11 C 186/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 184 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 184 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 6. 11. 2019 do zaplacení se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 52 998 Kč k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalovaný prodal žalobci osobní vozidlo [značka automobilu] a žalobce zaplatil žalovanému kupní cenu ve výši 184 000 Kč, nicméně žalovaný nebyl vlastníkem předmětného vozidla, neboť jej nabyl od [jméno] [příjmení], proti kterému byla„ v době převodu“ vedena exekuce a exekutor vydal exekuční příkaz na prodej movitých věcí a navíc se dovolal neplatnosti převodu. Nadto se [jméno] [příjmení] nestal nikdy vlastníkem předmětného vozidla již proto, že mu nebylo nikdy předáno. Z toho důvodu je podle žalobce kupní smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná a žalovaný je povinen vrátit žalobci obdrženou kupní cenu, když žalobce již svou povinnost k vydání plnění ze smlouvy splnil, když vozidlo odevzdal exekutorovi ve věci povinného [příjmení] JUDr. [příjmení].

2. Žalovaný předně namítal promlčení uplatněné pohledávky, posléze pak doplnil argumentaci v tom směru, že navzdory skutečnostem v žalobě uvedeným žalobce vlastnické právo k předmětnému vozidlu v souladu s ustanovením § 984, resp. § 1109 občanského zákoníku nabyl, tudíž nebylo důvodu, aby jej vydával exekutorovi.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Z doložené kupní smlouvy [číslo] ze dne [datum] je zřejmé, že žalovaný jakožto podnikatel a provozovatel autobazaru pod obchodním jménem [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] prodal žalobci předmětné vozidlo [značka automobilu] za kupní cenu ve výši 184 000 Kč, přičemž převod vlastnického práva byl dle čl. IV. smlouvy vázán na zaplacení kupní ceny a převzetí vozidla, o čemž ostatně nebylo mezi stranami sporu. Ze smlouvy dále vyplývá, že k převzetí vozidla došlo v den uzavření smlouvy, stranami bylo učiněno nesporným, že došlo současně i k zaplacení kupní ceny. Z exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], č. j. [číslo jednací], je patrné, že dne [datum] rozhodl uvedený exekutor ve věci povinného [jméno] [příjmení] o provedení exekuce prodejem všech postižitelných movitých věcí povinného (popř. spoluvlastnického podílu na nich) a dále že exekutor posléze (o cca dva měsíce později) dne 2. 11. 2016 pojal předmětné vozidlo do soupisu, jak vyplývá z protokolu č. j. [číslo jednací]. Teprve v lednu 2017 pak exekutor vydal výzvu ke sdělení, kde a kdy je možno sepsané vozidlo vyzvednout, jak se podává z výzvy ze dne 16. 1. 2017, přičemž teprve dne 19. 2. 2019 bylo vozidlo odvezeno zaměstnanci exekutora, což je zřejmé z přílohy protokolu o soupisu movitých věcí. Následně dne 20. 5. 2019 žalobce vyzval žalovaného ze shora uvedených důvodů k vrácení kupní ceny vozidla, přičemž doručení této výzvy bylo učiněno stranou žalovanou za nesporné. Dle sdělení exekutora ze dne 24. 11. 2020 byl žalobce vyrozuměn o soupisu a dovolání se neplatnosti smlouvy o převodu motorového vozidla dnem doručení exekučního příkazu shora uvedeného, k čemuž došlo dne 10. 11. 2016, přičemž následně dne 23. 1. 2017 byla žalobci doručena výzva soudního exekutora k vydání vozidla. Povinný [jméno] [příjmení] byl dle sdělení exekutora omezen v nakládání s majetkem od 12. 8. 2016. Z usnesení Policie ČR ze dne [datum] pak vyplývá, že k prodeji vozidla došlo ze strany žalobce v rámci provozování autobazaru, že vozidlo bylo vykoupeno od [jméno] [příjmení] dne 5. 9. 2016 a následně prodáno žalobci dne 21. 9. 2016. Dále je z něj zřejmé, že žalobce posléze odstoupil od předmětné kupní smlouvy, jak bylo doplněno ze strany žalobce při jednání. Žádná ze stran v řízení netvrdila, stejně tak z provedeného dokazování nevyplynulo, že by kterákoliv z nich měla v době uzavírání kupní smlouvy jakékoliv vědomí o tom, že vozidla je postiženo exekucí vedenou proti třetí osobě. Pro nadbytečnost soud zamítl důkazy, které z hlediska užité právní kvalifikace nelze považovat za relevantní (pro rozhodnutí založené na existenci dobré víry žalobce v okamžiku převodu vozidla není otázka převodů předcházejících okamžiku uzavření obchodu mezi žalobcem a žalovaným podstatná, neboť její řešení by mohlo vést pouze k závěru o existenci či naopak absenci vlastnictví žalovaného k vozidlu).

4. V daném případě soud posuzoval výhradně vztah mezi žalobce a žalovaným a pro rozhodnutí zásadní skutečnost, zda se žalobce stal vlastníkem předmětného motorového vozidla v situaci, kdy v době převodu ani jedna ze stran uzavřena kupní smlouvy (tj. ani žalobce, ani žalovaný) neměla žádné povědomí o tom, že proti povinnému [jméno] [příjmení] byla vedena exekuce [exekutorský úřad]. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně plyne, že žalovaný prodal vozidlo žalobci při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, tedy v rámci běžného provozu autobazaru. Předložená kupní smlouva přitom nevykazuje žádnou z vad soukromoprávních jednání, představuje jednání určité a srozumitelné, předsevzaté v náležité formě způsobilými stranami projevujícími svou skutečnou a vážnou vůli dosáhnout převodu vlastnictví vozidla. Nelze uvažovat ani o omylu, neboť ani prodávajícímu nebylo v době převodu nic o exekuci proti [jméno] [příjmení] známo, ostatně omylu se ani žádná ze stran nedovolala. V den uzavření smlouvy došlo k faktickému předání vozidla i zaplacení kupní ceny, čímž byly naplněny sjednané předpoklady převodu vlastnictví a hospodářský účel smlouvy beze zbytku naplněn (konzumován). Teprve ex post po uzavření smlouvy se prezentovaly pochybnosti o vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu, tedy teprve při zpětném pohledu se ukázalo, že žalovaný nemusel být dle názoru prezentovaného žalobou v době převodu vozidla jeho vlastníkem. K tomu je ovšem nutno současně připomenout, že samotná skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává (§ 1760 občanského zákoníku) Smlouvu o převodu vlastnictví může pochopitelně uzavřít i nevlastník a v praxi k tomu dochází běžně v celé řadě případů. Nicméně z hlediska řešení otázky, zda předmětné právní jednání spočívající v uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] (žalobní údaje jsou v tomto bodě nesprávné) mohlo či nemohlo založit vlastnictví žalobce k předmětnému vozidlu, je podstatným ustanovení § 1109 písm. c) občanského zákoníku, podle kterého se stane vlastníkem věci ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Dané ustanovení představuje tradiční odchylku od zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a to z důvodu nutnosti zajištění právní jistoty a plynulosti občanskoprávního styku. Nelze totiž připustit, aby byl nejběžnější a každodenní prodej zboží v provozovnách podnikatelů koncovým zákazníkům (obdobně jako je tomu v dalších případech nabývání od neoprávněného) paralyzován hypotetickými vadami jednání, které nastaly u dodavatelů prodejce. Proto je ostatně dané ustanovení omezeno na věci, které nejsou zapsány ve veřejném seznamu (registr vozidel není veřejným seznamem). Po zákazníkovi, který zakoupí nějakou věc v provozovně (prodejně) podnikatele, nelze spravedlivě požadovat, aby se při koupi pídil po okolnostech většího či menšího počtu předchozích převodů, na jejichž základě se nějaká věc stala předmětem prodeje v provozovně podnikatele. V tomto ohledu nutno dát zcela průchod legitimační funkci držby. V daném případě žádná ze stran netvrdí, že by kterékoliv z nich bylo v době převodu vozidla cokoliv známo o čemkoliv, co by mohlo uvádět v pochybnost otázku převodu vlastnictví, tedy není vcelku pochyb o tom, že žalobce byl v době převodu vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany (tj. žalovaného) vlastnické právo převést na základě řádného titulu, ostatně nedostatek dobré víry by musel být prokázán, neboť tato se presumuje (§ 7 občanského zákoníku). Podle převažujícího názoru doktríny se jedná o originární způsob nabytí, který vede k okamžitému založení vlastnictví nabyvatele a mj. též k zániku závad na věci váznoucích, pokud o nich nabyvatel nevěděl. Z hlediska procesu dlužno připomenout, že skutečnosti, které nejsou žádnou ze stran tvrzeny, nenastaly (nejsou procesněprávně relevantními, netvoří rozhodný skutkový podklad). Stejně tak procesní poučovací povinnost neslouží k navádění některé ze stran k tvrzení hypotetických skutečností, které sama do procesu nevnesla a které by jí bez poučení soudu o nich ani nepřišly na mysl (zásada rovnosti stran, zásada projednací). Kromě toho je ovšem třeba doplnit, že žalobce by se jako kupující z předmětné smlouvy ani nemohl dovolávat nedostatku vlastní dobré víry a celá relativně specifická procesní situace je pouze přímým důsledkem volby neadekvátní právní figury, zapříčiněné předchozí dost těžko pochopitelnou rezignací žalobce na adekvátní prostředky ochrany svého nabytého vlastnictví. Žaloba v nadepsané věci tak spíše kompenzuje předchozí nečinnost žalobce při ochraně předmětu svého vlastnictví. Jinak řečeno, v situaci, kdy žalobci jako nabyvateli svědčila ochrana přiznaná ustanovením § 1109 občanského zákoníku, nedává rozumný smysl, že žalobce bez dalšího vydá vozidlo, které zakoupil na základě řádně uzavřené kupní smlouvy, exekutorovi, který vozidlo z neobjasněných důvodů pojal do soupisu v exekuční věci třetí osoby, se kterou žalobce nemá nic společného, aniž by uplatnil své právo nepřipouštějící exekuci návrhem na vyškrtnutí ze soupisu, resp. žalobou na vyloučení z exekuce, kdy právě v takovém řízení by byly řešeny okolnosti nabytí vlastnictví žalobce ve smyslu ustanovení § 1109 občanského zákoníku. Žalobce tak v nadepsané věci postupuje jako by mu příslušelo právo volby, zda bude hájit své vlastnické právo vůči vzneseným nárokům třetí osoby, anebo zda třetí osobě bez dalšího vyhoví a bude svou ztrátu hojit na svém právním předchůdci. Vozidlo ovšem bylo reálně vydáno dva a půl roku po koupi a lze jen spekulovat, jaký byl v době opuštění sféry dispozice žalobce jeho stav a jaká byla vůbec jeho hodnota, nehledě na skutečnost, že žalobce po celou uvedenou dobu spotřebovával užitnou hodnotu vozidla, jejíž ekvivalent představují náklady na užívání obdobného vozidla. Dlužno připomenout, že do okamžiku uzavření předmětné kupní smlouvy a tedy do okamžiku převodu vlastnictví z žalovaného na žalobce byl pouze vydán exekuční příkaz ze dne [datum] na prodej všech postižitelných movitých věcí, který byl doručován pouze oprávněnému a povinnému [jméno] [příjmení] a je vůbec otázkou (pro řešení nadepsané věci vcelku bezvýznamnou), kdy k jeho doručení povinnému vůbec došlo. Podle sdělení exekutora byl povinný omezen v nakládání s majetkem od poloviny srpna 2016 v důsledku doručeného vyrozumění o zahájení exekuce, nicméně oba tyto úkony svými účinky omezovaly pouze povinného, který o nich také jako jediný spolu s oprávněným tehdy věděl a jemuž jsou adresovány povinnosti uvedené v exekučním řádu. Nemohou však zpochybnit účinky jednání třetích osob, které o nějaké exekuci nemohly ani vědět, neboť žalobce se o ní dozvěděl nejdříve v listopadu 2016 (sám v řízení tvrdil, že se tak zřejmě stalo ještě později) a žalovaný zřejmě ještě k pozdějšímu datu. Požadavek na provedení lustrace v centrální evidenci exekucí (vázané na registrovaný a zpoplatněný přístup) všech osob, které nějakým způsobem participovaly na osudu určitého vozidla, při koupi v rámci běžného obchodního styku dle ustanovení § 1109 odst. b) občanského zákoníku nutno považovat za neadekvátní a neodpovídající smyslu uvedeného ustanovení (tj. zamezit paralýze běžného obchodu). Není totiž vůbec zřejmé, proč vlastně přiznávat relevanci nějakým exekučním úkonům směřovaným (právě) vůči osobě [jméno] [příjmení] za situace, kdy sám žalobce v bodě III. žaloby uvádí, že [jméno] [příjmení] nikdy předchozím vlastníkem předmětného vozidla ani nebyl. Žalobce totiž tvrdí, že posledními řádnými vlastníky vozidla byli [obec] a [jméno] [příjmení], čímž sám spolehlivě eliminuje relevanci své základní námitky založené na vlivu exekuce vedené proti [jméno] [příjmení]. Kromě toho se ovšem hned nabízí otázka, z jakého důvodu tedy žalobce při vědomí tak zásadní skutečnosti vydal bez dalšího vozidlo ke zpeněžení v exekuci vedené proti osobě, o které ví, že nikdy vozidlo nevlastnila a důsledky tohoto vlastního svévolného postupu nyní požaduje sanovat z majetkové sféry žalovaného. Současně tím hned také popírá další svůj uplatněný argument, tedy že by vydáním vozidla exekutorovi splnil svou vzájemnou povinnost z„ neplatné“ kupní smlouvy vydáním věci jejímu„ skutečnému vlastníkovi (povinnému v exekučním řízení)“, jak uvádí ve vyjádření ze dne 20. 4. 2021. Každopádně pokud dne 21. 9. 2016 došlo mezi účastníky k uzavření řádné a bezvadné kupní smlouvy se všemi jejími náležitostmi za podmínek uvedených v ustanovení § 1109 písm. b) občanského zákoníku, přičemž z ničeho nevyplývá a nikdo to ani netvrdil, že by žalobce v den převodu nebyl v dobré víře v oprávnění žalovaného vlastnické právo k vozidlu převést, pak nutno uzavřít, že uvedeného dne žalobce řádně nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu, čímž byl bez dalšího zhojen případný nedostatek vlastnického práva, ať již reálný či jen domnělý, k vozidlu na straně žalovaného jako prodávajícího. Veškeré úkony exekutora ve vztahu k těmto osobám pochází až z doby pozdější a nemohou zvrátit účinky předchozího právního jednání účastníků ve spojení s platnou právní úpravou. Pokud účelem právního jednání, které žalobce podstoupil dne 21. 9. 2016, bylo nabytí vlastnického práva (bez omezení a závad, které jako takové při originárním způsobu nabytí vlastnického práva zásadně zanikají) k předmětnému vozidlu a tento účel byl, jak právě vyloženo, bez zbytku naplněn, pak žalobce nemohl od takové kupní smlouvy odstoupit pro to, že se snad vlastníkem nestal (tj. že vlastníkem je někdo jiný), tedy je očividné, že důvod odstoupení nemohl být dán. Soudu tak nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout. Okruh rozhodných skutečností pro právní posouzení věci je uzavřen k okamžiku ukončení prvého jednání ve věci.

5. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšným, proto mu dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu vůči neúspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 52 998 Kč, sestávající z odměny zástupce žalovaného ve výši 43 800 Kč za pět úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, odpor a vyjádření k žalobě, důkazní návrhy ze dne 6. 10. 2020, vyjádření k listině na výzvu soudu ze dne 1. 12. 2020, účast na jednání soudu) podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů za pět úkonů služby celkem ve výši 1 500 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady 21% DPH ve výši 9 198 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalobci v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalovaného. Oproti vyúčtování nákladů žalované strany nebyl zohledněn úkon označený jako„ vyjádření žalovaného ze dne 15. 10. 2021“. Zástupci žalovaného nutno vytknout, že v rámci specifikace jednotlivých úkonů právní služby provedené v jejich vyúčtování se vcelku důsledně odchyluje od dat skutečného provedení těchto úkonů, což práci soudu nijak neulehčuje. Pokud je tedy účtováno vyjádření ze dne 15. 10. 2021, pak je třeba za prvé uvést, že žádné takové vyjádření ve spise obsaženo není, za druhé pak, pokud jím byl míněn písemný závěrečný návrh ze dne 17. 10. 2021 prezentovaný při jednání dne 19. 10. 2021, tak tento není zohlednitelným úkonem právní služby. Závěrečný návrh jako takový je úkonem náležejícím svým obsahem do závěru jednání ve věci a jako takový je zahrnut v rámci odměny účtované a přiznané za účast na takovém jednání. Pokud si jej zástupce žalovaného připravil též v písemné podobě, pak tím jistě přispěl k navýšení procesního komfortu svého, soudu a případně též protistrany, nicméně stále se jedná jen o jinou formu téhož úkonu, který má být a byl učiněn při nařízeném jednání, a je tak v odměně za toto jednání implikován.