11 C 189/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení úroku z prodlení

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 98 340,20 Kč od 25. 8. 2019 do 2. 1. 2020, z částky 68 340,20 Kč od 3. 1. 2020 do 2. 3. 2022, z částky 53 340,20 Kč od 3. 3. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 38 340,20 Kč od 28. 4. 2022 do 11. 5. 2022, z částky 23 340,20 Kč od 12. 5. 2022 do 26. 5. 2022, z částky 8 340,20 Kč od 27. 5. 2022 do 9. 6. 2022, z částky 88 523,70 Kč od 8. 9. 2019 do 9. 6. 2022, z částky 80 000 Kč od 10. 6. 2022 do 22. 6. 2022, z částky 65 000 Kč od 23. 6. 2022 do 8. 7. 2022, z částky 50 000 Kč od 9. 7. 2022 do 22. 7. 2022, z částky 35 000 Kč od 23. 7. 2022 do 4. 8. 2022, z částky 20 000 Kč od 5. 8. 2022 do 18. 8. 2022, z částky 5 000 Kč od 19. 8. 2022 do 2. 9. 2022 a dále úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 513 Kč od 3. 9. 2021 do 2. 9. 2022, z částky 3 000 Kč od 3. 9. 2022 do 16. 9. 2022 a z částky 10 870 Kč od 9. 9. 2021 do 16. 9. 2022, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 35 472 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení po žalované původně domáhala zaplacení částky 181 246,90 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve smluvní i v zákonné výši s tím, že na základě rámcové kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne , datum, umožnila žalobkyně žalované jednotlivé odběry pohonných hmot a žalovaná se zavázala k úhradě kupní ceny za realizované odběry na základě vystaveného daňového dokladu. Takto žalobkyně žalované vystavila fakturu č. , hodnota, na částku 98 340,20 Kč splatnou dne 17. 8. 2019, na kterou bylo plněno pouze 30 000 Kč dne 2. 1. 2020, dále fakturu č. , hodnota, na částku 88 523,70 Kč splatnou dne 31. 8. 2019, dále fakturu č. , identifikace, na částku 6 513 Kč splatnou dne 2. 9. 2021, fakturu č. , identifikace, na částku 7 000 Kč splatnou dne 2. 9. 2021, fakturu č. , identifikace, na částku 6 001 Kč splatnou dne 8. 9. 2021, fakturu č. , identifikace, na částku 4 000 Kč splatnou dne 8. 9. 2021 a dále fakturu č. , identifikace, na částku 869 Kč splatné dne 8. 9. 2021, které žalovaná podle žalobkyně neuhradila, tudíž žalobkyně uplatnila uvedené nároky žalobou spolu s úrokem z prodlení ve smluvní výši, jde-li o faktury splatné v r. 2019, a v zákonné výši, jde-li o faktury splatné v r. 2021.

2. Žalovaná v rámci svého jediného vyjádření uplatněného v průběhu původního řízení před nalézacím soudem namítala, že do podání žaloby uhradila na žalobou uplatněné pohledávky částku v celkové výši 60 tis. Kč a po podání žaloby dalších 61 863,90 Kč v dílčích splátkách, vesměs po 15 tis. Kč s tím, že na konci dubna 2022 bylo mezi jednateli obou stran dohodnuto, že bude plněno v pravidelných splátkách 15 tis. Kč, splatných každých 14 dní. Žádné důkazy k prokázání svých tvrzení žalovaná ovšem nenavrhla, pouze přiložila doklady jednotlivých úhrad. Následně se žalovaná zcela odmlčela a přestala jakkoliv reagovat na průběh řízení i na četná podání, která jí byla soudem řádně doručena.

3. Žalobkyně v reakci na jednotlivé úhrady prováděné postupně žalovanou brala žalobu zpět (zpětvzetí ze dne 30. 8. 2022 a ze dne 30. 12. 2022), kdy žalovaná takto postupně v období r. 2022 (do 16. 9. 2022) uhradila celou žalobou požadovanou jistinu, kdy žalobkyně v řízení ještě posléze prováděla úpravy písařských chyb a dílčí upřesnění rozsahu realizovaných částečných zpětvzetí žaloby. Každopádně žalobou uplatněný nárok byl vymezen naprosto precizně (v tomto ohledu šlo od samého počátku o absolutně určitý petit), stejně jako nebylo nikdy pochyb o tom, kdy a jaké dílčí plnění žalobkyně od žalované obdržela (pochopitelně to předpokládá alespoň bazální ochotu seznámit se vůbec s obsahem spisu a podání žalobkyně). Po zpětvzetí uplatněné jistiny se tak žalobkyně nadále v řízení domáhala již jen úhrady smluvního a zákonného úroku z prodlení z jednotlivých dlužných úhrad kupní ceny za jednotlivé dodávky pohonných hmot, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

4. Jak již naznačeno shora, žalovaná po svém prvotním vyjádření již žádným způsobem nereflektovala na vývoj řízení, tudíž ji soud usnesením ze dne 25. 7. 2023 vyzval v souladu s ustanovením § 114b odst. 1 občanského soudního řádu k vyjádření k upravené žalobě po provedených zpětvzetích, a to právě v reakci na proběhlou zásadní změnu žalobního požadavku. Jelikož žalovaná, které byla výzva soudu řádně doručena dne , datum, , opět nijak nereagovala, rozhodl soud ve věci rozsudkem pro uznání ze dne 11. 1. 2024, č. j. 11 C 189/2022-72, které do té doby nečinná žalovaná napadla odvoláním. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 64 Co 287/2024-98, bylo rozhodnuto o tom, že se rozsudek pro uznání (ve znění opravného usnesení) nevydává (pro nesplnění předpokladů jeho vydání).

5. S přihlédnutím k tomu, že námitky vznášené proti jakémukoliv rozhodnutí či postupu soudu mají racionální smysl jen potud, pokud mohou dotčené straně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, vyzval soud žalovanou usnesením ze dne 16. 9. 2024 k doplnění konkrétních skutkových tvrzení a důkazních návrhů, na které žalovaná reagovala vyjádřením ze dne 30. 9. 2024, v němž poukazovala na jakousi blíže časově nespecifikovanou „ústní dohodu o vzájemné obchodní spolupráci“ uzavřenou ústně mezi statutárními orgány stran, podle které mohla žalovaná za odebrané zboží platit „až následně a nepravidelně“ s ohledem na „vzájemné dobré obchodní vztahy“ a z důvodu „celosvětově platných obchodních omezení kvůli SARS CoV-2/COVID19“. Žalovaná dále poukazovala na trvání nouzového stavu a na skutečnost, že odběr pohonných hmot jí žalobkyně fakticky umožňovala, zatímco žalovaná plnila „podle svých možností“, kdy trvající umožnění čerpání pohonných hmot mělo být výrazem „konkludentní vzájemně efektivní dohody“ stran, přičemž žalobkyně tento „způsob úhrady nikdy nesporovala“ a naopak „každé dílčí plnění žalované přijala“. Původní neurčité důkazní návrhy k těmto tvrzením žalovaná přes výzvu soudu ze dne 29. 11. 2024 žádným způsobem neupřesnila, v podání ze dne 23. 10. 2024 pak navrhla jediný důkazní prostředek, a to výslech svědky , jméno FO, , který byl soudem proveden. Při jednání žalovaná opakovaně poukazovala na skutečnost, že žalobkyně jí k plnění nevyzývala, ani neprováděla její penalizaci, naopak fakticky umožňovala další čerpání. Žádné další námitky, ani důkazní návrhy tedy žalovanou stranou uplatněny nebyly.

6. Při jednání dne 11. 2. 2025 bylo žalovanou stranou učiněno nesporným, že žalobkyní tvrzená (neboť žalovaná v dalším průběhu původního řízení nijak nereagovala, jak již uvedeno) částečná plnění žalované byla realizována v uvedené výši a uvedených datech a že byla určena právě na ty pohledávky, jejichž úhrady se žalobkyně v řízení původně domáhala. Ve vztahu k jistině (kupní cena za odebrané pohonné hmoty) uplatněných pohledávek tedy vcelku není pochyb o tom, že byla ze strany žalované postupným plněním uznána (§ 2054 odst. 2 občanského zákoníku). Kromě toho je ovšem třeba doplnit, že žalovaná žádným způsobem nezpochybňovala ani sjednání smluvního úroku z prodlení v původní dohodě, stejně tak ani vystavení a doručení vyúčtovacích faktur (daňových dokladů) a ani dobu jejich splatnosti v nich uvedenou, přičemž ve shodě se závěry odborné literatury nutno uzavřít, že tyto skutečnosti nebyl ani důvod činit předmětem dokazování (přesto k nim základní dokazování z důvodu procesní jistoty provedeno bylo, jak vyloženo dále), jestliže je protistrana neučinila spornými (nepopřela), ač tak učinit mohla (srov. komentář k § 6, bod III., 12. a zejm. komentář k § 120, bod III.10 in Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád: Praktický komentář, Wolters Kluwer, 1. vydání, 2016). V tomto smyslu se tak dokazování soustředilo pouze na obranu žalované založené na jakési uzavřené ústní dohodě o splátkách na jaře 2022 nebo na jakési ústní či konkludentní dohody o tom, že žalovaná za žalobkyní dodané zboží zaplatí, až bude chtít. Dlužno dodat, neboť je to významným i z hlediska hodnocení výsledků dokazování, že vyjádření žalované ze dne 30. 9. 2024 jen velmi vágně až vyhýbavě reaguje na předchozí jasnou výzvu soudu ze dne 16. 9. 2024, ve svém souhrnu je její obsah daleko obecnější než předchozí vyjádření ze dne 2. 8. 2022 a v některých pasážích se omezuje na bezobsažné fráze. Nebylo tak v řízení ani zřejmé, že zda šlo o nějakou změnu žalobních tvrzení nebo snad měla žalovaná na mysli dvě různé dohody, každopádně není úkolem soudu převážně pasivní a odborně zastoupenou žalovanou stranu opakovaně nutit a upomínat ke konkretizaci její procesní obrany. Skutečnosti tvořící předmět obrany proti uplatněnému nároku jsou věcí vlastní procesní aktivity a procesní diligence žalované strany, přičemž ve sporném řízení založené na zásadách projednací a kontradiktornosti nebude žádný jiný procesní subjekt nezastupitelnou úlohu procesní strany suplovat.

7. Z provedeného dokazování lze ke shora uvedených skutečnostem, které nebyly učiněny mezi stranami spornými, připomenout, že v únoru 2019 uzavřeli rámcovou kupní smlouvu, podle které měla žalobkyně žalované dodávat pohonné hmoty a žalovaná se zavázala platit jejich tržní cenu navýšenou o obchodní přirážku na základě vystaveného daňového dokladu se splatností do 5 dnů či pozdější splatností uvedenou v daňovém dokladu s týdenním zúčtováním s tím, že v případě prodlení byla žalovaná povinna hradit jednak smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a také smluvní úrok z prodlení ve stejné výši, jak plyne z textu uvedené smlouvy. Není pochyb o tom, že žalovaná pohonné hmoty čerpala a že žalobkyně vystavila a žalované doručila předmětné daňové doklady v žalobě uvedené, neboť žalovaná právě na tyto konkrétní doklady plnila (vč. uvedení příslušných variabilních symbolů) a takové plnění současně učinila při jednání i nesporným. Z výzvy zástupce žalobkyně ze dne 20. 9. 2019, z další výzvy k zaplacení ze dne 16. 1. 2020 a z další výzvy k zaplacení ze dne 27. 12. 2021 je jednoznačně prokázáno, že žalobkyně nejenže nepovažovala setrvalý stav dlužných závazků žalované za žádoucí, ale naopak se jejich úhrady po žalované aktivně a opakovaně (mimosoudně) domáhala, včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení, nelze tedy uvažovat o nějaké ústní či konkludentní dohodě stran, kterou by se žalobkyně zavázala žalované průběžně poskytovat neomezený obchodní úvěr, jehož doba plnění by závisela toliko na dobré vůli žalované. V emailu jednatele žalované ze dne 20. 1. 2020, Anonymizováno, je zachyceno uznání dluhů žalované z pohledávek na zaplacení částek 68 340,20 Kč a 88 523,70 Kč, včetně odkazu na daňové doklady, jimž byly tyto pohledávky a jejich parametry (splatnost) vyúčtovány. Z emailové korespondence stran ze dne 11. 2. 2022 až 26. 4. 2022 se jednoznačně podává, že žalobkyně žádnou dohodu o rozložení plnění dluhu na splátky po 15 tis. Kč neakceptovala, naopak ji výslovně odmítla.

8. Proti uvedeným listinným důkazům, které mj. zachycují i nepochybné projevy vůle samotné žalované, nemohly při hodnocení důkazů z hlediska přesvědčivosti obstát skutečnosti, které uváděl při výslechu svědek , jméno FO, , který jako zaměstnanec žalované měl předmětnou ústní dohodu s jednatelem žalobkyně údajně sjednávat a současně čerpat předmětné pohonné hmoty (srov. sdělení žalované ze den 23. 10. 2024). Jinak řečeno, v řízení vypovídal svědek přímo zainteresovaný na jeho výsledku v důsledku potenciálního dopadu uplatnění nároku na náhradu způsobené újmy ze strany jeho zaměstnavatele (ať již svědek jednal jako zástupce zaměstnavatele nebo šlo o exces), který ve své majetkové sféře primárně ponese sankční důsledky vzniklého prodlení. Svědek uzavření tvrzené dohody časově zařadil na počátek nějakého roku, což je ovšem v přímém rozporu s dalšími provedenými důkazy (bod 7. odůvodnění rozsudku), ale i se samotnými tvrzeními žalované (vyjádření ze dne 2. 8. 2022). Lze ovšem dodat, že pokud žalovaná strana navrhne k prokázání tvrzení o uzavření dohody o splátkách důkaz, ze kterého nevyplývá ani přibližně doba, kdy by k uzavření údajné dohody mohlo dojít, nutno si položit otázku po praktickém smyslu takového důkazního prostředku, neboť by nikdy nemohl z povahy věci vést k přesnému časovému zakotvení konce prodlení, i kdyby byl takový důkaz úspěšný. Nadto pak v řízení z ničeho nevyplynulo, že by byl svědek jako pouhý zaměstnanec žalované oprávněn sjednávat jakékoliv dohody se statutárním orgánem žalobkyně. Každopádně podstatným z hlediska hodnocení tohoto důkazního prostředku je tolik, že svědek uváděl ve své výpovědi opak toho, co jeho vlastní zaměstnavatel v rámci jednoznačně prokázané emailové korespondence. Vzhledem k mnohoznačnosti obrany žalované lze tak konstatovat, že slyšený svědek nejenže skutkovou verzi žalované v dostatečné míře nepotvrdil, naopak se s ní v některých aspektech rozešel.

9. Kromě již uvedeného je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědka o jakési dohodě o splátkovém režimu (o kterou zřejmě žalovaná usilovala, kterou však žalobkyně každopádně neodsouhlasila) vůbec nevyplynulo, že by jednající osoby jakkoliv řešili otázku (osudu) úroku z prodlení (svědek to k dotazu soudu vyloučil). Jakákoliv dohoda o splátkovém režimu, i kdyby snad prokázána byla, totiž nemá žádný vliv na již vzniklý a splatný úrok z prodlení. Pokud by tedy snad bylo v závěru dubna 2022 cosi v otázce splátek sjednáváno, jak tvrdila žalovaná, pak se tím samozřejmě nemění ničeho na tom, že dominantní část nároku na úrok z prodlení již vznikla, neboť žalovaná byla v této době s převážnou částí dluhů v prodlení již po dobu dvou a půl roku (ve zbytku pak po dobu bezmála třičtvrtě roku). Aby bylo možno uvažovat o nedůvodnosti žaloby, musela by se žalobkyně nároku na úrok z prodlení, vznikajícímu automaticky ze zákona, výslovně vzdát, což ovšem nikdy netvrdila ani žalovaná, ani její svědek. Argument, který začala žalovaná v řízení v jeho samé závěrečné fázi uplatňovat, totiž že jí žalobkyně fakticky umožňovala pohonné hmoty nadále čerpat a vzájemnou smlouvu nevypověděla, je lichý již z toho důvodu, že mezi posledním čerpáním většího množství pohonných hmot na základě původně uzavřené dohody a sporadickým načerpáním ve dvou dnech v září 2021 uplynula doba dvou let, během které žalované žádné plnění nepoptávala a žalobkyně žádné plnění neposkytovala. Sotva lze v této souvislosti hovořit o nějaké zaběhlé oboustranné „konkludentní“ praxi, při které žalovaná podle libosti nákladnou komoditu průběžně čerpá a poté několik let za proběhlé čerpání neplatí, zatímco jí žalobkyně k placení sice průběžně písemně vyzývá, ale vlastně to tak podle žalované ve skutečnosti nemyslí, protože mají mezi sebou „vzájemnou efektivní dohodu“, čímž patrně míněna „efektivita“ z pohledu žalované. Pokud tedy svědek , jméno FO, zmiňoval, že si strany vyšly vzájemně vstříc, neboť žalobkyně byla podle něj vlastně ráda, že u ní žalovaná vůbec v době covidových omezení čerpá pohonné hmoty, pak je třeba upozornit, že převážná část uplatněných nároků se týkala doby před jakýmikoliv covidovými omezeními a pokud jde o období následné, pak soud stěží hledá vysvětlení, do jaké míry může být pro provozovatele čerpací stanice ekonomicky zajímavé, jestliže od něj někdo odebírá pohonné hmoty, za které ovšem jejich prodejce nedostane další měsíce a roky vůbec zaplaceno, což je pro podnikatele pouze spolehlivá cesta do druhotné platební neschopnosti. Jisto je tolik, že žalobkyně benevolentně posečkala se soudním vymáhání pohledávek a tyto uplatnila teprve pod tlakem hrozícího promlčení, což jí však nelze přičítat k tíži. Každopádně je třeba zdůraznit, že celou podstatu problému, totiž otázku již vzniklého a dlouhodobě splatného úroku z prodlení obrana žalované celkem dokonale opomenula. Pokud se pak žalovaná dovolává dohod, které vlastně není ani schopna konkrétně obsahově vymezit, ale ani časově zařadit, pak samozřejmě nemůže jít ani hypoteticky o relevantní obranu, neboť při aplikovaném způsobu popisu obsahu takových dohod nelze vůbec určit jejich obsah, tzn. vůbec vliv na obsah původního závazku stran (za prvé), a při nedostatku časového určení, pokud by dle svého obsahu vůbec měly mít vliv na běh úrok z prodlení, ani konkrétní dopad na běh úroku z prodlení (za druhé).

10. Soud samozřejmě při hodnocení důkazů přihlíží pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 občanského soudního řádu). Přes výslovnou výzvu soudu žalovaná nikdy neupřesnila úplný a konkrétní obsah údajné vzájemné dohody (nebo možná vzájemných dohod, možná jen ústních, možná jen konkludentních, možná obojí) stran. Lze jen připomenout, že mezi dohodou uzavřenou v ústní formě a uzavřenou v konkludentní formě je pochopitelně podstatný rozdíl. Žalovaná po většinu doby prakticky ignorovala průběh řízení před soudem, jehož konání si byla velmi dobře vědoma, aby následně části obsahu svého odvolání založila i na nepravdivých skutečnostech o předešlém průběhu řízení. Stejně tak nelze označit za adekvátní ani reakce na přímé výzvy soudu (př. vyjádření žalované ze dne 30.9. 2024), což vše ve svém souhrnu jen přispívá k dalšímu pochybnostem o věrohodnosti celkové obrany žalované. Skutečnosti neodpovídala ani další prohlášení žalované strany v řízení (př. že žalobkyně podala žalobu až po úhradě všech dluhů a splátek žalovanou) a soud si marně klade otázku, jaký účel taková prohlášení sledovala (nad rámec úspěšného pokusu o znevěrohodnění celého procesního stanoviska žalované strany).

11. Z vyložených důvodů tedy dospěl soud k závěru o důvodnosti podané žaloby, kdy nárok na zaplacení smluvního úroku z prodlení vyplývá z rámcové dohody uzavřené mezi účastnicemi dne , datum, a nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení pak z ustanovení § 1970 občanského zákoníku, podle kterého může věřitel požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, úrok z prodlení, jehož výše je stanovena ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy v řízení nebyly zjištěny a ani tvrzeny jakékoliv okolnosti, pro které by žalovaná nebyla za prodlení odpovědnou. Tvrzení o uzavření ústní dohody o splátkovém režimu z konce dubna 2022 prokázáno v míře vyžadované českým procesním právem nebylo, každopádně i takové tvrzení by nemělo žádný vliv na naprostou většinu již naběhlého (splatného) úroku z prodlení. Pokud jde o následné (nové) tvrzení žalované o uzavření jakési „ústní dohody o vzájemné spolupráci“ v neupřesněné době, která měl být v průběhu doby „konkludentně potvrzována“ je natolik vágní a obecné, že je nelze nijak obsahově ani časově uchopit, a tudíž z něj nelze ani dovozovat jakýkoliv konkrétní dopad z hlediska plynutí doby (nikdy by z ní nebylo možno dovozovat konkrétní právní důsledky, i kdyby prokázána byla, což se nestalo), každopádně i při její zjevné neurčitosti se zdá, že popisuje zřejmě jinou dohodu, než které se žalovaná strana dovolává ve své prvním podání. Z tohoto úhlu pohledu tak v důsledku svérázného postupu žalované v řízení soud nemohl obranu žalované považovat za obecně věrohodnou, jestliže přechází od jednoho procesního stanoviska přes dlouhé období naprosté pasivity v rámci vedeného sporu k obsahově jinému procesnímu stanovisku, podanému navíc natolik obecným způsobem, že z něj vlastně žádné konkrétní poznatky o konkrétním obsahu jednání stran nelze dovodit, to vše navzdory předchozí výslovné výzvě soudu a přes odborné zastoupení žalované. Pokud snad mělo být obsahem vyjádření žalované ze dne 30.9. 2024 tvrzení, že strany jako podnikatelé a profesionálové ve svých oborech mezi sebou v minulosti uzavřely dohodu, podle které může žalovaná od žalobkyně odebírat libovolné množství pohonných hmot v hodnotě dosahující řadově statisícových částek (srov. př. výzvu žalobkyně ze dne 20.9 .2019), za které žalovaná bude žalobkyni platit podle vlastní libosti (až bude chtít a až bude moci) s odstupem několika let, je natolik výstřední až exotické, že by muselo být podpořeno zcela nezvratnými důkazními podklady. K dohodě takového obsahu však žalovaná strana nepodala relevantní důkaz žádný, natožpak nepochybný. Jak již vyloženo výše, žalovaná žádným způsobem nezpochybnila parametry splatnosti zúčtovacích faktur (vystavených daňových dokladů), sám svědek , jméno FO, uváděl, že žalovaná si byla vědoma postupujícího prodlení. Z provedených důkazů je navíc zřejmé, že žalovaná předmětné faktury obdržela a že jejich parametry žádným způsobem nezpochybňovala, naopak na ně (s odstupem let) postupně plnila (s uvedením variabilních symbolů těchto faktur) a svůj dluh uznala (email jednatele žalované ze dne 20. 1. 2020). V případě čerpání pohonných hmot v r. 2021 šlo běžné čerpání, na které byl vystaven pokladní doklad, přičemž při nedostatku jiných tvrzení žalované strany nutno vycházet toho, že prodávající a kupující z kupní smlouvy jsou zavázáni splnit své povinnosti současně (§ 2079 odst. 2 občanského zákoníku). Lze jen připomenout, že ani v tomto ohledu nebylo žalovanou namítáno ničeho, naopak z emailu žalované ze dne 11. 2. 2022 je zřejmé, že žalovaná uznává vzniklý dluh v souhrnné výši 181 246,90 Kč, který žalobkyně vyčíslila v rámci výzvy k zaplacení ze dne 27. 12. 2021, aniž by žalovaná cokoliv namítala k tam uvedené splatnosti dokladů. Soud tedy žalobě na zaplacení úroku z prodlení zcela vyhověl v rozsahu po zpětvzetích podané žaloby, která přesně reflektují částečná plnění žalované, jak je ostatně žalovaná učinila v řízení nespornými.

12. Lze jen závěrem podotknout, že ať již je úrok z prodlení přesným způsobem vyčíslen (tj. kapitalizován) nebo specifikován pouhým opisem způsobu jeho vyčíslení (popisem vstupních dat vzorce), v obou případech jde o naprosto určitý způsob vymezení úroku z prodlení, přičemž bohatá praxe nalézacích soudů mezi oběma variantami naprosto běžně přechází př. při rozhodování v úvěrových věcech. Pokud byly v minulosti frekventovány v judikatuře vrcholných soudů ojedinělé pochybnosti ohledně způsobu vymezení úroku z prodlení ve výrocích rozhodnutí soudů, pak tyto směřovaly paradoxně právě do druhé uvedené varianty způsobu výpočtu. Každopádně z důvodu jistoty a s ohledem na požadavky odvolacího soudu byl přiznaný úrok z prodlení ve výroku převzat v podobě (pouhého) opisu výpočtu, jak uveden v podáních žalobkyně, což při provedení výpočtu prostřednictvím nástrojů standardních právně-informačních aplikací (zde: aplikace beck-online) činí, shodou okolností, částku 819 636,82 Kč.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož soud přiznal zcela úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalované. Náklady řízení na straně žalobkyně za dobu původního nalézacího řízení sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 519 Kč (tj. v tom rozsahu, v němž nedošlo k vrácení soudního poplatku v důsledku částečných zpětvzetí žaloby), odměny zástupce žalobkyně ve výši 25 140 Kč za tři úkony právní služby při tarifní hodnotě odpovídající původnímu předmětu řízení (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, zpětvzetí žaloby ze srpna 2022) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odměny zástupce žalobkyně ve výši 2 300 Kč za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě odpovídající předmětu řízení po provedeném zpětvzetí ze srpna 2022 (za úkon zpětvzetí žaloby z prosince 2022) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále odměny zástupce žalobkyně ve výši 12 570 Kč za tři poloviční úkony právní služby (výzvy k plnění ze dne 20. 9. 2019, ze dne 16. 1. 2020 a ze dne 27. 12. 2021, kdy všechny výzvy reagovaly na postupné úhrady dlužných faktur, které byly předmětem řízení, ze strany žalované) podle § 7 a § 11 odst. 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů za sedm úkonů právní služby celkem ve výši 2 100 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady 21% DPH ve výši 8 843 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Celková výše nákladů na straně žalobkyně tak za dobu původního nalézacího řízení činila 53 472 Kč. Pokud pak jde o účelně vynaložené náklady řízení žalující strany za dobu odvolacího řízení a následného řízení před soudem nalézacím, pak zde nutno vycházet již z tarifní hodnoty ve výši 819 636,82 Kč, které odpovídá kapitalizovanému předmětu nároku, neboť příslušenství stalo se samostatným předmětem řízení (§ 8 odst. 1 in fine advokátního tarifu), tedy z odměny ve výši 11 580 Kč za jeden úkon právní služby. Náklady řízení žalobkyně tak zde sestávají z odměny zástupce žalobkyně ve výši 34 740 Kč za tři celé úkony právní služby (vyjádření k odvolání, vyjádření ze dne 12. 11. 2024 a dále účast na jednání dne 11. 2. 2025) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odměny zástupce žalobkyně ve výši 5 790 Kč za jeden poloviční úkon právní služby při tarifní hodnotě odpovídající předmětu řízení po provedeném zpětvzetí ze srpna 2022 (účast na vyhlášení rozsudku, kdy v prvém případě byl tento procesní úkon zmařen nedodáním vyúčtování nákladů řízení zaviněním žalující strany) podle § 7 a § 11 odst. 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby celkem ve výši 1 500 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (u 2 úkonů ve znění účinném do 31. 12. 2024 a u 2 úkonů ve znění účinném od 1.1. 2025), náhrady 21% DPH ve výši 8 826,30 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Celková výše nákladů na straně žalobkyně tak za dobu od podání odvolání žalované činila 50 856,30 Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů na straně žalobkyně tak činí 104 328 Kč, kdy je nutno zohlednit, že žaloba nebyla již v době svého podání z uplatněného merita důvodná do částky 60 tis. Kč, které žalovaný uhradil již před podáním žaloby a o které posléze vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět (tj. žaloba byly v době podání důvodnou pouze do částky 121 246,90 Kč s příslušenstvím, jak výslovně uvádí sama žalobkyně v částečném zpětvzetí ze dne 30. 8. 2022, ve kterém úhrady žalované před podáním žaloby (tj. učiněné do 26. 5. 2022 v celkové výši 60 tis. Kč) započítá na žalobou uplatněné nároky z prvé faktury (tj. faktura č. , hodnota, ). Uvedenou částku tedy bylo nutno dle ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu zohlednit k tíži žalobkyně, neboť do částky 60 tis. Kč nešlo o zpětvzetí důvodně podané žaloby pro chování žalované, k němuž by došlo po podání žaloby, přičemž z hlediska posouzení úspěchu představují řízení před nalézacím i odvolacím soudem jeden celek. V tomto rozsahu naopak zpětvzetí žaloby zavinila žalobkyně, tudíž jí náleží právo na náhradu 34 % účelně vynaložených nákladů, tedy částku 35 472 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně.