11 C 398/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 88 747 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 64 018 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 1. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 24 729 Kč spolu s úrokem ve výši 2 685 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 67 678 Kč od 14. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do výše úroku 229 363 Kč, a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení z částky 79 950 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 6. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 843 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 68 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve 48ti měsíčních splátkách ve výši 3 982 Kč, počínaje březnem 2022, a to včetně úroku ve výši 64,6 % ročně. Žalovaná ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradila, když na závazky ze smlouvy zaplatila pouze 3 982 Kč. Z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek tak žalobkyně žalované vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč za prodlení s úhradou druhé a třetí splátky a dále náhradu nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 400 Kč za prodlení u druhé a třetí splátky. Jelikož prodlení žalované s úhradou druhé splátky dosáhlo délky 65 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalované z úvěrové smlouvy ke dni 19. 6. 2022, přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí„ nové jistiny“ úvěru ve výši 78 552 Kč. Z důvodu prodlení žalované s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalované povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady částky 79 950 Kč (sestávající z dlužné„ nové“ jistiny 78 552 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých prodlením žalované ve výši 400 Kč), dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 21. 6. 2022 do 10. 10. 2022 ve výši 8 797 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 64,6 % ročně z částky 67 678 Kč od 21. 6. 2022 do 13. 7. 2022 a dále ve výši 11,75 % ročně od 14. 7. 2022 do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z nové dlužné jistiny od 21. 6. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 68 000 Kč a žalovaná se jej zavázala uhradit spolu s úrokem ve výši 64,6 % v 48ti měsíčních splátkách ve výši 3 982 Kč, splatných ke každému 14. dni v měsíci, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úroky se počítají v podobě nominální úrokové míry (čl. 2), že úrok i po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, že na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru může žalobkyně požadovat pouze částku ve výši maximálně 229 363,20 Kč (čl. 2), dále že částečné úhrady splátek se započtou nejprve na úhradu dlužného úroku a posléze na jistinu, dále že tyto se započtou na úhradu nejdříve splatných splátek, následně na úhradu nákladů a následně na smluvní pokuty (čl. 4). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrované si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 30 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti a s ročním limitem pokut ve výši 2 999 Kč), dále povinnost úvěrované k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, pokud prodlení trvalo alespoň 15 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti s tím, že povinnost vzniká jen do zesplatnění), dále automatické zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků, smluvních pokut a náhrad nákladů prodlení, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 65ti dnů, dále přirůstání dosud neuhrazených úroků k nesplacené jistině úvěru (anatocismus) ke dni zesplatnění a konečně vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 6 [číslo]. úvěrové smlouvy). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne 18. 2. 2022. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalované se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalované (předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů SOLUS a NRKI), z něhož vyplynulo, že žalovaná byla hodnocena jako sice obecně úvěruschopná, ovšem již s možností rizika nesplacení úvěru. Žalobkyně pak prokázala i dvě výzvy žalované ke splacení jejích závazků ze dne 16. 5. 2022 a ze dne 14. 6. 2022 a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z [datum]). Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v září 2022.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2022 činila dle databáze České národní banky 8,12 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení téměř osminásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o cca 700 %, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 14 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaná byla dále vystavena povinnosti hradit citelné smluvní pokuty, vedle různých„ náhrada nákladů“ opět pro porušení téže povinnosti a navíc vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalované jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením, ztráta lhůt v podobě zesplatnění). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Z judikatury odvolacího soudu je vhodné připomenout, že výhrady byly činěny vůči celkovému obsahu smlouvy z hlediska extrémního dopadu kumulovaných sankcí a dále s přihlédnutím k formulaci jednotlivých smluvních ujednání, pro laika prakticky nesrozumitelné. Text smluvních ujednání psaný drobným, s obtížemi čitelným písmem, je extrémně rozsáhlý (dalece přes dvacet normostran) a svou povahou se blíže spíše obchodním podmínkám. Lze dále dodat, že předmětem posouzení z hlediska jejich přiměřenosti jsou přímo konkrétní smluvní ujednání (tedy př. požadavek na zaplacení úroku ve výši 64,6 % ročně, tedy ujednání o extrémní odměně za čerpání úvěru), bez ohledu na to, v jaké výši pak tyto nároky úvěrující uplatní v soudním řízení, popř. je i pro určitou skupinu úvěrových účelově poníží pro případ zesplatnění, tj. zřetelně toliko ad hoc pro případ jejich soudního uplatnění v reakci na judikaturu soudů. Předmětem přezkumu zůstává stále to ujednání, které službu v podobě běžného střednědobého spotřebitelského úvěru na dobu čtyř let prodává úvěrovaným za odměnu ve výši 64,6 % z úvěru ročně. Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy, jednak ovšem zejména s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Ostatně z provedeného skóringu úvěruschopnosti vyplývá, že žalobkyně si vyššího rizika nesplácení úvěru byla plně vědoma a s tímto vědomím do vztahu přesto vstoupila. Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení, tj. od počátku vadná ujednání smlouvy nelze posléze zhojit uplatněním toliko určité části nároků), tudíž soud uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalované plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaná obohatila (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaná se obohatila o částku 64 018 Kč, jestliže čerpala prostředky ve výši 68 000 Kč, z nichž pouze 3 982 Kč uhradila. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 64 018 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení předžalobní výzvy žalobkyně. Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout.

5. Na závěr pak nalézací soudu dodává, že mu není známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To je ovšem případ z jiné oblasti práva a je vhodné pracovat s judikaturou v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 69 %, tedy má právo na náhradu 38 % jí vzniklých nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 438 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 13 980 Kč za tři účtované úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, cestovného na trase [obec] [obec] a zpět (při počtu ujetých 56 km, průměrné spotřebě 7,8 l nafty [číslo] km a amortizaci dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.) ve výši 484 Kč, náhrady na promeškaný čas na cestě ve výši 200 Kč za dvě započaté půlhodiny dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a dále náhrady na DPH ve výši 3 268 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 38 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 8 843 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně.