Kč, které se rovněž stávaly součástí jistiny.

2. Jakkoliv lze mít za zcela prokázané skutečnosti žalobkyní uplatněné, po provedení jejich právní kvalifikace soud nemá podanou žalobu zčásti za důvodnou, a to z důvodů dále vyložených. Žalobkyní předloženou smlouvu soud hodnotil jako platně uzavřenou úvěrovou smlouvu ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, když žalobkyně jako úvěrující se touto smlouvou platně zavázala poskytovat žalovanému jako úvěrovanému peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách spolu se sjednaným obchodním úrokem. Především je třeba v obecné rovině předeslat, že v rámci uplatněných nároků z úvěrové smlouvy náleží žalobkyni nesplacená jistina úvěru. Za problematické soud nepovažuje ani nároky na smluvní pokuty, neboť se jedná o standardní prostředek utvrzení nároků z úvěrových smluv, včetně spotřebitelských, který nadto plní své další funkce a ve všech těchto funkcích je právem aprobován. V dané věci bylo ujednání o smluvní pokutě obsaženo přímo v úvěrové smlouvě, formulováno jasným a nepochybným způsobem, přičemž z hlediska výše šlo o smluvní pokutu přiměřenou.

3. Za zásadně nepřijatelné ovšem nalézací soud považuje ujednání o úroku ve výši 20 % měsíčně, tedy 240 % ročně, které se zcela extrémním způsobem vymyká i jen řádovým mezím obvyklého úroku. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u revolvingových úvěrů v roce 2020 se u všech poskytovatelů pohybovala okolo 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba revolvingových spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v červnu 2020, kdy byla smlouva uzavřena a úvěr poskytnut, činila 12,03 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 12 % o polovinu, tj. na 18 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 18 % p. a.), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Taková extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba dvacetinásobkem oproti obvyklé úrokové sazbě, tedy takové ujednání je dle názoru nalézacího soudu rozporné s dobrými mravy. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Pokud tedy žalobkyně vtělí do smlouvy úrokovou sazbu 240 % ročně, pak se zcela extrémní způsobem pohybuje ještě za hranicí tzv. lichvářského úroku (dále srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Lhostejnou je skutečnost, že se taková výše úroku uplatňovala pouze do zesplatnění, neboť podstatným je pouze závěr, že pokud žalovaný úvěr čerpal, užíval a splácel, pak cena jeho úvěru činila 240 % ročně. Kritické ujednání o výši úrokové sazby přitom nelze posuzovat prizmatem zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména ustanovení § 1813 občanského zákoníku, neboť v případě úroku jde o ujednání o ceně hlavního předmětu plnění (úvěru), které nadto bylo v tomto případě poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k pasivitě žalovaného nelze uvažovat ani o aplikaci jiných korekčních ustanovení závazkového práva (zejména institut neúměrného zkrácení, popř. lichvy). Nadepsaný soud tak vyhodnotil s ohledem na výše uvedené ustanovení o výši úroku s nominální úrokovou sazbou ve výši 240 % ročně jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku, přičemž tato skutečnost ale nemůže být důvodem neplatnosti celé úvěrové smlouvy právě s ohledem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, neboť důvod neplatnosti tu spočívá toliko v nezákonném (vč. nemravného) určení množstevního rozsahu, tudíž je povinností soudu v souladu se zásadou zachování platnosti smluv (§ 574 občanského zákoníku) rozhodnout o změně rozsahu tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, tedy zásadně tak, aby se žalobkyni dostalo za poskytnutý úvěr obvyklého úroku (srov. ustanovení § 1802 občanského zákoníku) a platnost smlouvy zůstala zachována (srov. též Melzer F., Tégl P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, Praha: Leges, s. 709-710).

4. Za další kritické ujednání smlouvy lze považovat ujednání o„ poplatku za čerpání úvěru“, který žalobkyně žalovanému vyměřila z každé čerpané částky ve výši 20 % jistiny, neboť se jedná o ujednání, které se v jiných úvěrových smlouvách zpravidla nevyskytuje. Dle čl. 5 se jedná na poplatek sloužící k úhradě„ nákladů úvěrující zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválení žádosti a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků, jejich rezervací a vyplacením“. Obdoba takového nákladu se objevovala v ustanovení § 499 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nicméně jednalo se o náklad jednorázový a pohybující se zpravidla do výše 1 % úvěrem čerpané částky. V řešené věci ovšem poplatek za čerpání úvěru přesahuje daný náklad dvacetinásobkem, navíc je podaný zavádějícím způsobem, neboť revolvingová smlouva na úvěr do výše 50 000 Kč zakládala žalobkyni povinnost zajistit si prostředky pro takto sjednanou výši úvěru a nelze tak rozumně uvažovat o tom, že by každým dalším jednotlivým čerpáním částí takového limitu snad mohly vznikat nějaké další obdobné náklady. Podobně to pak pro další příkladmo vymezené pseudoúkony se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti, neboť takový náklad může vznikat jednorázově na počátku ve vztahu k celkové výši úvěru, nicméně v souvislosti s jednotlivými čerpáními v rámci poskytnutého limitu úvěru už žádné takové náklady vznikat nemohou, neboť žalobkyně nebyla ani povolána k tomu, aby v rámci sjednaného limitu dílčí čerpání nějak„ vyhodnocovala“ či dokonce„ schvalovala“. S„ přijetím“ žádosti o úvěr žádné náklady vznikat ani z logiky věci ani nemohou, podobně obskurním termínem je„ zpracováním“, nehledě na to, jak se tyto výrazy, které by snad měly vystihovat nějakou reálnou činnost, v podstatě obsahově překrývají. V soudní praxi nejde ostatně o nic nového, v praxi nebankovních poskytovatelů zápůjček a úvěru se masivně uplatňují nejrůznější„ administrativní poplatky“ ke krytí údajných„ nákladů“, které ovšem zpravidla postrádají jakýkoliv reálný obsah. Nelze ani přehlédnout, že k úhradě nákladů na poskytování úvěrů slouží již pravidelně úrok, který není nikdy čistým ziskem úvěrujícího, nýbrž je jako cena peněz určen jak na úhradu nákladů nutných k provozování takového podnikání, tak na úhradu zisku (podobně je tomu v rámci celého podnikání, kde se kromě ceny zboží či odměny za službu nehradí ještě zvlášť nějaký další„ poplatek“ za náklady obstarání zboží jeho prodejcem anebo za náklady poskytnutí služby jejím poskytovatelem). Tedy buď představuje„ poplatek za poskytnutí služby“ úplatu za nějakou reálnou mimořádnou protislužbu ze strany úvěrující, což skutečně náklady vymezené v čl. 5 úvěrové smlouvy nepředstavují, anebo nejde o nic jiného než je skrytá forma odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jinému, tedy skrytá forma úroku, tedy jednání, které v rámci spotřebitelských smluv nepožívá právní ochrany, neboť jde o jednání netransparentní a nepoctivé. Za daných okolností soud ujednání o„ poplatku za čerpání úvěru“ považoval za ujednání nepřiměřené ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když jej zavazují k plnění, za které se mu nedostává žádné reálné protiplnění, neboť právo opakovaně čerpat úvěr až do výše 50 tis. Kč již v rámci smlouvy získal oproti plnění sjednaného úroku. K nepřiměřenému ujednání se vůbec nepřihlíží (§ 1815 občanského zákoníku). Věta druhá ustanovení § 1813 občanského zákoníku se vůbec neuplatní, neboť ve shora vyloženém kontextu nelze považovat dané ujednání čl. 5 o tom, co vlastně měl vlastně žalovaný oproti základnímu nastavení práv a povinností z úvěrové smlouvy obdržet prostřednictvím uhrazeného poplatku navíc, za jasné a transparentní. Naopak se evidentně jedná o úhradu části nákladů spojených s poskytováním úvěru, tedy jde o cenu úvěru (tzn. úrok), která jako taková již podléhá korekci provedené v předešlém bodě odůvodnění tohoto rozsudku.

5. Typicky nepřiměřeným ujednání ve spotřebitelské smlouvě je dále ujednání o přirůstání úroků (anatocismus) a dalších nároků k jistině úvěru, neboť při jakémkoliv prodlení s úhradou sjednaných závazků ze strany spotřebitele okamžitě akceleruje výši závazků do podoby, kdy o nějakém řádném splácení nelze vůbec uvažovat. V tomto případě žalobkyně každý měsíc připočítává k jistině úvěru veškeré ze smlouvy vznikající nároky a tyto dále úročila extrémním úrokem z úvěru ve výši 20 % měsíčně (240 % ročně), který rovněž připočítávala k jistině, což efektivně vyloučilo i jen hypotetickou možnost žalovaného své závazky splácet. Přirůstání splatných závazků souvisejících s úvěrem k samotné jistině úvěru představuje nepřiměřené ujednání ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku, neboť se výrazně odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy a naopak žalobkyně žádnému takovému postupu ze strany žalovaného vystavena nebyla (př. v případě prodlení se splněním závazku k poskytnutí úvěru). K nepřiměřenému ujednání se vůbec nepřihlíží (§ 1815 občanského zákoníku).

6. Žalobkyni tedy na základě platně uzavřené úvěrové smlouvy náleží vyčerpaná jistina úvěru, včetně nesplaceného úroku v obvyklé výši 12,03 % ročně, který byl splatným vždy od prvého dne druhé měsíce následujícího po měsíci dílčího čerpání úvěru, oproti kterým soud zohlednil jednotlivé úhrady žalovaného v datech shora uvedených. Úrok z úvěru pak žalobkyni náleží pouze do 10. 1. 2021, jak uvedeno ve výpisu z účtu, podle kterého byl úrok kapitalizován. Pak tedy žalobkyni za dobu od prvého čerpání úvěru až do 10. 1. 2021 náleží nesplacená jistina úvěru ve výši 5 000 Kč, nesplacené úroky ve výši 170 Kč a k tomu pak ještě smluvní pokuta ve výši 363 Kč, tedy celkem částka 5 533 Kč spolu s úrokem z prodlení z dlužné jistiny přiznaným dle § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 1. 12. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku). Ve zbylé části (ve zbylé části odpovídající nemravnému úroku včetně poplatku za čerpání úvěru s příslušenstvím) soud musel žalobu zamítnout, neboť postrádá oporu v platném právu (výrok II. rozsudku).

7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 60 %, tedy má právo na náhradu 20 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 4 500 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 900 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 1 134 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 20 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 1 387 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně.