11 C 315/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 70 685 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 343 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 17. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 34 342 Kč spolu s úrokem ve výši 58,34 % ročně z částky 42 595,17 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, maximálně však do výše úroku 159 768 Kč, a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení z částky 50 183 Kč ve výši 8,5 % ročně od 27. 2. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladu řízení ve výši 192 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 43 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 60ti měsíčních splátkách ve výši 2 219 Kč, počínaje zářím 2017, a to včetně úroku ve výši 76,76 % ročně. Žalovaný ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na závazky ze smlouvy uhradil pouze 6 657 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek tak žalobkyně žalovanému vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč za prodlení s úhradou čtvrté a páté splátky a dále náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč za prodlení u čtvrté a páté splátky. Jelikož prodlení žalovaného s úhradou čtvrté splátky dosáhlo délky 65 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy ke dni [datum], přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí„ nové jistiny“ úvěru ve výši 48 785 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalovanému povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady částky 50 183 Kč (sestávající z dlužné„ nové“ jistiny 48 785 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých prodlením žalovaného ve výši 400 Kč), dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 27. 2. 2018 do 29. 8. 2022 ve výši 20 502 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 58,34 % ročně z částky 42 595,17 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z nové dlužné jistiny od 27. 2. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, rozhodnutí ve věci ponechal na úvaze soudu.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 43 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 76,76 % v 60ti měsíčních splátkách ve výši 2 219 Kč, splatných ke každému 22. dni v měsíci, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úroky se počítají v podobě efektivní úrokové míry (čl. 2), že úrok i po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, že na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru může žalobkyně požadovat pouze částku ve výši maximálně 159 768 Kč (čl. 2), dále že částečné úhrady splátek se započtou nejprve na úhradu dlužného úroku a posléze na jistinu, dále že tyto se započtou na úhradu nejdříve splatných splátek, následně na úhradu nákladů a následně na smluvní pokuty (čl. 4). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrovaného si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 30 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti a s ročním limitem pokut ve výši 2 999 Kč), dále povinnost úvěrovaného k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, pokud prodlení trvalo alespoň 15 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti s tím, že povinnost vzniká jen do zesplatnění), dále automatické zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků, smluvních pokut a náhrad nákladů prodlení, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 65ti dnů, dále přirůstání dosud neuhrazených úroků k nesplacené jistině úvěru (anatocismus) ke dni zesplatnění a konečně vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 6 [číslo]. úvěrové smlouvy). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne 18. 8. 2017. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalovanému se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalovaného (předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů [příjmení] a NRKI), z něhož vyplynulo, že žalovaný byl hodnocen jako již stávající klient více úvěrových vztahů. Z hodnocení žalovaného se dále podává jeho obecně snížená úvěruschopnost, jak patrno z doloženého hodnocení, podloženého pracovními smlouvami a výplatní páskou. Žalobkyně pak prokázala i dvě výzvy žalovanému ke splacení jeho závazků ze dne 22. 1. 2018 a ze dne 22. 2. 2018 a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z 25. 2. 2018). Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v srpnu 2022.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku (lhostejno, zda v podobě nominální či efektivní sazby), jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v říjnu 2016 činila dle databáze [obec] národní banky 8,95 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení více než šestinásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o více než 650 %, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 14 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaný byl dále vystaven povinnosti hradit citelné smluvní pokuty vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalovanému jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, ztráta lhůt v podobě zesplatnění). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy, jednak ovšem zejména s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Ostatně z provedeného skóringu úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaná si vysokého rizika nesplácení úvěru byla plně vědoma a s tímto vědomím do vztahu přesto vstoupila. Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení, tj. od počátku vadná ujednání smlouvy nelze posléze zhojit uplatněním toliko určité části nároků), tudíž soud uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalované plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaný se obohatil o částku 36 343 Kč, jestliže čerpal prostředky ve výši 43 000 Kč, z nichž pouze 6 657 Kč uhradil. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 36 343 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení předžalobní výzvy žalobkyně. Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout.

5. Na závěr pak nalézací soudu dodává, že mu není známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To je ovšem případ z jiné oblasti práva a je vhodné pracovat s judikaturou v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému náleží náhrada vzniklých nákladů řízení proti převážně neúspěšné žalobkyni, kdy žalovaný byl převážně úspěšným v řízení z 82 %, tudíž mu náleží náhrada 64 % účelně vynaložených nákladů spojených s účastí na jednání. Podle ustanovení § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. se jedná o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, z nichž žalovanému náleží podíl ve výši 64 %, tj. 192 Kč.