11 C 220/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 53 520 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 48 828 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 704,11 Kč a dále ve výši 10 % ročně z částky 40 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 520 Kč se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 454 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] podle které žalovaná čerpala úvěr ve výši 40 000 Kč, který se zavázala vrátit v 29ti měsíčních splátkách po 2 806,08 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 41 376,32 Kč. Žalovaná však tuto povinnost nesplnila, tudíž ke dni 6. 9. 2019 došlo k zesplatnění úvěru a jednak jí vznikla další povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a dále uhradit paušální náklady odeslání upomínek. Žalobkyně, která pohledávky ze smlouvy nabyla postoupením, se v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny úvěru ve výši 40 000 Kč, včetně úroku z prodlení v zákonné výši, dále úhrady úroku ve výši 8 678 Kč, úhrady sjednané smluvní pokuty ve výši 13 520 Kč (pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od 7. 9. 2019 do 10. 8. 2020) a dále paušální náhrady nákladů upomínání ve výši 150 Kč (za tři zaslané upomínky). Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané založení závazkového vztahu z úvěrové smlouvy [číslo] mezi úvěrující a žalovanou, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 40 000 Kč, který se zavázala uhradit v 29ti měsíčních splátkách po 2 806,08 Kč včetně úroku ve výši 41 376,32 Kč (v sazbě 66,61 % ročně) a současně se zavázala pro případ svého prodlení s úhradou svých závazků ze smlouvy zaplatit úvěrující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a také poplatek 50 Kč za každou zaslanou písemnou upomínku, kdy toto plyne z doložené úvěrové smlouvy ve spojení s výpisu z účtu žalobkyně, ze kterého jsou zřejmé transakce proběhlé mezi úvěrující a žalovanou ve shodě s doloženou smlouvou. Upomínání žalované pak lze mít za prokázané z doložených upomínek ze dne 7. 7. 2019, 6. 8. 2019 a 6. 9. 2019. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení lze pak mít za prokázanou z doložené postupní smlouvy vč. přílohy a potvrzení o úplatě za postoupené pohledávky a dále z notifikace postoupení ze dne 8. 9. 2020. Ve věci bylo žalobkyní prokázáno, že na základě platné úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku poskytla její předchůdkyně žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve sjednané době spolu s odměnou v podobě úroku z úvěru. Ujednání o úroku ve výši 66,61 % ročně má soud s ohledem na jeho výši za rozporné s dobrými mravy a jako takové neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku) a způsobilé ke korekci dle ustanovení § 577 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že uplatněná výše úroku odpovídá takové přiměřené korekci, soud žalobkyni právo na úrok z úvěru, jak bylo v řízení uplatněno, přiznal. Současně žalobkyně prokázala ujednání stran a vznik povinnosti žalované uhradit sjednaný poplatek za upomínání, stejně jako upomínání žalované. Konečně pak prokázala i skutečnost, že uplatněné pohledávky nabyla postoupením od své právní předchůdkyně. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně splacení takto vzniklých závazků, případně ohledně jiných skutečností oslabujících či vyvracejících nároky žalobkyně spočívala na žalované, která však v řízení zůstala zcela nečinná, proto soud žalobou uplatněným nárokům založeným na úvěrové smlouvě vyhověl v rozsahu uplatněné jistiny, uplatněného úroku a dlužných poplatků a úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po splatnosti celého úvěru (výrok I. rozsudku). Naopak důvodnou soud žalobu neshledal v požadavku na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 13 520 Kč. Soud nemá pochybností o tom, že uzavřenou smlouvu nutno podřadit pod smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku), podléhající přísným požadavkům zákonodárce, neboť nebyl v otázce povahy smlouvy tvrzen, ani prokazován opak. Jde bezpochyby i o smlouvu adhézní (§ 1798 občanského zákoníku), na jejíž obsah neměl žalovaný vůbec žádný vliv. Podle názoru nalézacího soudu hodnocené ujednání o smluvní pokutě neobstojí v testu přiměřenosti (k podrobnostem provádění testu přiměřenosti viz př. Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 58 a násl.). Lze předeslat, že nejde o individuálně sjednané ujednání a netýká se hlavního předmětu plnění, ani jeho ceny. Za prvé, z hlediska srovnání s dispozitivními ustanoveními zákona lze konstatovat, že sankci za prodlení s plněním peněžité povinnosti představuje především úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokuta, která naopak v právní praxi bývá zcela typicky využívána k obcházení institutu zákonného úroku z prodlení. V této souvislosti nalézací soud odkazuje na závazné závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013. Za druhé, z provedených důkazů není zřejmé, že by sama úvěrující byla vystavena pro případ porušení jakékoliv své povinnosti vystavena obdobné smluvní pokutě. Za třetí, povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně fakticky dubluje úrok z prodlení a dále si konkuruje i s povinností k úhradě poplatku za upomínku. Z provedeného dokazování se nepodává, že by si sama úvěrující do své smlouvy včlenila tomu adekvátní ujednání, totiž že za jediné porušení smlouvy bude vystavena třem různým peněžitým sankcím, které by musela uhradit žalované (již touto skutečností je naplněn znak„ významné nerovnováhy“). Za čtvrté, srovnání vyjednávací pozice obou stran je extrémně nevyvážené k tíži žalovaného, neboť úvěrující náležela mezi přední poskytovatele úvěru a žalovaná pro ni byla jedním z mnoha klientů. Nebylo žádného důvodu k domněnce, že pokud žalovaná při výskytu nepříznivé finanční situace nebude schopna plnit sjednané splátky, bude k tomu lépe způsobilá v důsledku okamžité kumulace sankcí, které úvěrová smlouva pro tento případ upravuje. Bez významu v této souvislosti není ani velmi vysoký úrok, který dále multiplikuje nepřiměřeně tíživé dopady smluvních ujednání do majetkové sféry žalované a je nutno jej v rámci celkového posouzení vyváženosti smluvních pozic stran zohlednit. Lze tedy uzavřít, že uvedené ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně zakládá s přihlédnutím k dalším sjednaným smluvním povinnostem žalované dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované jako spotřebitelky (§ 1813 občanského zákoníku), soud k němu tudíž nepřihlížel (§ 1815 občanského zákoníku) a žalobu v této části zamítl (výrok II. rozsudku). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 80 %, tedy má právo na náhradu 60 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 141 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 6 520 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 600 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 1 495,20 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 60 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 6 454 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Na existenci svého závazku vč. možnosti soudního vymáhání byla žalovaná upozorněna již v rámci předžalobní výzvy úvěrující, tudíž následná výzva zástupce žalobkyně nebyla účelným úkonem.