11 C 42/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 34 421 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 34 421 Kč spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 1 885,88 Kč a dále ve výši 8,5 % ročně z částky 20 874,56 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 1 534,65 Kč, úrok z úvěru ve výši 6 524,46 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 20 874,56 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 132 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D. do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 25 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 21 542 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 4 472 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 6 550 Kč a z nákladů na administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 10 520 Kč) zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 776 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 20. 1. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 20 874,56 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 13 546,44 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně kapitalizovaného za dobu od 29. 12. 2018 do 20. 1. 2020 ve výši 6 524,46 Kč a dále ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od [datum] do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 26. 2. 2018 do 20. 1. 2020 ve výši 3 420,53 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.

3. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované zápůjčku ve výši 25 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 21 542 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 776 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí peněžních prostředků v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.

4. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněný nárok na úrok zčásti postrádá podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce ve shodě s ustanovením § 2390 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaná čerpala zápůjčku ve výši 25 000 Kč a dále se platně zavázala uhradit původní věřitelce pevný úrok ve výši 4 472 Kč za dobu trvání smlouvy a dále též úhrady za zpracování, doručení a dále za komfortní a flexibilní splácení. Jakkoliv jde v případě posléze uvedených úhrad o poměrně vysoké částky v poměru k sumě čerpané zápůjčky, nelze přehlédnout, že cena těchto služeb (nákladů) byla řádně a srozumitelně sjednána přímo v hlavním textu smlouvy, kdy přímo v čl. 2 smluvních podmínek bylo konkrétně vyloženo, jakých služeb se žalované oproti úhradě těchto poplatků dostává. V případě komfortního splácení se pak jednalo o nadstandardní inkasní službu, tedy sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého dluhu (§ 1955 odst. 1 občanského zákoníku). Soud tedy žalobě v rozsahu nesplacené jistiny a nesplaceného poplatku vyhověl, a to včetně úroku z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné jistiny od 29. 12. 2018 do zaplacení (výrok I. tohoto rozsudku). Předchozí splatnost celé jistiny zápůjčky nepřipadá v úvahu, neboť z ničeho neplyne, že by žalobkyně vůči žalované uplatnila tzv. ztrátu lhůt dle ustanovení čl. 10 smluvních podmínek. V části takto nedůvodně uplatněného kapitalizovaného úroku z prodlení a v nedůvodném úroku, jak je vyloženo dále pod bodem 5., pak soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

5. Důvodným soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého je výše úroku pevná po celou dobu trvání smlouvy a činí 29 % ročně, a to v situaci, kdy současně v předchozím textu smlouvy strany výslovně sjednaly, že za poskytnutou zápůjčku se žalovaná zavazuje zaplatit úrok ve výši 4 472 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku částkou 4 472 Kč představuje centrální a jedinou ručně (individuálně) dopisovanou pasáž jinak formulářové smlouvy, na kterou je nutně koncentrována pozornost spotřebitele a která se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech jako připojené úvěrové podmínky. Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a soudu není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel (potažmo soud při posouzení smlouvy) dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti 29 % ročně po celou dobu dispozice žalované se zapůjčenými peněžními prostředky. V kontextu naprosto jasného ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle dalšího ujednání výše úroku činí 29 % ročně, neboť i úrok 29 % ročně činí za určité pevně dané období 4 472 Kč. Pokud totiž měla být výše úroku sjednána procentuální výší za celou dobu čerpání zápůjčky, pak v centrálním textu smlouvy měla být uvedena právě tato procentuální výše a nikoliv zcela zavádějící a v takové souvislosti nutně matoucí údaj o pevné částce úroku. Tedy buď je interpretace ustanovení o úroku provedená žalobkyní v žalobě nesprávnou, tj. neodpovídající vůli smluvních stran (z vlastní praxe je soudu známo, že sama zapůjčitelka při uplatňování nároků z vlastních smluv úrok do zaplacení nepožaduje), anebo se opírá o nepoctivé a netransparentní jednání zapůjčitelky, která se při uzavírání smlouvy mezi osobami v nerovném postavení dopouští očividného zneužití své fakticky zvýhodněné mocenské pozice. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by naopak soud akceptoval argumentaci, kterou se snaží rozvíjet žalobkyně, znamenalo by to, že se přímo ve smlouvě nachází dvě vzájemně rozporná (resp. rozporně vyložitelná) ustanovení upravující podstatnou náležitost předmětné smlouvy. Uplatněná argumentace žalobkyně tak paradoxně ohrožuje samotnou existenci smlouvy a mohla by vyústit v posouzení nároku jako pouhého bezdůvodného obohacení (v tomto směru se tedy otevírá odvolací prostor pro stranu žalovanou). Na okraj tak lze v této souvislosti ještě doplnit, že formulačně vadná a potencionálně rozporná skupina ujednání upravujících cenu hlavního předmětu plnění může být hodnocena i prizmatem zásady poctivosti (§ 6 občanského zákoníku) a transparentnosti ujednání (výjimka z nepřípustnosti přezkumu přiměřenosti dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku) ve spotřebitelských smlouvách. Fakticky tak až argumentace samotné žalobkyně vnáší do věci úvahu o možnosti posouzení uplatněných nároků jako nároků založených na pouhém bezesmluvním základě, nicméně prozatím soud setrvává na prve zmíněné variantě, která existenci smlouvy neohrožuje. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 4 472 Kč tedy soud žalobu zamítl.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná ze 70 %, tedy má právo na náhradu 40 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 378 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 1 000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 200 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 252 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 40 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 1 132 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Na existenci svého závazku vč. možnosti soudního vymáhání byla žalovaná upozorněna již v rámci notifikace postoupení učiněné předchozí věřitelkou, čímž byl zcela vyčerpán smysl předžalobní výzvy dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu a následnou výzvu zástupce žalobkyně již nelze považovat za účelně vynaložený úkon.