11 C 25/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 72 370,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 16. 11. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 67 970,12 Kč spolu s úrokem ve výši 2 658,40 Kč, dále ve výši 29,91 % ročně z částky 33 870,06 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a ve výši 24,81 % ročně z částky 4 211,22 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 5 569,39 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 081,28 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 40 tis. Kč, který se žalovaný včetně „poplatku“ ve výši 51 731 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 29,91 % p.a. kapitalizovaného na částku 38 564 Kč, „částky za zpracování zápůjčky“ ve výši 1 500 Kč a dále „částky za službu komfortního a flexibilního splácení“ ve výši 8 328 Kč) zavázal vrátit v 21ti měsíčních splátkách po 4 369 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas. Předmětnou pohledávku dne 29. 7. 2024 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 33 870,06 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 32 442,06 Kč, dále úroku ve výši 29,91 % ročně kapitalizovaného za dobu od 10. 6. 2024 do 29. 7. 2024 ve výši 1 407,02 Kč a dále ve výši 29,91 % ročně z jistiny zápůjčky od 30. 7. 2024 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 14. 8. 2023 do 29. 7. 2024 ve výši 4 953,50 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 7. 2024 do zaplacení (nárok 1). Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný dne 7. 3. 2022 uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 20 tis. Kč, který se žalovaný včetně „poplatku“ ve výši 18 658 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 24,81 % p.a. kapitalizovaného na částku 13 286 Kč, „částky za zpracování zápůjčky“ ve výši 1 500 Kč a dále „částky za službu komfortního a flexibilního splácení“ ve výši 3 872 Kč) zavázal vrátit v 15ti měsíčních splátkách po 2 578 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas. Předmětnou pohledávku dne 29. 7. 2024 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 4 211,22 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 1 846,78 Kč, dále úroku ve výši 24,81 % ročně kapitalizovaného za dobu od 8. 6. 2023 do 29. 7. 2024 ve výši 1 281,38 Kč a dále ve výši 24,81 % ročně z jistiny zápůjčky od 30. 7. 2024 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 14. 8. 2023 do 29. 7. 2024 ve výši 615,89 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 7. 2024 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí.

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , která poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 48 392 Kč a dále poplatkem za přistoupení k pojištění ve výši 3 339 Kč uhradit v měsíčních splátkách po 4 369 Kč, vč. úroku ve výši 86 % p.a., jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Podobně pak bylo prokázáno, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , která poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 18 658 Kč uhradit v 15ti měsíčních splátkách po 2 578 Kč, vč. úroku ve výši 86 % p.a., jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedených úvěrových smluv, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustálených závěrů judikatury nalézacího i odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů dopadají i na řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, kdy se pouze v průběhu řady let poněkud stereotypně v různých variantách obměňují výrazy jako „flexibilní“ či „komfortní“ splácení s podobně formálními výrazy jako „administrativní poplatek“ či „poplatek za zpracování“ či nověji poplatek „za garanci celkové ceny“ a „péči o Zákazníka“ atd., kdy celková suma poplatku se nemění od samotného počátku, zato se průběžně mění názvosloví). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši významně přesahuje samotnou jistinu čerpaného úvěru. Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové extrémní výši, kdy i přímo ve smlouvách je sjednán úrok 86 % p. a. (v tomto ohledu tedy tvrzení žalobkyně nemají podklad v předložených důkazních listinách), se extrémním způsobem vymykají výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod zvýhodňovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u střednědobých úvěrů v té době činil necelých 10 % p.a. (v březnu), resp. něco málo přes 8 % p.a. (v září). Takový extrémní nepoměr (navýšení obvyklého úroku ve vyšších stovkách procent) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovaném dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto „služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně odvislé od počtu splátek, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími soudů za „fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli, který je tím připraven o možnost srovnat si cenu jednoho úvěrového produktu s cenou produktu konkurenčního. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na zásadu smluvní autonomie v její absolutní podobě se v této oblasti poněkud míjí s právní úpravou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě „odměn“ a „poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže úvěrující (jindy pak v pozici zapůjčitelky), nikoliv snad od nějaké fixní výše nákladu (tj. zatímco velmi vysoký, ovšem transparentně podaný úrok, při soudním přezkumu obecně obstojí, úrok skrytý nikoliv). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně za hranicí lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky v celkové výši 60 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatných smluv uhradil toliko 55 600 Kč, pak žalobkyni náleží částka 4 400 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě (v případě notifikace postoupení není z předložených listinných důkazů doba doručení do sféry dispozice žalovaného zřejmá). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési „dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v některých rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné analyzovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze skutkových i právních souvislostí.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady neshledal.