11 C 340/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 94 850 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 140 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 29. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 54 710 Kč spolu s úrokem ve výši 14 063,51 Kč, dále ve výši 21,27 % ročně z částky 39 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a ve výši 19,32 % ročně z částky 22 866,74 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 921,70 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 61 866,74 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 6 630 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 7 800 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 20 280 Kč zavázal vrátit v 78ti týdenních splátkách po 945 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 8 260 Kč. Předmětnou pohledávku dne 15. 1. 2021 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 39 000 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 26 450 Kč, dále úroku ve výši 21,27 % ročně kapitalizovaného za dobu od 24. 2. 2020 do 15. 1. 2021 ve výši 7 534,90 Kč a dále ve výši 21,27 % ročně z dlužné jistiny od 16. 1. 2021 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 24. 2. 2020 do 15. 1. 2021 ve výši 3 542,50 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 16. 1. 2021 do zaplacení (nárok 1). Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč zavázal vrátit v 60ti týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 15 600 Kč. Předmětnou pohledávku dne 15. 1. 2021 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 22 866,74 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 6 533,26 Kč, dále úroku ve výši 19,32 % ročně kapitalizovaného za dobu od 3. 8. 2019 do 15. 1. 2021 ve výši 6 528,61 Kč a dále ve výši 19,32 % ročně z dlužné jistiny od 16. 1. 2021 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 3. 8. 2019 do 15. 1. 2021 ve výši 3 379,20 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 16. 1. 2021 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní).

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách a dále že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvách pak žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek z úvěrových smluv vzniklých, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak ovšem nutno v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti této vysoké úhradě (přesahující 200 % obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady), jednak pak výše inkasní odměny se extrémním způsobem vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek) a dosahuje dokonce až výše přesahující 50 % (!) čerpané jistiny úvěru. Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Nalézací soud přitom nemá pochybnosti o tom, že tak činí ve svých smlouvách právě úvěrující, pokud výše těchto„ odměn“ a„ poplatků“ odvozuje procentuálně z výše poskytovaného úvěru, s níž takový náklad nemá očividně žádnou relevantní spojitost, a nikoliv pevnou a víceméně neměnnou částkou odvozenou od reálných paušalizovaných nákladů (na realizaci inkasa, tj. od pevné sumy za jednu inkasní návštěvu). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují obě smlouvy jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně uplatňovaná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v celkem průhledné reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Ostatně již sama výše položky úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok o více než 100 % a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů hranici extrémní nepřiměřenosti. Obě smlouvy jsou tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému v prvém případě prostředky ve výši 39 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 8 260 Kč, pak žalobkyni náleží částka 30 740 Kč. Ve druhém případě pak úvěrující poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 15 600 Kč, tudíž žalobkyni náleží částka 9 400 Kč. Obojí pak s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě notifikace postoupení není vůbec zřejmé, zda byla doručena do sféry dispozice žalovaného a kdy). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.