11 C 18/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem obec a číslo o zaplacení 47 562,61 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 22. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 25 062,61 Kč, úrok ve výši 2 574,40 Kč, dále ve výši 30 % ročně z částky 10 573,19 Kč od 29. 1.2022 do zaplacení a dále ve výši 22,62 % ročně z částky 17 204,83 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 2 965,85 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 778,02 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 12 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ poplatku“ ve výši 10 928 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 30 % p.a. kapitalizovaného na částku 5 443 Kč, odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč a odměny za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 425 Kč) zavázal vrátit v 52ti týdenních splátkách po 441 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 28. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 10 573,19 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 8 924,91 Kč, dále úroku ve výši 30 % ročně kapitalizovaného za dobu od 22. 9. 2021 do 28. 1. 2022 ve výši 1 136,62 Kč a dále ve výši 30 % ročně z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 17. 10. 2020 do 28. 1. 2022 ve výši 1 136,40 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení (nárok 1). Žalobkyně se dále po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 20 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ poplatku“ ve výši 17 307 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 22,62 % p.a. kapitalizovaného na částku 10 386 Kč, odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč a odměny za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 486 Kč) zavázal vrátit v 15ti měsíčních splátkách po 2 488 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 28. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 17 204,83 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 10 859,68 Kč, dále úroku ve výši 22,62 % ročně kapitalizovaného za dobu od 18. 9. 2021 do 28. 1. 2022 ve výši 1 437,78 Kč a dále ve výši 22,62 % ročně z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 22. 10. 2020 do 28. 1. 2022 ve výši 1 829,45 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní).

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 9 368 Kč uhradit v 52ti týdenních splátkách po 441 Kč, vč. úroku ve výši 79,2 % p.a., jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Dále lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 15 372 Kč uhradit v 15ti měsíčních splátkách po 2 488 Kč, vč. úroku ve výši 69 % p.a., jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedených úvěrových smluv a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustálených závěrů judikatury nalézacího i odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, kdy se pouze v průběhu řady let poněkud stereotypně v různých variantách obměňují výrazy jako„ flexibilní“ či„ komfortní“ splácení). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje téměř 80 % čerpaného úvěru. Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové extrémní výši, kdy i přímo ve smlouvách je sjednán úrok bezmála 80 %, resp. 70 % p. a. (mj. i v tomto ohledu tedy tvrzení žalobkyně nemají podklad v předložených důkazních listinách), se extrémním způsobem vymykají výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod zvýhodňovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u krátkodobých či střednědobých úvěrů se v té době pohyboval těsně okolo 10 % p.a. Takový extrémní nepoměr (tj. 600- 700 % navýšení obvyklého úroku) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovaného dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími soudů za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na zásadu smluvní autonomie se v této oblasti poněkud míjí s právní realitou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže úvěrující (jindy pak v pozici zapůjčitelky), nikoliv snad od nějaké fixní výše nákladu. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně na hranici lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Obě smlouvy jsou tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smluv plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému v prvém případě prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 2 000 Kč, pak žalobkyni náleží částka 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě (v případě notifikace postoupení není z předložených listinných důkazů doba doručení do sféry dispozice žalovaného zřejmá). Ve druhém případě pak platí mutatis mutandis totéž s tím, že žalovaný čerpal prostředky ve výši 20 000 Kč, které splatil v rozsahu 7 500 Kč, náleží tudíž žalobkyni částka 12 500 Kč s příslušenstvím, jak uvedeno shora. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v některých rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné analyzovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze skutkových i právních souvislostí.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.