11 C 38/2024

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15 860 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 15. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 12 460 Kč spolu s úrokem ve výši 2 304,42 Kč, dále ve výši 18,39 % ročně z částky 4 701,62 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a ve výši 20,88 % ročně z částky 7 700,09 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 1 587,35 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 4 701,62 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a dále ve výši 15 % ročně z částky 7 700,09 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení na straně jedné a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku na straně druhé se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši , právnická osoba, Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatku za službu životního pojištění ve výši 240 Kč zavázal vrátit v 60ti týdenních splátkách po 304 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 8 700 Kč. Předmětnou pohledávku dne 1. 6. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 7 700,09 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 2 331,91 Kč, dále úroku ve výši 20,88 % ročně kapitalizovaného za dobu od 13. 7. 2022 do 1. 6. 2023 ve výši 1 447 Kč a dále ve výši 20,88 % ročně z dlužné jistiny od 2. 6. 2023 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 13. 7. 2022 do 1. 6. 2023 ve výši 1 039,51 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 2. 6. 2023 do zaplacení (nárok 1). Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 825 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu životního pojištění ve výši 135 Kč zavázal vrátit v 45ti týdenních splátkách po 188 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 2 900 Kč. Předmětnou pohledávku dne 1. 6. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 4 701,62 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 1 126,38 Kč, dále úroku ve výši 18,39 % ročně kapitalizovaného za dobu od 10. 6. 2022 do 1. 6. 2023 ve výši 857,42 Kč a dále ve výši 18,39 % ročně z dlužné jistiny od 2. 6. 2023 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 10. 6. 2022 do 1. 6. 2023 ve výši 547,84 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 2. 6. 2023 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně většiny nařízených jednání neúčastní).

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne , datum, byla uzavřena úvěrová smlouva č. , hodnota, mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách a dále že dne 28. 7. 2021 byla uzavřena úvěrová smlouva č. , hodnota, mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvách pak žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek z úvěrových smluv vzniklých, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak ovšem nutno v kontextu sjednaných nároků na „poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1.5 a čl. 1.6 úvěrových smluv, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký „administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti této vysoké úhradě (představující již samo o sobě více než 100% navýšení obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady). Podobně pak tomu je s poplatkem za hotovostní inkaso splátek, který je konstruován v závislosti na výši jistiny, čímž vcelku spolehlivě indikuje svou provázanost s odměnou za přenechání peněž (tj. s úrokem). S ohledem na poznatky z vlastní činnosti soudu, založené na mnohaleté znalosti praxe dané úvěrující, jak je patrna z rozhodování desítek věcí téže úvěrující u nadepsaného soudu, nemá soud pochybnosti o tom, že uvedené poplatky v sobě skrývají též blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za „fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě „odměn“ a „poplatků“ za (zčásti) vykonstruované „služby“, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Nalézací soud přitom nemá pochybnosti o tom, že tak činí ve svých smlouvách právě úvěrující, pokud výše těchto „odměn“ a „poplatků“ odvozuje procentuálně z výše poskytovaného úvěru, s níž takový „náklad“ nemá očividně žádnou relevantní spojitost (tj. nemůže jít v celém jejich rozsahu o vyjádření reálného nákladu), a nikoliv pevnou a víceméně neměnnou částkou odvozenou od reálných paušalizovaných nákladů (na realizaci inkasa, tj. od pevné sumy za jednu inkasní návštěvu). Úvěrující tak do administrativního poplatku a zčásti též do poplatku za inkaso splátek skryla podstatnou část své odměny za poskytnutí úvěru nad rámec již tak extrémně vysokého úroku z úvěru ve výši 32,15 – 35,53 % ročně (již z tohoto je patrné, že údaj o sjednané výši úroku v žalobě neodpovídá). Přitom již sama výše úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok (průměrná úroková sazba činila pro krátkodobé/střednědobé spotřebitelské úvěry v květnu a červenci 2021 necelých 7, resp. 10,5 % ročně, samozřejmě rovněž poskytované „velmi rychle“ a „bez zajištění“, jak je dnes u tohoto typu úvěrů zcela běžné) více než trojnásobně a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů hranici extrémní nepřiměřenosti. Přitom je zcela lhostejné, v jaké výši následně své nároky žalobkyně uplatní v jednom konkrétním řízení, neboť předmětem posouzení jsou podmínky smlouvy, ze které jsou nároky dovozovány. Uplatnění konkrétního nároku v konkrétní výši pak nic nevypovídá o tom, zda byly či nebyly nebo budou či nebudou další nároky uplatněny v jiném řízení. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují obě smlouvy jako celek, neboť z desítek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně uplatňovaná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v celkem předvidatelné reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Ostatně již sama výše položky úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok o více než 100 % a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů hranici extrémní nepřiměřenosti. Obě smlouvy jsou tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému v prvém případě prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 8 700 Kč, pak žalobkyni náleží částka 1 300 Kč. Ve druhém případě pak úvěrující poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 2 900 Kč, tudíž žalobkyni náleží částka 2 100 Kč. Obojí pak s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě notifikace postoupení není vůbec zřejmé, zda byla doručena do sféry dispozice žalovaného a kdy). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési „dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.