11 C 38/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 30 571 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 750 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 22. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 18 821 Kč, úrok ve výši 2 969,45 Kč, dále ve výši 24,57 % ročně z částky 7 765,88 Kč od 29. 1.2022 do zaplacení a dále ve výši 25,23 % ročně z částky 7 595,94 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 2 912,84 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 361,82 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 9 tis. Kč, který se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 8 726 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 24,57 % p.a. kapitalizovaného na částku 3 550 Kč, odměny za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 5 176 Kč) zavázala vrátit v 65ti týdenních splátkách po 273 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 28. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 7 765,88 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 8 027,12 Kč, dále úroku ve výši 24,57 % ročně kapitalizovaného za dobu od 30. 4. 2021 do 28. 1. 2022 ve výši 1 452,26 Kč a dále ve výši 24,57 % ročně z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 7. 3. 2020 do 28. 1. 2022 ve výši 1 494,93 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení (nárok 1). Žalobkyně se dále po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne 18. 10. 2019 uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 10 tis. Kč, který se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 10 095 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 25,23 % p.a. kapitalizovaného na částku 5 000 Kč, odměny za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 5 095 Kč) zavázala vrátit v 18ti měsíčních splátkách po 1 117 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 28. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 7 595,94 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 7 182,06 Kč, dále úroku ve výši 25,23 % ročně kapitalizovaného za dobu od 19. 4. 2021 do 28. 1. 2022 ve výši 1 517,19 Kč a dále ve výši 25,23 % ročně z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 28. 3. 2020 do 28. 1. 2022 ve výši 1 417,91 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 29. 1. 2022 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní).

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované úvěr ve výši 9 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 8 726 Kč uhradit v 65ti týdenních splátkách po 273 Kč, vč. úroku ve výši 56 % p.a. (!), jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Dále lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 10 095 Kč uhradit v 18ti měsíčních splátkách po 1 117 Kč, vč. úroku ve výši 56 % p.a. (!), jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedených úvěrových smluv a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustálených závěrů judikatury nalézacího i odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, kdy se pouze v průběhu řady let poněkud stereotypně v různých variantách obměňují výrazy jako„ flexibilní“ či„ komfortní“ splácení). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje téměř výše čerpaného úvěru (resp. ji dokonce přesahuje). Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové extrémní výši, kdy i přímo ve smlouvách je sjednán úrok 56 % p. a. (mj. i v tomto ohledu tedy tvrzení žalobkyně nemají podklad v předložených důkazních listinách), se extrémním způsobem vymykají výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod zvýhodňovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u střednědobých úvěrů se v té době pohyboval těsně okolo 10 % p.a. Takový extrémní nepoměr (tj. cca 600 % navýšení obvyklého úroku) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovaného dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími soudů za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na zásadu smluvní autonomie se v této oblasti poněkud míjí s právní realitou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže úvěrující (jindy pak v pozici zapůjčitelky), nikoliv snad od nějaké fixní výše nákladu. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně na hranici lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Obě smlouvy jsou tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smluv plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované v prvém případě prostředky ve výši 9 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradila toliko 1 933 Kč, pak žalobkyni náleží částka 7 067 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě (v případě notifikace postoupení není z předložených listinných důkazů doba doručení do sféry dispozice žalované zřejmá). Ve druhém případě pak platí mutatis mutandis totéž s tím, že žalovaná čerpala prostředky ve výši 10 000 Kč, které splatila v rozsahu 5 317 Kč, náleží tudíž žalobkyni částka 4 683 Kč s příslušenstvím, jak uvedeno shora. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v některých rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné analyzovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze skutkových i právních souvislostí.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.