11 C 208/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 21 496,10 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 826 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 577,21 Kč a dále ve výši 9 % ročně z částky 11 826 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 670,10 Kč spolu s úrokem ve výši 1 977,10 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 12 395,62 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 108,59 Kč a dále ve výši 9 % ročně z částky 569,62 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 14 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 12 283 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 2 504 Kč, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč) zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 439 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 20. 1. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 12 395,62 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 9 100,48 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně kapitalizovaného za dobu od 7. 7. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 1 977,10 Kč a dále ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od 21. 1. 2020 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 26. 7. 2018 do 20. 1. 2020 ve výši 1 685,80 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.

3. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované zápůjčku ve výši 14 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 12 283 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 439 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, nemá nalézací soud ve shodě se závěry soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje 90 % čerpané zápůjčky. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky v takové extrémní výši (ostatně i přímo ve smlouvách specifikovaný úrok ve výši 29 % ročně představuje více než trojnásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase) dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), Tedy konkrétně posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce dle ustanovení § 2390 občanského zákoníku, která je ovšem neplatná v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou dle závazného názoru odvolacího soudu pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku), která tak byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v květnu 2018 činila dle databáze České národní banky 8,23 % ročně. Ujednání o sjednaném úroku dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník) a vzhledem k neplatnosti zapříčiněné toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 občanského zákoníku), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy (§ 1802 občanského zákoníku), tedy ve výši 8,23 % ročně. To posléze znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalované zápůjčku ve výši 14 000 Kč na dobu 60ti týdnů za korigovaný úrok ve výši 8,23 % ročně, měla žalovaná zapůjčitelce vrátit 15 326 Kč, přičemž dle žalobních tvrzení žalovaná na své závazky uhradila celkem 3 500 Kč, kdy v každé splátce plnila primárně na úrok (poplatek) dle čl. 3. smlouvy, který tak byl uhrazen zcela a k úhradě zbývá toliko částka 11 826 Kč odpovídající nesplacené jistině. Tuto částku tedy soud žalobkyni přiznal včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 7. 7. 2019 v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši zakotvené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dřívější nárok na úrok z prodlení nepadá do úvahy, jestliže se žalobkyně domáhala úroku z prodlení z celé dlužné jistiny a její splatnost nepadala v úvahu dříve než od termínu úhrady poslední splátky, neboť z ničeho neplyne, že by byla sjednána automatická ztráta lhůt (tj. úprava odchylná od zákonné). Pro uplatněný úrok dále třeba doplnit, že jej lze přiznat pouze v tom rozsahu, v jakém byl sjednán, tedy v pevné výši za dobu řádného trvání smlouvy, když žalobní požadavek na úrok do zaplacení vůbec nemá podklad v textu smlouvy, která úrok ve svém centrální a jediné ručně dopisované části jednoznačně limituje pevnou částkou, přičemž i v případě vznikajících pochybností by bylo nutno upřednostnit výklad pro žalovanou jako spotřebitelku příznivější (§ 1812 odst. 1 občanského zákoníku). Nad rámec nároků právě uvedených soud žalobu neshledal důvodnou, a proti ji zamítl.

5. Kromě již uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit několik poznámek. Především není nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. Dále lze považovat za případné v kontextu sjednaných nároků na poplatky a odměny upozornit na to, že ze smlouvy není vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalované oproti těmto extrémně vysokým úhradám vůbec dostávat, neboť se vesměs jedná o banální úkony spojené s běžnou správou každou úvěru vykonávanou primárně ve vlastním (interním) zájmu věřitele. Nalézací soud sice nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň zčásti reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, přičemž je to dlužník, kdo musí uplatnit obranu, že inkasant své povinnosti nevykonával), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto odměny a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků, neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku. Judikatura Soudního dvora EU nepřipouští provádění„ cenové regulace“ (prostřednictvím judikatury národních soudů), neboť nepovažuje spotřebitele en bloc za nesvéprávné, kategoricky však trvá na požadavku transparentního a poctivého jednání (srov. též ustanovení § 6 občanského zákoníku) podnikatele vůči spotřebiteli.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádné náklady neshledal.